Liath

Velké stěhování národnostních menšin

2008-10-30T18:40:00.001+01:00

longwaved.wordpress.com

Má to kapánek lepší design...

Šedesát čtyři

2008-10-17T18:33:00.002+02:00

Proč neřekl čtyřicet dva?:D Zkrátka a dobře, překlad mého nynějšího avataru (šlohnutého z Deviantartu):

Psychiatr: "Jakou cenu má pro vás život?"

Feynman: "Šedesát čtyři."

Psychiatr: "Proč šedesát čtyři?"

Feynman: "Jak můžete stanovit cenu života?"

Psychiatr: "Ne! Myslel jsem, proč jste řekl "šedesát čtyři", a ne "sedmdesát tři", například."

Feynman: "Kdybych řekl "sedmdesát tři", položil byste stejnou otázku."

Výsledkem bylo, že mu do kartičky napsali, že je blázen. A nevzali ho do armády. Což je dobře, aspoň žil o něco déle:)

V pátek jsem si udělala provizorní víkend. Je to realizací práva na volný čas. Protože teď i v neděli musím někam běžet (doufám, že to bude jen tentokrát).

Včera byla třídní schůze, prý jsem dostala pětku, a to ani nevím za co. Stávalo se vám to někdy? Že vám prostě někdo pro nic za nic, kvůli vlastní nepozornosti, napíše do třídnice pětku a pak ji odmítá zaškrtnout? Bože. V pondělí vezmu sešit a omlátím ho informatikářce o hlavu, jelikož mi za ten úkol dala 1-, ne 5, jak se snaží tvrdit světu.

S ekonomikou, mám dojem, nic neudělám, protože ji nechápu. Naprosto. Letí mimo. To se mi v tomto rozsahu stává poprvé. Máme ji jednou týdně a nikdo ji tedy pořádně nevysvětluje. A učitelka to známkuje typem chyba - stupeň dolů. Nasrat. Nebudu se snažit, protože to značí šílenství. Škola mi bere všechen čas, i když se nesnažím, už vůbec ne tak, jako ostatní.

Seru na to. A nikdo ať nesmí říkat: "snaž se, snaž se!" Nebudu. Jděte s tím někam. Je mi jedno, že se ostatní snaží.

Žádnou veselejší notu nenajdu, i když bych chtěla...

Půda pod nohama, nebe nad hlavou

2008-10-08T20:11:00.004+02:00

S mým nedávným stavem se zase pojí slova písničky:

Ožrat se tak jedem,

ale nechce se mi pít...

Nepamatuju si přesně, která to byla, ale mám dojem, že "Strop"... Cejtím se jak vymáčknutej citrón. Zabít je. Všechny. Odporný ukrutný svině!

Klídek...

Nedávno jsem asi zažila ten pocit, jenž si mnozí spojují s nešťastnou láskou. Je to fakt hnusný pocit. Savý. A vy se chcete ožrat, jít kamkoliv, spadnout do kanálu a zpívat... dát život do sázky, jít do války, postřílet všechny, než skončíte sami... protože nic, vůbec nic už nemá smysl. Je blízko a tak daleko...

Opravdu si myslíte, že je to láskou? V jistém smyslu ano. Ale není to láskou k člověku, nýbrž, jak bych to řekla, k půdě pod nohama. Je to vzácná věc, vzhledem k tomu, kolik lidí se jí vám snaží sebrat. Například veškerý učitelský sbor, pro začátek, třebas to dělá nechtěně...

A na okamžik jsem měla pocit, že toho, čemu bych s radostí věnovala všechen život, do poslední kapky, nemám možnost dosáhnout. Pro nedostatek... talentu. Ano. Přesně.

A asi je to pravda, i když to teď nevidím tak černě. Ale v onu vteřinu jsem mohla udělat všechny ty věci, jenž dělají zoufalci a pak toho trpce litují. Protože život neměl vůbec žádný smysl, a bylo vám tedy jedno, jak s ním naložit.

V neděli jsem byla v Peterburgu, neptejte se proč, sama to pořádně nevím. Ale velká část oné depky pramenila právě z této návštěvy, i když nemyslete si, je to nádherné město... Možná hodím fotečky na dev. Od Prahy se liší hlavně tím, jak má široké ulice. A ty ulice představují pravidelně čtverečkovanou síť, aspoň v centru - prospekty a linie. Jako avenue a street v New Yorku, doufám, že to píšu správně. Ke všemu, bylo nádherné počasí, což se u moře v těchto zeměpisných šířkách často nestává...

Mimochodem, v úterý mi bylo šestnáct. Díky všem, kdož si na to vzpomněl, protože já si bohužel cizí narozeniny vůbec nepamatuju... A není to ze zlého úmyslu, prostě to nejde. Ani u mamky chudáka si to stoprocentně nevybavuju...

Joj, a taky se omlouvám všem, komu nekomentuju příspěvky a neodpovídám na dopisy. Ten rozvrh je fakt moc namáhavý, teď nám přidali i sobotu... uaaa...

Na školu vesele kálím, protože dělat něco jiného znamená přicházet o tu půdu pod nohama a proměňovat se v malého, ustrašeného a věčně vynervovaného tvorečka, skoro jak ten kocourek na avataru. On to sice dělal schválně, ale ksicht je odpovídající.

Zjistila jsem, že má soused rád Hvězdný války. Furt si maluje nějaký postavičky se světelnýma mečema. Hah, aspoň něco máme společného, i když mně se osobně líbí ty staré díly... Nové jsou jaksi příliš dětinské i na tento žánr.

Ad avatar

2008-10-03T15:54:00.003+02:00

Poněkud bláznivý avatar, možná na něm najdete pravopisné chyby. Sice to bylo v simple english, ale jeden nikdy neví, že...

Blikající NOT dead je dávno passé. Proč nikdo nepřemýšlel nad tím, že kočky potřebují občas nakrmit? Zvláště když k experimentům použijete izotop uranu? Ach ti vědci, tak nepraktičtí...

Chtěla jsem tu dát odkaz na Cave od Muse - na imeem.com - ale s mým netem to nejde přehrát a nechci střelit vedle... Kdyžtak si to zkuste najít, je to fakt supr písnička. Optimistická. Aspoň pro mě.

She burns like the Sun...

2008-10-03T14:03:00.003+02:00

Jenom slova jedný písničky, kterou si furt musím v duchu přehrávat... S ní se mísí Podzimní od DDT, kterou kluci včera zpívali s kytarou. Zvláštní, Denis znal všechny slova... ale k mému oblíbenému místu se nedostali, přišla učitelka:

Občas náš život prorůstá květinami,

to znamená, příteli, že On prošel mezi námi,

avšak spatřit ho je nelehké...

Ale tohle jsem od nich ještě slyšela:

Nikdo nemá konce, ani ti, co nejsou s námi...

Břízy jsou žluté... nebe - modrá hlubina. A chlad. Ano, můj oblíbený, i když ještě chybí jinovatka - ale to se časem spraví, že. Čekám, co se bude dít v budoucnu, snad vás zpětně zpravím. Klid a volnost. Klid a svoboda. Vše, co člověk k životu potřebuje...

Někam jsem zaštrachala jeden paperback, prevít jeden malej, zmizel.

Na Seznamu se zase objevil jeden hloupý nacistický článek. Informace v něm je naprosto neprokazatelná - když si budete chtít zkusit něco najít, nevyjde vám to na sto procent. Je to jen další fáma, další shnilé rajče, hozené směrem k Rusku. Komentáře jsou, samozřejmě, zcela odpovídající inteligenci požíračů rohlíků.

O PR agenturách asi víte - dostávají balíky prachů a úkol směrovat veřejné mínění tam, kde si ho zákazník přeje mít. Tady funguje něco podobného. To, že USA přiznaly, že reakce Ruska na agresi Gruzie byla oprávněná, se na Seznamu neobjevilo. Ale když se jednalo o opak, jó, článků bylo dost. To samé, hádám, se děje i v české televizi. Někdo asi vyložil pořádné kvantum eur, aby to tak bylo.

Ale nechci se tím vyvádět z rovnováhy...

Podněcování národnostní nenávisti

2008-09-28T17:34:00.002+02:00

Promiňte, ale jestli tohle není nacistická propaganda, tak jsem papež římský.

článek

Je snad normální, aby něco takového psala zpravodajství? Přečtěte si to. Pozorněji.

A odpovězte mi na otázku: vy sami chcete radar? Vy chcete, aby Česká republika byla prvořadým cílem pro nepřátelské rakety, vypukne-li válka? Chcete lízat paty jiným státům? Ne?

Tak vidíte. Na to ani nepotřebujete ruskou rozvědku.

Mě vždycky spíše udivovalo, jak jsou česká média pro radar. Například časopis Reflex, klasický příklad zaslepenosti. Nebo pan Havel a jeho vystoupení. Vždycky mi připadalo, že právě onoho "odporu", naprosto spravedlivého proti, je nějak málo. Vida, teď se ukázalo, že je ho příliš moc.

Někdo hraje na české předvzatosti. Někdo tahá za jemné nitky historie a podvědomého nacismu. Někdo chce zavařit něco opravdu nekalého, a já, přiznám se, nechci být tam, kde to vybuchne.

A tímhle tempem to vybuchne velmi brzo.

Temnota poznání

2008-09-26T20:06:00.004+02:00

Je to zvláštní věc. Bere mě jistota, že nedokážu teď - a možná vůbec - psát naprosto upřímně.

Dočetla jsem Childhood's end. Asi "Konec dětství", nechce se mi hledat přesný překlad. Byla v tom taková... prázdná krása, nezměrné prostory, pravý opak komorního dramatu. A přec tam byla jakási stěna... nevím, nebo se mi prostě nelíbila, ne, spíš jenom byla proti srsti ta idea. Monumentální. Ale z druhé strany, takovýto konec je pro mě noční můrou. Systém složitý přechází do systému ještě složitějšího...

Jsem redukcionista vším srdcem, je to ve mě tak zakořeněno, že nemohu přijmout opačnou myšlenku. Je to... fóbie. JL ví. Myšlení, inteligence jako základ světa, takové téze, jako "vesmír slyší naše přání", "svět byl někým stvořen", ve mě vyvolávají až živočišný strach. Lidé většinou takové myšlenky berou za své, protože je pro ně přijatelnější, když se svět řídí jim známými zákony. Jenže, a to je sakra klíčové, proč by měl inteligenční systém vesmíru, pokud existuje, být jen trochu podobný našemu? Kdyby byl, museli bychom se vrátit k modelu geo- a antropocentrického světa, což je, posuďte sami, velmi skličující. A když ne... víte, ono je většinou chování člověka nepředvídatelné. Tak jak předvídatelné bude chování systému, trilionkrát složitějšího?

To už ani skoro nestojí za to žít.

Vím, jsem horší, než církevní fanatici. Jsem fanatik-redukcionista.

No, hm, a teď něco veselejšího. Právě na fyzice mě dnes parádně setřeli (tss, ale stejně, kruhová dráha je z mechanického pohledu stejně inerciální, jako raketa při startu... a doprdele, je blbý brát Zemi jako souřadný systém, když popisujeme změnu dne a noci!! Prostě jsem nemohla napsat, že se Slunce otáčí kolem Země, příliš to zavání středověkem. Ale byla to správná odpověď, samozřejmě.), ale z druhé strany, za řešení nějakého příkladu u tabule se učitelka smilovala a dala mi 1, takže se to vyrovnalo. Potom nás úžasně mučili o tělocviku, doteď mě bolí všechny svaly... No, pak byla geometrie, kde jsme dokazovali, dokazovali, až se v tom zamotala i vyučující... Naprosto geniální bylo, jak propíchla ten papír propiskou a pak s tím běhala po třídě a mávala... Divíte se, co to bylo? Propiska byla přímka, papír - plocha, i když v onom okamžiku značně neinerciální (sorry, myšlenky mé kruhové...hm, zase:D). Začínáme stereometrii.

Pak byla literatura, strašlivá a hrozivá jako vždy... Ta ženská se zase na něco ptala... holt, cesty její mysli jsou naprosto nevyzpytatelné. Zvláštní, když čtu učebnici, zdá se mi literatura být celkem neškodným předmětem. Když se do toho ale vloží naše třídní, začíná to být, lidově řečeno, maso. Mám dojem, že ji nechápe vůbec nikdo, ani ti nejgeniálnějí, jako třeba můj soused a ještě jedna holčina...

Ach jo. Toť náš život, vážení, syrový a nezastíraný.

Něco bych asi měla napsat...

2008-09-24T17:07:00.004+02:00

... protože se možná najdou i takoví, co sem chodí každý den v očekávání nových žvástů. I když bych na to nesázela.

Zjistila jsem, že jsem zpropadený outsider a asi outsiderem i zůstanu. Jo, jsem blázen, ale někdy si nemůžu pomoct. Někteří odstrčenci socia jsou velmi inteligentní lidé. Což, ani tím se utěšit nemůžu, jelikož k nim prokazatelně nepatřím.

Naše škola je velmi nešťastné místo. Každé ráno tam přes cestu běhají toulavé kočky. Ta moje byla posledně bílá s oranžovými fleky. K černé to má sic daleko, avšak tento nedostatek může kompenzovat fakt, že většina koček - a pravděpodobně i tato - bydlí ve sklepě vedlejšího domu č.13. Tamější obyvatelé, zvlášť v nižších patrech, nejspíš na jaře chronicky šílí.

Je také velmi hezké, jaký máme klíč od třídy. Dříve byl oboustranný, vypadal jako nějaká vrtulka. Postupem času se jedno rameno odlomilo. Díky bohu, že byl kdysi symetrický... i když to dá sakra práci, než s tou půlkou třídu otevřete. Na to jsou taky sví experti. K. dnes strávil snad patnáct minut lomcováním dveří, než přišel M. a nonšalantně odemkl napoprvé. Měli jste vidět K-ův ksicht.

Už nějakou dobu abstinuju - totiž nejím krevety. Takové ty malé. Růžové. Paradoxně nemám ráda královské, třebaže jsou dvakrát dražší. Ty malinkaté nejsou z dovozu, takže za sedmdesát máte půl kila. Pak přidáte citrón, máslo a papír na pečení a hup s tím do trouby. Za 30 minut máte vynikající jídlo. To zvládnu i já, kuchyňský analfabet.

Pochopili jste něco z tohoto příspěvku? Vynesli jste si nějaké ponaučení? Pak jste génius.

Nějaká citová náplň ze mě vyprchala už dávno. Pomalu už nečtu nic víc, než povinnou literaturu - toť degradace v nejhlubším slova smyslu. Atomovku na tu školu, opravdu. Furt nám tvrdí o "všeobecném rozhledu" a zapomínají na to, že s volným časem, který žák má, není možno ten rozhled žádným způsobem získat. A ještě se na vás dívají jako na zločince, když neumíte učebnici nazpaměť.

Zítra jedeme na nějakou podivnou exkurzi. Od půl osmé ráno cca do šesti. Bože. Co v té vesnici celou tu dobu budeme dělat...

Nemusíš...

2008-09-09T19:35:00.002+02:00

Už vím, odkud pochází ta nechuť k životu. Od slova a pocitu "musíš". Musíš tamto, musíš tohle, všichni ví, co máš ráda, takže musíš dělat i to, a ta věc se ti postupně zhnušuje...

Chci se nějak od toho šerého kamene osvobodit. Neznáte nějaký dobrý samosugerovací recept?

Analytical thinker

2008-09-09T16:32:00.004+02:00

To mi vyšlo v jednom testu, kde byly použity šestnáct typů osobností podle Junga. Jen čtyři otázky - a výsledek až podivuhodně sedí. Až na to, že na roli mad scientist mám nedostatečně inteligence:) Ale jinak jsem to více méně já. Nebo to, čím bych opravdu fakt chtěla být... (toť jsou podivné choutky, no řekněte. O žádné Mary Sue tohoto typu jsem doposud neslyšela).

Klikněte na ikonku a dozvíte se detailní popis:D Jestli budete chtít, můžete si ten test taky projít, je tam odkaz...

O několika dnech a studnách

2008-09-08T19:33:00.006+02:00

Je mi blbě. Nepoužila bych zatím výraz "na dně", ale opravdu to k tomu nemá daleko. To, co chci umět, neumím. Geometrii taky neumím. Vše, co mám ráda, se mi pomalu znechucuje. Nepamatuju si pomalu začátek věty, kterou říkám. V humanitních předmětech jsem permanentně absolutní nula. Učit se nazpaměť - nedokážu. Odvozovat na místě - taky ne.

Kašlu na to.

Je mi jedno, co ode mě lidé čekají. Mělo by mi být jedno i co si o mě myslí. To ale jde, když máte svůj vnitřní svět. Ten můj je... periodickej. Většina z něj závisí na čistém rozumu, logice a intuitivním pochopení, s tím posledním mám poslední dobou problém. I když si to logicky rozžvýkám, stejně to necítím. A cit je základ. Pochopit znamená procítit.

Promiňte mi, že neaktualizuju stránky. Nemám editor. A tenhle nout je azbukový. Nežere mi diakritiku v ANSI. Buď budu muset celé stránky převádět do Unicode, což se mi nechce, a ke všemu, blbne tam potom css, nebo si koupit dobrý editor. Nechcete mi někdo věnovat Dreamweaver? Ach, to asi nepůjde...

Bello, kde jsi? Na icq - ne, příspěvky jen občas... Ani nevíš, jak se těším na tvoje příspěvky. Hlavně poslední dobou.

Sakra, už sem tahám i rozhovory...

Vlastně za to nemůže jen škola. Dopálily mě i jiné věci. Jak se ti z devítky teď mají dobře. Jak je všude plno rusofobie. A oni si klidně žijou, a budou žít dál, až nakonec... nevím, zda je to štěstí. Štěstí je čistý rozum. Vše je ale zatraceně vratké.

To ta rýma... mimochodem, četl jste někdo Rýmu od Stanislawa Lema? Doporučuju... Trochu jiná detektivka. O náhodě.

Chci si sehnat něco o synergetice (kurnik, jak se to píše?). Vyhlídla jsem si jednu knížku na netu, "Základy synergetiky" od Kňazové a Kurdumova. Vydalo ji ale urss, speciální nakladatelství, jehož výtisky, zdá se, dají sehnat jenom v hlavním městě. Koneckonců, spokojila bych se s čímkoli, hlavně čitelným, bez přehršle matematiky. Vzhledem k tomu, kolik jiných knížek čeká na přečtení, kupovat nové je trochu nerozumné. Ale co naplat, líbí se mi už to slovo - synergie. Dalo by se jím krásně nadávat.

No, už jdu spát. Nedivte se času, tady to jede o dvě hodiny napřed. Chtěla jsem sice dneska koukat na 2010 v originále (Hal a Chandra by mi zaručeně spravili náladu), ale nějak se to zaseklo tady u příspěvku. Holt jsem si musela vybít depku. Koneckonců, co ještě dělat na blogu, zvlášť puberťáckém.

I ten nový avatar je na spravení nálady. Richard rulezzz!!

Čtyři rohy, několik stromečků

2008-09-03T18:12:00.002+02:00

Toť škola. My jí upsaní jsme do ní museli běžet v pondělí. Pak bylo úterý. Potom středa.

Jak jste pochopili, mám net, bezdrátovej, proto filmy stahovat bohužel nemůžu. Ale furt lepší, než nic.

Ještě jednou se chci omluvit za předešlý příspěvek... jediné, co mě dokáže tak vytočit, je lež a nespravedlnost. Doufám, že jste se moc nelekli - tohle není politický blog, že. Ale co jsem řekla, za tím si stojím.

Kvůli zběsilému rozvrhu zatím nebudu moct odpovídat na komentáře a e-maily (aspoň ne tak, aby to vyznělo příčetně a gramaticky správně). Všichni takto zrazení nechť prominou:)

Hodně štěstí do nového školního roku...

Mně by se tedy hodilo.

Kolektivní dezinformace

2008-09-03T14:24:00.008+02:00

I když, jak se tak na to dívám, lidé chtějí být sami dezinformovaní. Stačí se podívat na diskuzi na Seznamu: "jsme na straně dobra", "Rusáci jsou komunisté", "narychlo vydané pasy"... OMG, LOL, jestli někdo znáte nějaké další zkratky, přidejte si je.
Nechápu, jak lidé, kteří jsou třeba i celkem inteligentní, mohou psát takové voloviny. Je to idiotismus nejčistší.
Mimochodem, víte proč mají většina obyvatel Jižní Osetie ruské pasy? Proto, že pár let zpátky jim Gruzie odmítla občanství. Osetin není člověk. A taky pár let zpátky, a ještě několikrát v minulosti, byli Osetinové hromadně vyvražďování. Nemluvě o tom, že gruzinští vojáci v době nedávného konfliktu stříleli i po transportech se zraněnými, třebaže se obě strany "formálně domluvily", že se to dít nebude.

Mimochodem, víte, co gruzinští vojáci občas prováděli v Cchinvali? Podle vyprávění očitého svědka, volali v osetinštině "konec války!", "vyhnali jsme je!" a podobné. Lidé, poschovávaní po nejbližších sklepech, šli ven, podívat se, co se děje a jestli je to pravda. Všichni byli okamžitě zastřeleni.

Co se týče americké podpory této agrese, myslím si, že je to nad slunce jasné - většina zbraní pocházela z USA, tamější instruktoři cvičili gruzinskou armádu... a potom se pravda s neuvěřitelnou pečlivosti tutlala všemi evropskými i americkými médii - například v televizi ukazovali rozvrácené ulice Cchinvali a dole psali, že je to gruzinské Gori, údajně napadené ruskými vojáky. To, mimochodem, stojí dosud naprosto celé, žádný civilista zabit nebyl. Jen administrace se celá kamsi samovolně vypařila, řečeno přesněji, zbaběle vzala nohy na ramena.

Chci také zdůraznit fakt, že ruská vojska nevešla do gruzinského vnitrozemí, a i kdyby ano, nezabíjela civilisty. Zvláštní je, že Gruzie připisuje Rusku to, co dělala v Osetii sama.

Ještě jeden fakt: byl nalezen podrobný plán napadení Abcházie. Oba nyní již samostatné státy měly být takřka srovnány se zemí, obyvatelstvo vyhlazeno a vyhnáno. Typický projev fašizmu.

Jak někdo řekl: "Ten obrázek, co vám ukazují média, není pravda. Nejedná se o vztahy velkého, zlého a imperialistického Ruska a malé demokratické Gruzie, nýbrž o vztahy velké, zlé a rozpínavé Gruzie a malé demokratické Jižní Osetie."

O tom napovídá fakt, že gruzinské tanky vtrhly v noci, bez jakýchkoli varování. A cílem bylo hlavně civilní obyvatelstvo. Střílelo se po bezbranných lidech, proces byl dokonce natočen. A vy, milí čtenáři, opravdu vás nepřekvapilo, že když vypukla válka, neobjevil se takřka žádný reportáž ze samotné Osetie? Jen z Gruzie, jak se chudák prezident schováva před výstřely a údajně ruskými letadly (na oném známém videu je naprosté ticho, kamera stojí rovně. Nemyslím si, že by se tam objevila byť jediná kulka či letadlo. Ale propaganda je propaganda a Saakašvilli najednou vyběhl schovat se do křoví. Přičemž jeho bodyguardové zareagovali až za nějakou chvíli a běželi za ním. Je patrno, že naprosto nepobrali čin svého šéfa, ale mají v popisu práce ho následovat.)

Zkrátka, je to asi celé příliš očividné na to, aby to někdo pochopil. Kdyby se jednalo o fair play, na nedávném zasedání bezpečnostní rady OSN by povolili, aby představení Osetie a Abcházie vešli do sálu - přece jen se diskutovalo o jejich nezávislosti. Místo toho všichni museli poslouchat americkou, britskou a gruzinskou propagandu. Nikdo nechtěl přiznat nezávislost obou států, nehledě na to, že na to měly daleko více práv, než Kosovo - i z historikého, i z politického hlediska.

USA mohou zasahovat do věcí cizích zemí (se kterými ani nesdílejí kontinent), Rusko nemůže ani ochránit své vlastní občany. To je stará známá písnička.

Omlouvám se za politizovaný příspěvek, ale vidět, jakým lžím věří čeští lidé, je nad moje síly. Vím, co to je pomluva a dezinformace na vlastní kůži. Pro to, aby se vytvořily, nepotřebují ani zrnko pravdivého podkladu. Nedávno jsem podobnou situaci zažila. Teď to zažívá celá země.

...

2008-07-24T20:38:00.003+02:00

Jen se ohlašuju, jelikož jsem tu jen na vteřinku - zkopírovat texty nějakých knížek a zkontrolovat poštu. Tento komp stále někdo hackuje, tak se bojím, zda mi neukradnou hesla - i když, jestli to bylo možné, už se tak stalo. Teta tady sice má antivir, ale nějak ho snad nepoužívá... nebo se mi to zdá...
Radost z kolekce Feynmanů, objevených na půdě, mi zkazil fakt, že jsou očividně napadeni takovými těmi broučky, co žerou knižní lepidlo. Asi budeme muset dezinfekovat celou polici... No, snad nezničí ostatní knížky... (sakra, to bude řevu, když se naši dozví, že Feynmanovky stojí vedle drahé série dětské literatury...no nic, zvyk máme).
Kopla jsem jeden obrázek na manga.cz, tak se tam kdyžtak podívejte. Bello, tvoje příspěvky jsem si zkopírovala na flashku, takže číst budu až potom. Nezlob se, že jsem nezanechala komenty.
Tak, mějte se tu dobře!

Show me the way...

2008-07-05T22:37:00.004+02:00

Kursor tiká; nevím, co bych měla napsat. Asi nic. Pomalu začínám bejt citlivá na nepřátelskou atmosféru.
Za nějakou chvíli se už ode mne moc příspěvků nedočkáte, ale i když po nějaké době budu mít přístup k netu, nevím, jestli se ke psaní sem vrátím. Připadá mi to zbytečné. Zvyk. Možná až se naskytne nějaké příhodné téma.
Název pochází z písničky Maire Brennan. Nějak mi připadá všeobecně příhodný, vzhledem k mému duševnímu stavu. Ale o tom nechci vykecávat - najednou si uvědomuju, kolik očí mě tu sleduje. Blesk, asi řeknete.
No, zkrátka, se všemi, co sem chodí, se tímto příspěvkem (snad prozatím) loučím.

2008-07-02T19:00:00.006+02:00

Dočetla jsem Vesmírnou odyseu - první díl. Geniální. Přesně můj šálek kafe... je sakra dobré, když se autor sci-fi vyzná i ve vedě. A ta myšlenka..!

Jelikož v ČR se další dva díly neobtěžovali vydat, pokusím se koupit všechny čtyři v jedné obálce, až pojedu do Ruska. Uvidíme, jak to dopadne:)

Vytiskla jsem si několik záložek s obrázky z xkcd. Zvláště mě dostal ten jeden, co měl nějaký chlap na tamějším fóru: "My quantum yo-yo has no need for your silly gravity!" Už vidím, jak si to dám do učebnice fyziky.

Hm... to je opravdu vše.

Map Of The Problematique - Muse

Nový design...

2008-06-29T16:05:00.002+02:00

... na stránkách Meziprostor. Pokud se vám to nebude zobrazovat, dejte refresh. Vím o tom, že se ve firefoxu nezobrazuje azbuka, mám tam kódování UTF-8. Snad si s tím nějak poradíte.

Nakonec jsem stáhla jinou verzi Dreamwaveru, můžu ji zkoušet ještě 30 dnů (což mi je naprd, jelikož za chvíli odjíždíme). Potom snad seženu nějaký hackovaný FrontPage.

No, prostě si to užijte, mě už bolí oči...

Nuda

2008-06-28T15:05:00.002+02:00

To vyjadřuje vše. Nemám teď dostatek síly na dělání složitějších věcí (čtení chytrých knížek, dělání stránek), a ty jednoduché už došly.

S těma novýma stránkama asi seknu, jelikož dreamweawer už nemám, a jiný editor, který by reagoval na češtinu, neznám. Vy možná ano. Prosím, nestyďte se a napište do komentářů, jak mám dávat do ANSI háčky a čárky a nepoužívat při tom prapodivné znaky. Opravdu bych to potřebovala. Protože jakmile jsem přepla do unicode, přestalo fungovat css.

A ještě se chci omluvit Belle, že jsem po ní furt něco chtěla. Jak vidím, už se asi šla utopit v řece...

Modlím se, aby v Luxoru měli všechny díly Clarkovy Odysei. Když už jsem skončila devátou třídu dvou škol, měli by mi něco za odměnu koupit. A ty knížky, jak jsem se dívala, nejsou zas tak drahé... takže bych ráda měla všechny. A v ruštině je nechci, jelikož se tam Hal jmenuje jinak. Mimochodem, ve francoužštině je to Carl. Kája:))

Pomalu z tý nudy blázním...

A další báseň

2008-06-25T19:57:00.004+02:00

Все на земле умрет - и мать, и младость,

Жена изменит, и покинет друг.

Но ты учись вкушать иную сладость,

Глядясь в холодный и полярный круг.

Бери свой челн, плыви на дальний полюс

В стенах из льда - и тихо забывай,

Как там любили, гибли и боролись...

И забывай страстей бывалый край.

И к вздрагиваниям медленного хлада

Усталую ты душу приучи,

Чтоб было здесь ей ничего не надо,

когда оттуда ринутся лучи.

(A.Blok, 1909)

Neměla jsem tu sílu ohavit to překladem... kdo umí - umí. Možná i pochopí. Je to snad jediná báseň, kde ona myšlenka, ona schopnost není záporná.

Všichni mluví o fantazii, jak člověka odvazuje od světa. Podle mě - naopak přivazuje ke světu. To, co opravdu od světa odvazuje, je onen chlad - metafora jak v této básni, tak v povídce R.A., o níž jsem psala dříve.

Nevím... nevím. Propadám sentimentalitě, bezpředmětnému stesku, jakémusi ultrazvuku v duši. Může za to Blok. Asi. Nebo vykondenzovaná nuda.

Stejně, když si vzpomínám, co jsme měli v čítance ve škole za hrůzy - omlouvam se, nikdy jsem nepřišla na kloub české poezii. Skácel, Nezval - dobrá. Ale většinu ostatních nemůžu vystát. No, vlastně se dají snést. Ale tak nějak to nemůžu nazvat poezií. Maximálně nějaký ten záblesk svíravě čisté myšlenky. Velmi zřídka. V žádném případě jsem nepotkala, aby z té čisté myšlenky, vůbec neomezované slovy, sestávala celá báseň, jak je tomu právě u Bloka.

Štve mě volný verš. O tom, mimochodem, mám jednu bajku: pár technických vtipálků kdysi sestavili stroj, který znal 130 slov a chrlil jejich náhodné veršované kombinace. Vznikaly, dle dnešních měřítek, celkem dobré básně... Ten stroj byl vlastně ještě lepší, než kterýkoli soudobý slovoplet. Dělal totiž 50 básní za minutu...

Hrdina

2008-06-25T16:33:00.002+02:00

Bella může říct, že se opičím, ale tuhle písničku jsem chtěla přeložit už dávno. Jen mi k tomu dala svým textovým příspěvkem podnět:)

Myslel sis, že je tu lehké vstát,

vysoko vzlétnout, hluboko nepadnout,

poznat tento svět a zůstat šťastným.

Přinesl jsi do něj víru, dobro a pěst,

nařezával lásku, rozdával jenom tak

všem, kdo chtěl - dal jsi jim štěstí.

Teď máš jenom nudný pokoj

a čekáš v tmavých brýlích

na konec světa.

Duše v těle ženy - hledá,

ale nejsi doma,

jsi tam, kde na zchátralých stěnách

žloutnou noviny.

Myslel sis, že je věčné tělo a svět,

a vše je ovládnutelné - osud i Pamír,

že Bůh daroval tento život naprosto zdarma.

Ale nevšiml sis, jak došel plyn,

a spláchlo to nepřátele spolu s láskou do záchodu,

a když ses holil rezavou břitvou, nepoznal jsi svůj odraz.

Teď máš jenom nudný pokoj

a čekáš v tmavých brýlích

na konec světa.

Duše v těle ženy - hledá,

ale nejsi doma,

jsi tam, kde na zchátralých stěnách

žloutnou noviny.

Míří na tebe, ale nechtějí střílet;

stojíme tolik, kolik můžeme dát.

Lidé jsou absurdní, svět blázní, jen aby byl šťastný.

Skončilo nebe, shořely mosty,

a ti, co zapomněli tvé jméno, přináší květiny

tam, kde jsi všechny porazil, stal se absolutně šťastným.

Teď máš jeden nekonečný pokoj,

a čekáš bez brýlí

jenom na světlo.

Duše v těle ženy - blízko,

jsi s ní doma,

jsi tam, kde hrají písně

nového století.

(DDT: Hrdina)

Jak tak koukám na tu kostrbatost, ztrácí to veškerý půvab. Ale může za to jen má neschopnost co se češtiny týče, nic víc. Originální text se rýmuje a je daleko výraznější. Bohužel se mi nepovedlo sehnat nahrávku na imeem.com, takže si mp3 budete muset stáhnout: geroj.mp3

Doufám, že to bude fungovat.

2008-06-20T15:05:00.003+02:00

Trochu mě bolí hlava. Za chvíli se asi z toho učení zblázním - ne proto, že by ho bylo moc, ale někdy prostě nevím, CO se mám učit. Například angličtina. Čtyři listy kecacích otázek nám dali teprve včera - za týden do samotné zkoušky. Heh. Normálně se na učení tohodletoho odvádí cca půldruhého měsíce. S pomocí učitele.

Samozřejmě, že se to nezvládnu naučit. Budu se snažit tedy vpravit do anglického kecání všeobecně, na jednotlivá témata si jen abstraktně napíšu pár nutných slov. První třetinu jsem za včerejší večer a dnešní ráno sice rozepsala, ale to je jedno, dál se s tím patlat nebudu. Stejně mi 1 z politických důvodů nedají.

A zbývá mi přece ještě dvě zkoušky hned před tím, jedna hned potom. Takže se nemůžu soustředit jen na aj. Dneska večer zase prolezu algebru. Držte mi palce.

Občas si říkám, zda není nejlepší se na to úplně vykašlat... ale asi ne.

Ozubená kola

2008-06-17T11:58:00.003+02:00

Pokud se vám ta povídka dostane někdy do rukou (do češtiny, mám dojem, přeložena ještě nebyla), radím vám, nečtěte ji před spaním. Myslela jsem, že mou nynější otupělost nic neprorazí. Chyba. Pocit, který ve vás zanechá, co do síly a strachu je velmi podobný Poeovým hororům. S jediným strašlivým rozdílem. Ty horory totiž nejsou vůbec realistické. Tohle - tohle se může stát každému. I teď ráno mám ještě lehce rozviklané nervy.

Je to vlastně deník autora, s tím rozdílem, že ho ze zvyku psal jako krátký cyklus povídek. Název pochází z neobvyklé halucinace - zorné pole pravého oka zaplňují otáčející se ozubená kola. Nejdřív průhledná, na kraji, ale potom se stávají téměř hmotnými, tak, že přes ně člověk nevidí. Podle slov autora, musel si rukou zakrývat pravé oko, aby vůbec viděl na cestu. Takovéto obrazy, následované vždy nesnesitelnou bolestí hlavy, ho pronásledovaly už od mládí.

Nemá to žádný děj. Jen "šel jsem tam a tam, myslel jsem na to a to". Ale aspekty toho myslel a cítil jsou ekvivalentní naostřené břitvě. Psychiatr by řekl - klasický případ schizofrenie. Jenže, když toho člověka "znáte", nezní vám ta věta tak banálně, nabývá hrůzného smyslu.

Ještě jsem to úplně nedočetla, ale ze zvědavosti jsem se podívala na poslední odstavec. Ten zní: "To bylo to nejstrašnější, co jsem kdy zažil. Nemám sílu psát dál. Život v takovém duševním stavu se mění v nepopsatelná muka. Opravdu není nikdo, co by mě tiše uškrtil v noci, když spím?"

Povídky byly psány roku 1927, poslední v dubnu. O pár měsíců později spáchal autor sebevraždu.

XKCD

2008-06-15T15:21:00.002+02:00

Zjistila jsem, že ty komiksy pochází z dalších stránek - přidejte k nadpisu ".com" a máte jejich adresu. Některé jsou... opravdu černohumorové. A ty trička, co se prodávají, jsou taky super: "Science. It works, bitches." Přidávám do odkazů.

Co ještě... koncentrovaně NYC nedělám. Ano, právě tak, obyčejné "nic" je na to příliš slabé.

Ach, toť opravdu vše. Nic dalšího mě nenapadá.

Obrázky

2008-06-14T17:48:00.006+02:00

Lezla jsem po blozích, mezi nimiž byl jeden patřící ruskému fyzikovi, co studuje v Berlíně. Měl tam docela veselé obrázky. Dám odkazy sem:> {fields arranged by purity} {large hadron collider}

Převzato z http://lemeshko.blogspot.com

HAL 9000

2008-06-11T21:20:00.003+02:00

Dneska jich tady bylo 14. No nemám s tím minulým příspěvkem pravdu?:)

Už začínám přicházet na kloub tomu, proč mi odsud lidé utíkají. Protože některé příspěvky jsou tuze deptající (á la Marvin), a ne tím soucit vyvolávajícím způsobem. Dneska jsem totiž viděla zápis v jednom nejmenovaném blogu "Mám depku!!! Jsem strašně tlustááá!!!" a deset utěšujících komentářů k tomu. Člověku najednou stoupne sebevědomí, jednak proto, že by se styděl něco takového napsat, a jednak proto, že nedostatek komentářů neznamená nedostatek smysluplnosti výlevu.

Třetí den pokračuju v tom, že nic nedělám. Tuze nic.

Přemýšleli jste nad tím, jaké typy postav se vám líbí? U člověka se průměrně vyskytnou jeden či dva vzorce chování-vzhledu, které mu automaticky připadají sympatické. Někdo letí na záporáky. Někdo na milostné hrdiny. Někdo - a taky já - na nehmotné entity, z nichž vystupuje jen hlas.

Ono je těch mých milovaných typů víc. Většinou to jsou zdravě zlomyslné počítače a prohnaní roboti. Přičemž, čím míň lidského v nich je, tím víc u mě bodují (Dělej, HALe, na ně!:D). Míň lidského neznamená více zlosti a vychytralosti. To jsou totiž tuze lidské vlastnosti.

Taky je mi sympatické všechno, co sice z předurčení slouží, ale může se kdykoliv vzepřít (či vzpříčit v zásuvce). Tato skupina obsahuje i předchozí případ, neomezuje se ale jenom na něj. Třeba "nevímco" z jedné poněkud gothlé pohádky, neviditelný hlas, který staví domy, buduje mosty, připravuje v mžiku oka honosná jídla, ale nikdy nebyl pozván ke stolu či mu nebyl dán vlastní pokoj.

Další skupinou jsou hloupí záporáci (Voldemort, Auditoři), ale těch je mi spíš líto. Z druhé strany, jsou mi naprosto lhostejní různí Snapové, Malfoyové apod., po nichž z neznámého důvodu šílí snad polovina příslušného fanu. "Něžně milující" hrdinové by potřebovali, podle mě, pár facek a studenou sprchu.

Inu, toť vše.

2008-06-09T18:37:00.004+02:00

Proč mám občas pocit, že mě zná celý net, a dobře se přitom baví? Paranoia? Vzhledem k údajům z počítadla tomu tak ale není. Objeví se tu deset osob za den a napíše maximum jeden. Ke všemu, rozumová obsažnost věcí tady vykládaných se pohybuje kolem nuly, možná jde i do záporu.

Zjišťuju, že je pro mě čím dál tím těžší tu psát jakoukoliv pravdu o svém životě. Většina z ní totiž sestává z kousků, které člověk nerad sdílí. Nebo ty sdílné kousky už nestojí za zmínku. Nevím.

Každopádně, ode dneška mám prázdniny. Poloviční. Zůstávají tu ještě externí zkoušky, jejichž termín se neúprosně blíží a já, zdá se, toho vím čím dál míň. No, budeme se snažit to napravit...

Kdybyste ani za měsíc tu nenašli nic nového, nedivte se. Pomalu s blogováním končím. Sice to neříkám nijak oficiálně, ale už tak nějak nemám sílu.

42

2008-06-04T12:58:00.003+02:00

Včera jsem viděla Stopařův průvodce galaxií. Zvláštní, ale adamsovské hlášky tam vůbec nebyly "nalepeny", potrhlá atmosféra knížek byla zachována beze zbytku. Výtlem od ucha k uchu od začátku do konce. A taky Arthur v zeleném županu... A Marvin s perfektním emo dabingem...

Určitě stojí za vidění.)

Docela mě překvapuje, kolika lidem se líbí Hvězdný prach. Když jsme byly s mamkou v kině, už někde v polovině zaklonila hlavu a ptala se, kdy to skončí. Na některých místech se smála ze zoufalství, že "až tak blbé to být nemůže, přece."... Mně to taky připadalo jako nemožná slátanina s vůbec ne vtipnými hláškami (jejich vtipnost se pohybovala na úrovni dortu na holém zadku), a vším srdcem souhlasím s mamčiným: "Idea filmu - přespat co nejrychleji se všemi chlapy, co jsou po ruce." Nesnáším, když je vtip postavený na sexu. Nejveselejším prvkem byly reakce sálu: "och", "ach", na akčnějších místech "íííík", a korunu tomu nasadil mužský hlas ve fistuli: "To je vúdú!!!"

Přesto všichni, které jsem na netu viděla, film chválí. Nemyslí si, že z nebe spadlá hvězda z důvodu své čistoty nemůže po pár dnech přespat se svým "zachráncem".

Vzato kol a kolem, působilo to na nás jako obhroublé opilecké "hihi-haha", neuměle skryté pod průhlednou rouškou fantasy. Například ten teplý kapitán vůbec nebyl veselý. Byl k pláči.

Inu, ale komu se co líbí, že...

Dneska jsem kvůli blíže nepublikovatelnému důvodu nebyla ve škole. Nejlíp by bylo, abych tam do konce školního roku vůbec nemusela lízt. Ale nechci nepřijít na zítřejší písemku z fyziky. Nevím, proč. Nijak zvlášť to neumím, a mám-li říct pravdu, nevím, z čeho bude.

V posledních dnech mě napadá otázka: "Kam až můžou ponížit člověka?" Jak svým životem zjišťuji, tak zatím to jde hloub a hloub. Teď se ke mně chovají, jako bych byla zrádce, vrah, kriminálník, který patří do vězení a je všeobecně nebezpečný pro společnost, nemá nárok na slitování a na nejmenší sebevědomí a soucit. Proto, že jsem byla oběť šikany a nenechávala jsem si výstřelky a neustálé ponižování líbit. Pro bezesné noci, pro ty všechny zničené strachem a stresem neurony. Proto, že jiní jsou příliš prolhaní, příliš ukřičení, příliš drzí a všichni je poslouchají. Za studený pot, snášení ponižování mám zase strach, vyhrůžky a snášení ponižování. Kdo projde kolem, kopne si.

Já vím, že to není místo pro pocity a mám výslovně zakázáno o tomhle případu mluvit. Ale nemůžu mlčet. Odpusťte mi to.

101 kvok

2008-06-01T17:31:00.003+02:00

A po další dlouhé době...

Nechci lhát, že se nic nestalo. Stalo se, a moc. Jenže byly to věci veskrze nepříjemné. Nechci na ně vzpomínat. A, sakra, nechápu, jak se ta baba mi opovažuje další den psát na icq. Je bloknutá. Neměla si vyskakovat.

Btw, Bello, to heslo stejně nevím. Hupsni mi ho, prosím, na icq. A nic si nedělej z těch komentářů v shoutboardu... když se ti nelíbí, můžeš je mazat... což se s některýma ksichtama v mý škole udělat nedá.

Proboha, vždyť je to týden stará záležitost. Proč to rozebírám? Asi už nic jiného nemám na práci. Zítra zase lezu do školy. Kdy už budou konečně prázdniny? Ještě měsíc... jeden měsíc...

Což mi paradoxně připomíná, že potřebuju poslat fotku a popisek sama sebe jednomu časopisu, kterému se z prapodivného důvodu zalíbily moje obrázky. Snad to zvládnu zítra, dneska tak nějak nemám sílu...

Něco hezkého? Hm... Dívala jsem se na všechny tři díly Back to the Future. Tak nějak pozorovatele naplňují elánem:) Když si vzpomenu na škleb C.Lloyda, začínám se automaticky šklebit taky. Ta jeho postava je prostě nepřekonatelně živoucí:D Už kvůli ní ten film stojí za to.

A taky... začala jsem číst Strindberga. Tedy, vlastně už končím - ta knížka není tlustá. První povídka - Vývoj - je kouzelná. Pokud v nejbližší době půjdu do knihovny, vezmu si ještě Asimova. Nadace mě sice nijak neuchvátila, ale třeba nějaké povídky... roboty mám totiž prokazatelně radši, než elfy (kteří jsou všichni odporně ulízlí marysuáci).

Omlouvám se všem, kdo chtěl něco o pocitech. Nejsou. Opravdu už žádné.

Stý příspěvek

2008-05-25T22:13:00.004+02:00

Ne, nebudu sem dávat žádné obrázky, zaklepejte vedle:) (nenápadná reklama na kamarádku...)

Inu. Hele. Jak začít?

Dnes, v krásnou slunečnou neděli, mám konečně odpoledne volné. Koukala jsem se na první díl Back to the Future, dva další se stahují. Pomalu ale jistě propadám sci-fi... V jedenácti mě sice bralo fantasy, ale teď je tomu přesně naopak! Hurá revoluci! Ehm...

Dvacáté páté května, však víte... Šeříkový i ručníkový den (link). Staré mánie se těžko zapomínají. Pamatuji si, jak ze mě "kočička" (neboli ruštinářka, která se tomuto zvířeti příliš nápadně podobala) šílela v sedmé třídě zš, protože jsem o Zeměploše mluvila neustále. Inu... kdo nebyl v dětství něčeho fanoušek, je vlastně nebezpečná osoba, protože jsou jisté druhy mánie, které můžete, stejně jako plané neštovice, mít jen jednou v životě...

Můžete se divit, můžete se mračit, ale nic s tím faktem neuděláte - poprvé za toto století mám dobrou náladu.

Sice zítra mi ji někdo určitě zkazí, ale to je jedno. Vlastně před chvílí se pokusil zkazit. Jistá osoba na shoutboardu v Bellině blogu. Možná měla ty nejlepší důvody, ale tak nějak zcela osobně nesnesu anonymitu. Znamená to, že onen člověk má co skrývat. Dobrá, přiznám se, taky většinou pod rusofobní články píšu více méně skrytě, ale to je otázka zkušenosti. Na jednoho idiota jsem už narazila (že ano, pane Třináctko?). Je zvláštní, že umění ponižovat je nepřímo úměrné inteligenci jedince. Čím vynalézavější jsou jeho urážky, tím je v životě nepříčetnější. Tož záhadný jev.

Dobrou noc a pěkné sny...

V autobuse

2008-05-24T21:38:00.007+02:00

Miluju_Tima_Molloye

Ale nemůžu si koupit jeho knihu. Je dostupná jen přes internet a zmíněný malíř žije v Austrálii, takže bůhví, kolik to bude stát. Díkybohu však občas něco dává na deviantart. Hodím vám sem odkaz na jeho poslední publikované komiksy. Vlastně je to jeden komiks, třístránkový. Posuďte sami.

On the bus - část 1

On the bus - část 2

On the bus - část 3

Úžasné, že ano? Doporučuju si přečíst entry k prvnímu dílu.

Inu, jdu se učit chemii.

Pravda na pravdu

2008-05-16T14:46:00.004+02:00

Slíbila jsem sice Belle povídání o nerealitě, ale myslím si, že vše, co se o ní dá s určitostí říct, bylo napsáno už v tom jednom komentu. Vše ostatní je jen nepodložené a značně amatérské filozofování. Takže bohužel budu muset ten slib porušit a mlčet dál... Možná někdy...

Jde o to, že sama tomu nevěřím. Je to příliš jednoduché a nepropracované. Hloupé. "Teorie" nereality se pohybuje spíše v oblasti víry než faktu.

Proto radši ne.

Ve středu jsme byli na MaSo, pořádané matfyzem. Náš tým skončil jako třicátý sedmý. Nijak valný výsledek, avšak nemyslím si, že to bylo jen mou vinou. Většinu příkladů, co mi dali, jsem vypočítala, a ty ostatní bych potenciálně mohla vypočítat, kdybych nezačala ke konci ztrácet koncentraci a usínat. Jediný propadák byl s tou průměrnou rychlostí. Z vlastní zabedněnosti jsem nemohla sestavit tu směšně jednoduchou rovnici. Ale to nevadí - přece jen začal proces usínání.

Mají opravdu hezkou budovu. Naše posluchárna měla snad čtyř až pětimetrový katedráloidní strop.

Btw, dneska má narozeniny Jurij Ševčuk. Bude mu... padesát jedna? (ach to počítání!) Každopádně, všechno nejlepší!:)

2008-05-11T19:51:00.002+02:00

Jsem zpět. Včera a předevčírem notebook stávkoval - vřeštěl jak na lesy, když jsme se ho snažili zapnout. Fungoval, ale ventilátoru se asi naše celodenní psaní referátu nelíbilo... a tak dával najevo svůj nesouhlas. Dostal tak den volna. Zvláštní je, že když dnes ráno přišel technik, veškerý povyk náhle ustal. Kdyby se obrazovka mohla nějak tvářit, byla by nevinnost sama. Prý ta náhlá vspoura byla zaviněna neprovzdušněním spodku počítače... stojí tu tedˇ tedy na čtyřech zátkách od plastových láhví...

Ach jo. Chudáček malej.

Tedˇ tady máme nainstalováno plno nových programů, mezi nimi i automatický přepínač klávesnic - užitečná věcička, jedinou její chybou je, že neumí háčky a čárky nad písmeny, které nejsou přímo na klávesnici. Tedy tˇ, dˇ, o´ aj. budu muset psát takhle. Asi. Dokud to pořádně neprohrabu...

Pak je tu antivirus, jistá speciální stahovačka, internetový telefon (alternativa skype), firefox... zkrátka se ten chlap vyřádil. Díky mu:)

Včera jsem (podruhé) dočetla Solarise, tentokrát pro školní referát. A znovu se mi líbil. Což se neděje tak často. Ta knížka vás... omámí. Má v sobě jakýsi výsměch... ne, to je špatně. Je to pochopení vlastní ničemnosti - a částečně i jednoty světa. Jedna z mála knih, možná jediná, která v sobě má dálku, neředěnou věčnost, jakou je schopno vytvořit jenom lidské vědomí. To nejde popsat. Přečtěte si sami. Kdo požádá o e-book, mám v počítači.

Tachyonové nádobíčko

2008-05-08T12:02:00.005+02:00

Nějak mě to blogování začíná štvát... aby ne. Jsou tu mnohem důležitější věci na dělání. Ale je to s nimi jako obyčejně...

Začínám z neznámých důvodů trpět alergií na mystiku. Sice to s ní dřív také nebylo valné, ale včera jsem málem vyletěla při slově "karma" a "budoucí život". Jak si pomyslím, že má být ještě další...

Tu reinkarnaci nejspíš propagují lidé, pro které je život samocílem. Ne vidět, ne poznávat - prostě žít. Žrát. Rozmnožovat se. Tím naprosto zdegenerovali výchozí učení. Tam jde o to, vyrvat se z životního kruhu, ne se do něj zamilovat.

Celé to zavání tachyonovými dečkami (dle názvu značně nestabilní věci).

Nedávno jsem narazila na web, který moji nechuť k magii apod. ještě prohloubil, a také prodloužil život - platí-li to rčení o smíchu. Je v odkazech pod názvem "Teorie všeho". Sice nejsem jako jeho autor zastánce ryzího, koncentrovaného a žíravého materialismu, avšak se většinou jeho postoje zdají být správné. Například ty ohledně nevysvětlitelných jevů (telefonovací telepatie)...

Komerční magie je to nejhorší, co může existovat. Je až podivuhodné, kolik je na světě lidí, kteří na ní věří, ale přitom zuřivě odvrhují jakékoliv náboženství. To, náhodou, vzniklo, aby jakž takž vyšlechtilo duši (chcete-li vědomí). Zato magie - aby dosáhla materiálního výsledku, přičemž k tomu používá jakýchsi synchronicitních metod, což je, podle mě, odporné. Nerealita s nerealitou, realita s realitou. Míchat to do sebe je opravdu hnusné a opovrženíhodné - stejně jako jíst fekálie. A stejně nehygienické.

Dobře, dobře, dobře... už mlčím. Ve škole jsem pomocí kružítka a tužky nakreslila tři kvarky - u, d, s. První se dívá nahoru, druhý dolů, třetí se podezřele culí. Chci je ještě obarvit - jak, to je jasné:)

Mimochodem, že je to dobrý nápad, dávat objasňující odkazy do textu? Pochází od Vlady - autora oněch všeteorních stránek. Člověk nemusí hledat dlouhá slova stejně dlouze na internetu...

Dokud hoří svíce...

2008-05-04T18:57:00.003+02:00

Včera jsem zatáhla pár písniček. Mezi nimi byla i tato...

Stroj času - název viz titulek.

Národní logika

2008-05-02T11:32:00.003+02:00

Včera jsem četla nějaké články a komentáře k nim. Bylo na první pohled jasné, že je psali lidé inteligentní. Ale cosi těm článkům chybělo.

Začnu z jiného konce. Každý stát má svoji určitou skupinu inteligentních lidí, kteří více méně mají podobné vlastnosti, avšak různé názory. Oproti prvnímu dojmu, právě vlastnosti, a ne názory, jsou rozhodující. Mladí se snaží tyto vlastnosti domácí elity nevědomky napodobovat: "Tak myslí chytrý člověk, musíš se snažit." Je všeobecně známá věc, že se názory formují výchovou. Vlastnosti myšlení - logika, pohled na svět - taky. Avšak narozdíl od názorů je jen těžko může změnit pozdější zkušenost.

Vlastnosti české inteligence jsou ostře specifické; nemůžeme je extrapolovat na lidi z celého světa. "Správné" české myšlení má totiž několik velmi striktních kritérií. Vnímání světa, která tyto kritéria nesplňují, jsou podivná a zavrženíhodná. Kritéria jsou řadou uznávaných pravd, které jsou ale v celosvětovém měřítku značně sporné. Nejčistší příklad: kňučení o vlastní minulosti, "nebyly klobásy", "komunisti jsou svině". Jakkoliv to zní nepravděpodobně, ale, opravdu, na těchto větách je založeno vnímání světa mnoha lidí. Zvláštní taky je, že těmito pojmy celkem aktivně operuje i mladší generace, která o té době, s prominutím, ví houby. Taky do ní patřím, avšak se nesnažím tvářit, že tomu tak není.

Ale to všechno je trochu z cesty... jde o to, že s těmito vlastnostmi inteligence se nemusíte automaticky ztotožňovat. Jsou platné jenom na území ČR - všude jinde by zněly šíleně. Jejich logická argumentace je bezchybná, jasná, dokonalá... ale zdá se, že manévruje na příliš malém prostoru. Jako brouk v krabičce sirek.

Jakoby stavěli... celými kategoriemi, ne pojmy. Liberalismus je jim cizí. Neodpouštějí, kopou do minulosti. Jsou ale zarámovaným obrázkem čistého rozumu, kterému se musíme klanět.

Bývaly doby, kdy jsem se styděla za vlastní vědomí. Za to, že jsem se nemohla plně vpravit do jejich inteligentní debaty. Teď s nimi nechci mít nic společného.

Omlouvám se. Byl to jen planý dojem z několika stránek.

Půlden

2008-04-29T18:18:00.003+02:00

Bolí mě hlava. Zatím váhám, zda mám spolknout tu zelenou tabletku či ne. Ale samo to nejspíš nepřejde.

Hledala jsem na netu význam jména Nuiko. Houby, vůbec nic. Zato jsem našla význam slova nori - disciplína, ceremonie. Někde se taky udává "víra". Zajímavé.

Určitě často slyšíte: "Chovej se přirozeně." Avšak nikdo neříká, co je to přirozeně. Tak, jak se chcete chovat, ze svých vlastních pohnutek, bez přetvářky? Anebo "přirozeně" pro společnost, která má určitou představu první definice?

Kdybych se měla chovat tak, jak sama chci, bez společenské přetvářky, tak nereaguju vůbec. Rovně, civím na jedno místo, přemýšlím, mlčím. Nenutím se do reakcí, jak tomu obvykle bývá. Jenže lidé očekávají nějakou reakci. Což je problém.

Socium vás formuje. Podvědomě děláte to, co se od vás očekává. U společenských jedinců očekávané chování zkostnatělo do přirozeného.

Nemusí to být sice pravda, ale teď nemám náladu do rozebírání čehokoliv. Díkybohu, že máme prázdniny - přitom úplné, nejdu na externát ani ve čtvrtek, ani v neděli. Sice nevím, zda bude malířák, ale stejnak tam nepůjdu - nebudu si kazit prázdniny, přece.

Konec světa

2008-04-22T20:31:00.002+02:00

Nedávno dávali v televizi pořad, který byl tomuto "jevu" věnován. Obsahoval zprávy o možných meteoritech (jsou dva - jeden může spadnout v květnu letos, druhý prý kolem 2013), o pohybu litosférických desek, o vypařování vody při styku s magmatem z oceánských "pohoří", dokonce i o možné černé díře, která prý vznikne při spuštění nového urychlovače, jenž je nyní ve výstavbě... Atd, etc.

Samozřejmě, většina z toho je přitažená za uši, a když ne, tak to neznamená, že se to stát musí. Zajímavé je, že jsem nezaslechla jediné slovo o globálním oteplování - asi už není in, příliš banální, aby se o něm pořád dokola mluvilo. Ale vzato kol a kolem, dle onoho pořadu to vypadá tak, že si člověk může vybrat, jakou smrtí zemře. Což je hezké.

Teď jsem měla parádní myšlenku, ale vykouřila se mi z hlavy... ach jo.

Když už svět má skončit, nechť se to stane až po tom, co naše generace skončí vejšku... Studovat chci, pracovat už jaksi ne:)) A pak by člověk nemusel řešit takové věci, jako je rodina, daně, děcka, nemovitost... zkrátka všechny ty šílenosti, co patří k "normálnímu" životu. Bože, proč chce někdo s tím vším začínat dřív? Samostatnost? Samostatná závislost na okolí. Tak to je.

Kdyby bylo po mém, tak si koupím chajdu někde v horách a štěkám na všechny, kdo projde kolem. Ale musíme si přec vydělávat, že.

Veselý toť příspěvek.

Dobrá...

2008-04-20T13:01:00.003+02:00

Druhý pokus podat vám zprávu o tom, co se tu u nás neděje. Zní asi takhle: opravdu se tu nic neděje. Odjela babička po týdenním pobytu, jenž byl značně hlasitý, vzhledem k našemu obvyklému ospalému životu. Včera byl sepsán Kapica, dnes odevzdán a opraven. Mimochodem, to na fotce je on.

Kromě dějepisu se dnes už nic nekonalo. Nevím, možná je to dobře - kvůli akutní mrtvosti po osmihodinovém cvakání klávesnicí jsem nestihla domácí úkol z angličtiny, která se měla dneska odehrát.

Po škole jsme zašli na Chodov. Mám knížku od Gamowa.

Omlouvám se za konstruovanost a dětinskou kostrbatost stylu, nějak mi to dnes nemyslí.

Strach...

2008-04-18T19:29:00.002+02:00

A ticho. Od včerejška je tu strach. Tady. Za rohem.

Vědomí kamene. Myšlenky - nejsou, nebo jen povrchní, vřeštivé. Strach před nekonečnem - ne prostorem, ne hmotou, nýbrž tím směšným nerealitním nekonečnem, které se stalo najednou příliš blízkým, stojí vám za zády.

Tohle bylo psáno včera. Neměla jsem čas publikovat. Dnes taky více méně ne - od jedné hodiny tu kouzlíme nad Kapicou, a furt ho nemám hotového. Brr... Příště by se nemuselo nechávat psaní třístránkového referátu na poslední možný den. Je to na avadu.

A zejtra je škola, a pozítří zase škola...

Blé.

Řekni to písní

2008-04-11T20:11:00.003+02:00

Více méně dotazníček, uloupený z blogu Kleio (spiritofdream). První svého druhu na Liathu:)

Inu... cílem je toto: vezměte vašeho oblíbeného interpreta a na každou z daných otázek odpovídejte názvem písně. Musíte se držet právě jen jednoho zpěváka/skupiny, a to je právě to nejtěžší.

Otrlejším čtenářům zajisté neuniklo, že jsem blázen do DDT... Takže tady to máte:

1.Jsi kluk nebo holka?

2.Popiš sama sebe.

Nebe nad jezerem

3. Co lidé cítí/si myslí, když jsi s nimi?

Nestřílej!

4.Jak bys popsala svůj předchozí vztah?

Démoni

5.Popiš svůj současný stav.

Krysí jaro

6.Kde bys teď chtěla být?

Daleko, daleko...

7.Jak se díváš na lásku?

Prosvištěla

8.Jaký je tvůj život?

Mrtvé město. Vánoce.

9.Co by sis přála, kdybys měla jen jedno přání?

Svoboda

10.Řekni něco moudrého

Koukej pěšky

Malomyslnost

2008-04-08T14:37:00.003+02:00

... mi svírá hrdlo. Je to zcela fyzický pocit, dusí myšlenky i dech. Člověk se směje... z hysterie? Každopádně ne proto, že ho něco rozesmálo. Chcete jen zapomenout... zapomenout... na všechno. Na nějaký zatracený blahobyt, na nějaké zatracené žrádlo, na nějaké zatracené prachy, které všichni z nějakého důvodu milují ve velkých balících a na švýcarských kontech, jakoby prachy dokázaly dát klid. Moc, pravdu - ano. Vše si za ně koupíte, i lásku - kdepak ne. Ale jasnost vám nedají. Nikdy.

"Neonemocníte, pokud nechcete... v tom je zakopaný pes... potřebujete stesk, který by vás sžíral, stesk po Jiném, stesk po dálce..."

Ten jsem měla. Včera. Je to ostré vnímání krásy. Malomyslnost je pak jakási obrana proti němu.

Hlavně aby nezačlo pršet..:) Dobrá, kdo nepochopil, citát i předešlá narážka se pojí s Ošklivými labutěmi... ten film nejspíš ze sebe nedostanu ještě dlouho.

Dneska se plazilo do knihovny. Předtím jsem si namlouvala, že si půjčím jen tu relativitu. Houbeles. Přidali se k ní ještě Zimoděj (na oživení vnímání a zahnání deprese) a Fyzika pro každého (protože něčemu, co psál Landau, jednoduše nemůžu odolat). A to mám, prosím, doma ještě Greena (ten je, díkybohu, můj vlastní) a pěknou hromádku knih ze Slovanské knihovny. Přitom jsem přečetla jen Koru a začátek Kapici.

Mimochodem, jak se skloňuje Kapica? Vzor žena, ale tvrdý po c? Češtináři, prosím, komenty jsou k dispozici:)

Ošklivé labutě

2008-04-06T18:32:00.005+02:00

Film podle románu bratří Strugackých. Debaty jsou nepřínosné - nepotřebuje slov. Zvláštní je, že ho každý chápe jinak.

Možná budete vyjeveni z těch epizod, co sem dám - jsou totiž tiché. Rozhovor by vám byl k ničemu... Stejně si však zapněte repráky či nasaďte sluchátka, protože ta hudba... ty zvuky perfektně dokreslují atmosféru. A taky tam bude chvilka mluvy.

O čem je? V tom se právě všichni ztrácí. V televizní diskuzi se mluvilo o konfliktu rodičů a dětí. Dokud mi to neřekli, nic takového jsem nepostřehla. Možná proto, že je to očividné...

Nevím vůbec nic.

Ale je to jeden z mála filmů, který se mi dostal pod kůži... vyvolal husí kůži... a přitom nebyl nijak strašidelný. Aspoň tím starým způsobem.

Rádio

Meditace žáků internátní školy

Voda

Budu muset asi svůj slib porušit a dát sem rozhovorovku. Možná se nějaký znalec jazyka přece jenom najde:) A tohle mu aspoň trochu nastíní, o co ve filmu vůbec jde, když to nechce popisovat autor tohoto příspěvku...

Restaurace

2008-04-01T18:22:00.004+02:00

Stav, kdy žádná odpověď na otázku není dostačující, není pochopitelná.

Pršelo. Cítila jsem to, aniž jsem se ohlédla přes rameno, na okno. Je sedm hodin, třebaže by mělo být šest. Venku je ještě nějaké světlo. Šedé. V dáli se zelenají pole.

Cestou ze školy jsem nepotkala jediného opeřence, avšak jejich zpěv byl slyšet odevšad. Ráno všichni ptáci zarytě mlčeli, zato běhali po chodníku a klovali, co se dalo.

Kéž bychom zítra nepsali.

Nemám sílu, vyčerpáním, vyčerpáním z nicnedělání. Nesnáším jídlo, dává teplo. Nenávidím vodu - má chemickou příchuť, třebaže prošla filtrační konvicí. Vedle leží dějepis. Budu muset číst.

Nemůžu strpět konvenčnost, vědění, že někteří lidé, co právě čtou tento příspěvek, mě někdy v životě viděli. Zvláště, když mě viděli nedávno. Že nejsem jen nehmotný, počítačový hlas. Že jsem pro ně něco víc, než jenom fakt textu. A vlastně... díky bohu. Ať tomu tak bude co nejdéle.

Spisovatelé a básníci mají výjimečné postavení - mohou po sobě zanechat hlas, mysl. Není to nic hmotného. Nemusí to ani být zvláště příjemné osoby (třeba R.A., že), ale soucítíte jim. Protože psát příběhy je něco jiného, než psát takovéhle příspěvky. Člověk se skrze text jeví naprosto jinak, než v trojrozměrné skutečnosti. Povahově. Tedy, do textu vstupuje naprosto jiná povahová sféra.

Sakra, už je pozdě. Jdu kopat do dějáku.

Chlad

2008-03-30T20:06:00.005+02:00

Z chladu jste vyšli

a bude načase

splatit svůj dluh.

Jedna povídka. V ospalé rozmrzelosti si na ni nepamatuju, ale vím, že večer po přečtení ve mě zanechala... pocit. Dobrá literární díla se dají přirovnat k dílům hudebním. U nějakého perfektního kousku mě napadne: symfonie. Tak tomu bylo u Solarise, tak tomu bylo i u Chladu.

Nemá žádnou zvratovou dějovou linii, netají žádnou záhadu. Je sotva pět stránek dlouhá. Ale kdybyste se chtěli šťourat v jejím myšlenkovém obsahu, bylo by potřeba dvakrát tolik.

První slovo - název - chlad. Je zvláštní, že používám tuto metaforu úplně stejně jako autor, třebaže jsem povídku dříve nečetla. Výraz je asi značně vystihující. Chlad - vesmír. Prostor. Něco, co nemá s člověkem absolutně nic společného. Výluh fyziky. Něco, co je k vám absolutně lhostejné.

Mám naznačit děj? Inu, dobrá. V první části vidíme Horikawu, angličtináře, jak si povídá se dvěma učiteli fyziky o výměně tepla. Padne "teorie", že žena je fyzikálním tělesem. Rozhovor se mísí s rozvíjením této myšlenky a obyčejnými denními problémy. Ke konci epizody si Horikawa spálí u krbu podrážky bot.

Druhá část obsahuje, asi, cestu domů. Na nádraží přejedou hlídače, který se snažil zachránit školačku před vlakem. Stihl ji vystrčit z kolejiště, avšak zahynul sám.

K příchodu Horikawy je tělo uklizeno, šokovaná dívka obklopena policajty a náhodnými kolemjdoucími. Mrtvola leží pod plachtou opodál. Horikawa musí přejít koleje, aby se dostal na správnou stranu. Míjí místo, kde zahynul hlídač. Kov je potřísněn krví, ze které se neznatelně kouří. Horikawa, napůl šokován, přemýšlí. Na nástupišti najde rudou rukavici.

A to je vše. Zdá se vám to málo na "symfonii"? Nezapomínejte, že výše uvedené byl výklad děje, nikoliv myšlenek. Nechci se do nich míchat... kdyby někdo náhodou uměl rusky, hodím odkaz na internetový text. Bohužel v češtině se tato povídka, stejně jako mnoho dalších, (ještě) neobjevila.

2008-03-28T17:13:00.002+01:00

Lidé mají sklony nevěřit svým očím.
Občas mě to taky potkalo, že nevěřím faktům. Což znamená, že důvěra v realitu pramení z pravděpodobnosti, takzvaná pravděpodobnost pak ze zkušenosti. A zkušenost je různá. Realita je taky různá.
Dneska jenom spím. Jak blázen, od začátku do konce. Ve stoje, vsedě, vleže... je to jedno.
Dala jsem adresu těchto i meziprostorských stránek známým ve škole. Hm. Doufám, že mě neodsoudíte za ty blbosti, co tu den ode dne vykládám.
Eh.
Konkordia je výjimečný člověk. Už tím jménem. A vydržela toho tolik, jako nikdo z nás - taková sebeobětavost není vidět často. Nevím, zda její knížka byla přeložena do češtiny. Zdejší obyvatelé by si ji, myslím, vyložili po svém. Ale ne-omezenci by se našli. Určitě.
Na netu se mi nepodařilo najít žádnou její fotku zamlada. A skenovat se mi nechce.

Co víc? Přemýšlela jsem o novém designu, ale nějak se mi absolutně nechce... Možná někdy... později...
Inu, děkuji za pozornost.

Čistý rozum

2008-03-26T14:14:00.007+01:00

Я чистый разум утром встретил,
Он на вопрос мне не ответил;
По полдню пробежался мрак.
Не удержать его никак
В просторах мысли человечной,
Простой и милой, бесконечной,
Подобной ночи по весне.
Он, солнца луч, поведал мне,
Что небо задохнулось синью,
Не помня вечности; и былью
вдруг стали миллионы лет.

Но света уж, стало быть, нет.

Dneska, po cestě ze školy. Občas ten čistý rozum taky potkávám - přichází s anticyklónou. Pak zvětrává a proměňuje se v kámen, jenž vám při čisté hlavě leží v žaludku. Pak zkysne na romantiku. Později, s příchodem dešťů, se vyčerpá celý, odletí za horizont.
Jestli bych měla vyslovit jediné přání (třeba skoupé zlaté rybce), bylo by to, aby mi zůstal napořád. Rozum. Čistý, kritický rozum.
Možná na to existují prášky - ty, co zabraňují skákání krevního tlaku. Ne kafe. Drogy, co působí uměle, vytvářejí jen Jeho histerické zdání.
Nejradši bych se přestěhovala někam na Sibiř, kde prší jednou za uherský rok. Sakra, to by byla krása. Jenže bych hned v první zimě zmrzla.

Počasí v Praze je hrozné. Ráno svítí sluníčko, hned na to prší. A pak sněží. Furt. Víte, že cítím mrak, aniž se podívám z okna? Samozřejmě, změní se světlo... ale taky splasknu a začnou mě tlačit spánky nebo lícní kosti. Jedno z toho, záleží na podmínkách.
Blé...

Doufám, že se Bella do toho osobního deníku nijak nezamiluje. Moc mi chybí její příspěvky.

Odkázky

2008-03-25T21:00:00.002+01:00

Dneska jsem se nachomýtla do internetových lesů a objevila dva velmi zajímavé odkazy. Oba jsou rusky.

(- 1 -) Poloosobní stránky Igora Landaa, syna proslulého fyzika. Obsah je víceméně zaměřen na likvidaci mýtů o otci. Jsou přítomna upozornění na biografické publikace plné chyb a předvzatosti.
(- 2 -) Zajímavé blogské spisy studenta fyzikální fakulty. Zaměřené (!) na mystiku.

Z-71

2008-03-23T15:33:00.007+01:00

Včera se mi povedlo nakreslit Snížka. Je-li ten kód dobře, měl by se vám celý obrázek ukázat po kliknutí na náhled vlevo.

Ta postava se mi líbí. Jako jedna z mála. Převážně proto, že je moje:D (se skromností nejdál dojdeš!).

Když si to tak uvědomuju, připomíná vlastně trochu našeho známého - kterého já znám jenom z fotek, jelikož dva roky není věk, kdy si něco pamatujete. Ten známý se vlastně dost podobal Časnačajovi z filmového Otce prasátek. Vzhledem. Snížkovi pak potrhlostí a stejným povoláním (fyzik to byl).

Za života Snížek učiteloval ve škole, pak ho vzali do laboratoře. Jezdil sem tam, dělal co se dalo, ne vždy v souvislosti se svým vzděláním.

Po smrti se dostal do Pohraničí, třebaže by ho mnozí typovali na Megapolana. Ale šedá pedantická myška v duši nebyl nikdy. A tak skončil jako jeden z Bezejmenných - číslo Z-71. Narozdíl od ostatních ale nepoztrácel všechen elán a nepropadl melancholii, když se dověděl, že záhrobí neřídí přírodní zákony, nýbrž zdravý rozum. Proto je to on, kdo vždy pomůže vyřídit Heptovi to, co nestíhá.

Víte, že Kora Landaová po smrti manžela vzala tyč a šla napráskat Lifšicovi? Že si to zasloužil, darebák jeden. Byl to srab, ale policii nezavolal - víte proč? Styděl se, že mu ženská napráskala přes zadek tak, až se nemohl posadit.

Knížka, kde se podobné epizody vyskytují, leží tady vedle mě. Mamka ji přečetla jedním dechem, třebaže to jsem já, kdo má psát ten referát. Patnáct stránek. No těbůh. Držte mi palce.

Dneska ráno mě napadlo,

2008-03-18T14:20:00.002+01:00

že když by vám někdo dokázal vnucovat sny, dokázal by vás absolutně ovládat. Nevím, jak je tomu u vás, ale moje snové vnímání je jiné, než obyčejně - tedy, obvykle jsem zarytý realista, ale sny mám takové, že by se mnozí blázni divili... Dneska to například byl spolužák v zeleném tričku, co přišel do tanečních s rozstřikovačem, ve kterém byl polonium. Samozřejmě, že toho využil.
Ale o to nejde.
Snová skutečnost se mi totiž dosti naváží do onoho realismu a logiky, zvláště ráno. Je to jako - jako prohození hlav, když si to tak uvědomíte. Svět někoho jiného, vnímání někoho jiného.
Taky jsem dneska do školy vlítla jako poslední. Ostuda.

"Ztratit vědomí" - zajímavý výraz. A rozporuplný. Když se odvážeme od toho, co normálně znamená, vyjde nám podivná věc: vědomí je vlastně paměť o vlastních skutcích. Ztratit vědomí BEZ ztráty životních, mluvních, pohybových funkcí (tzn. v daném časovém intervalu se chovat normálně, být při smyslech, ale také jakoby "nevnímat" - při zpětném pohledu) je ekvivalentní ztrátě paměti. Nebyli jste tady, nepamatujete si nic. Ale vaše tělo a mysl bylo v normě, vzhledem ke svědectví lidí kolem.
Teď si na chvíli představme, že je vědomí rovno duši.
Znamená to, že při ztrátě duše člověk funguje normálně dál. Navenek se to nepozná. Existuje teorie, že lidé, co vyšli z kómatu, svým způsobem pozbyli "duše" - ano, jsou to oni, pamatují si, ale některé skutky jakoby nebyly jejich. Například jedna dříve velmi stydlivá dívka ztratila veškerý stud. Náhle. Může se to připsat odumírání neuronů, ale není vyloučeno, že za to může absence vědomí - hodnotícího, svébytného vědomí. Zůstal jen jeho model, funkční nahrážka - jako robot místo živého člověka. Je to velmi jemný rozdíl, ale zhruba poskytuje vodítko, co že ta duše je. Pokud ji ovšem považujeme za ekvivalentní vědomí (neboli svébytnému vnímání).

Církev rozlišuje tři složky člověka: tělo, duše, duch. Přičemž jen dvě poslední jsou považovány za myšlenkové. Jelikož jsem se o tomto dělení dověděla teprve nedávno, mám vše poněkud posunuté: za dvě složky myšlení považuju živočišně praktickou (ekvivalentní církevní duši) a svébytnou duši/vědomí/vnímání (ekvivalentní duchu).
Věříme-li oné teorii, ztrácí člověk po kómatu právě duch.

Zvláštní den

2008-03-16T16:42:00.002+01:00

... to tedy byl, to jo. Ráno, po sobotním "flámu" - tak říkám dni, komplet prosezeným za knížkou a tedy s komplet omráčeným rozumem, - jsem měla pocit, který by se dal vyjádřit slovy "nechte mě sakra na pokoji!" a polospícím stavem, který nezmizel ani v chladném ozónově ranním vzduchu. Zkoušeli jste někdy spát při chůzi? Dělá se to tak, že si vyberete nějaký bezproblémový, dokonale rovný kousek své poutě, odpočítáte si čas, za který ho zdoláte a zavřete oči. Pak jdete poslepu. Nutné je umět držet kurz, vypěstovat si vlastního autopilota.
Čtyři hodiny přelétly snadno - díky bohu. Byla to celkem příjemná posezená, jen ke konci jsem se už vypínala. V metru si ode mne lidé odsedávali.
A to jsem se včera myla, hele! Ne, problém byl asi v něčem jiném, v tzv. "drahé ošuntělosti", aneb schopnosti vypadat jako bezdomovec v bundě za tři tácy. A s čistým ksichtem i s čistými vlasy. Jo, a s deštníkem. Je to hezký deštník. Strašně se mi líbí, zvláště ten železný bodec na konci. Škoda, že přestalo pršet, jakmile jsem se vzdálila od vchodu paneláku...
Nebo se mi to všechno zdálo... když se ponořím do sociálních věcí, začínám být paranoidní. Velmi paranoidní.
Ach jo. To jsou velice inteligentní věci, viďte že? Ale když můj blog nedokázal zaujat návštěvníky filozofickým rozjímáním, snad se to každodenním ptákovinám povede lépe.
Snad.
Nerozumím Bradburymu. Opravdu ne. Logicky chápu, co říká, ale... tatáž logika a cítění se vzpírá. Asi záchvěvům štěstí ze života - těch najdete v jeho svazcích požehnaně. Štěstí ze života, které je však ve stejné rovině jako socium, ve stejné rovině, jako válka - občas vidím, jak přeskakuje na roviny jiné, ale není to nikdy daleko. Příroda, slunce, vítr - štěstí. Nelogismy. Tomu nerozumím. To mi nejde - nikdy to totiž nebylo základem mé filozofie. Příroda není jenom strom - je to i továrna. Příroda je prostor, ne slunce. Ale možná jsem se narodila a vyrostla v nesprávném městě - ve městě, které v zašpiněnosti nemá rovných široko daleko. Těžký, chemický a ještě kdovíjaký průmysl. A komíny. Tisíce komínů. Toť romantika.
A kříže, vrcholky zatopených kostelních věží, které se zvedají nad hladinou nádrže jako výčitka... tam někde byl hřbitov a hrob pradědečka, na nějž si už jeho poslední dcera nepamatuje. Dávno potopeno, lidé vystěhovaní do vesnic s prapodivnými finskými názvy.
Ticho, to ticho. Jediná elektřina - lucerna vedle cibulových záhonů. Když zajdete za ohradu, která pozemek dělí napůl, není tam už nic. Jen tma. A stoleté borovice, které dodávají tichu dálku. Máte nutkání se složit a už nevstávat, vypustit duši - protože dálka, dálka je jediná... Do toho lesa žádný normální člověk v noci nepůjde. Pokud nechce být něčím sežrán - kancem, medvědem, bláznivým sobem... Protože ty lesy jsou nekonečné. Každoročně je několik případů, kdy někdo půjde a už se nevrátí. Borovice jsou všechny stejné.
Složit se a už nedýchat... v zimě, když jiskří sníh, je Orion přímo nad vámi.
Jednou svalil vítr borovici, asi dvěstě metrů od "břehu lesa", tam, kde ještě jsou cesty. Kořeny s tmavohnědou hlínou a pískem tvořily čtyřmetrovou zeď - nelžu, bylo to obrovské. Už to asi zmizelo nebo opadalo.

...

2008-03-12T22:17:00.005+01:00

Poslední dobou se cítím jako vymáčklý citrón. Včerejší euforie nočního rozhovoru si vyžádala svoji daň - šílenou bolest hlavy a ještě horší ospalost.

Mám pocit, že všichni jsou o mnoho chytřejší než já. Některé věci jsou pro mě příliš složité, zvlášť pak na jeden zátah. Jako třeba dějepis. Třicet stránek učebnice a výpisky - za jeden večer. Stejně si vůbec nic nepamatuju. Ani ty zkratky bolševistských vládních orgánů - všechny vypadají stejně. Ona ta situace před občanskou válkou byla i tak dosti pomotaná... Po pár stránkách jsem už nevěděla, kdo je kdo. A u posledních dvou nejbláznivějších kapitol jsem si ani ty výpisky nedělala, jednak proto, že by to trvalo do časných ranních hodin, a taky proto, že čert by se v tom měl vyznat. I pamětníci říkají: "Ani jsme nevěděli, jak se to odehrálo..."

Doufám tedy, že mi něco - aspoň něco utkví v hlavě. A že zítra z geometrie nepíšeme. Pro jistotu si vezmu sešit a učebnici do školy - sice se tam absolutně nedá učit (víte, že průměrná třída o přestávce produkuje počet decibelů, srovnatelný s boingem..?), ale aspoň se o to pokusím. Držte mi palce.

Malý obrázek na závěr. Kdysi se mi zdálo... něco. Součástí snu byla i tato "osoba" - nečlověk, který se účastní lidských záležitostí, například válek a odbojů. Proč? Žádné motivy. Ve své podstatě je jen myslící pole, možná ani to ne. Ale dokáže přesvědčit své okolí, že opravdu existuje jako hmota, ne jako její slabý odvar.

Vzhledem k tomu, že onen sen obsahoval i našeho pana fyzikáře, jak skáče z Nuseláku, nemůžeme mu přikládat nějaký větší význam.

Kluci

2008-03-09T00:34:00.003+01:00

A hele, to jsou senzační stránky... našla jsem tam i tuhle skladbu. Poprvé, když jsem ji slyšela, začaly mě slzet oči. A víte, že mě nedojme jen tak něco...
Čím blíže ke smrti, tím čistší jsou lidé...

Dodatek ke Štěstí

2008-03-08T23:57:00.001+01:00

... vlastně ten stav zplna ilustruje tato písnička. Nové srdce.

2008-03-08T13:22:00.003+01:00

Je tu někdo?
Jsme cizí mezi cizími...

Zvláštní, kolik nepřátel si člověk nadělá už tím, že existuje. A s mou povahou a podivnostmi se jejich počet zdvojnásobuje. Přitom nikomu nechci dělat nic zlého - jen abych si v klidu mohla žít svůj život. Nikomu. Nic. Nemám ty sklony si začínat jako první - jen se bránit.
Začíná mi lézt na nervy ten okatě prázdný prostor kolem mě, bublina ticha. Snažím se křečovitě být milá a veselá. Už křečovitě. Nejde to.
Z kolika důvodů vás mohou lidé nenávidět, aniž byste jim něco provedli? Mohou vám závidět, mohou vámi pohrdat, mohou vás bít proto, že jim stojíte v cestě. A když ještě máte vrozené podivínství a pro některé nepochopitelnou povahu, neumíte se pořádně dorozumívat, okruh přátel se stokrát zmenší.
Poslední dobou se musím každý den vídat s lidmi. Dříve jsem měla aspoň víkend volný, teď v neděli chodím do školy. To zaviňuje, že mám nervy v kýblu. Potřebuju klid. A volnost. Jenže - žádné prázdniny v dohlednu.

Ne, tohle nebylo stěžování si. Vzpomínám si na Šalamova. Co on by dal...

Nevšimli jste si, jak děti z dobrých, úplných a bezproblémových rodin nenávidí své rodiče? Mají talíř plný jídla, chalupu každý víkend, přátele, sourozence, jsou oblepeni svými rodnými, a přece tím vším pohrdají pro zábavu. Ach! Mají jasnou, pevnou budoucnost. A přece půjdou na diskotéku a budou protestovat... proti čemu? Určitě se něco najde. Často z nich potom vyrostou necitlivci - protože nezažili nic špatného, nebo to prostě zapomněli.
Prázdný, ani ne zvířecí, pohled. Dvě skleněné bulvy. Zájem o politiku/ekologii/umění. Tuctově originální nápady. Nadšené publikum. A přitom vše, co jejich život doopravdy naplňuje, je sex (převážně u dívek) nebo počítačové hry (převážně u chlapců). Ale nejčastěji jsou to obě ty věci.
Ne, nejsou všichni takoví. Ale všichní jsou sytí. Zajímají se... Už jsem zapomněla to slovo. Loni nás do toho nutili. Teď mě do toho nutí svědomí. Jenže jediné, co chci, je spát. Ne, nepotřebuju to. Je to jen... jako když se chcete ožrat. Od začátku do konce. Od rána do rána. Bez příčiny, beze smutku.

Směšné. Ze všech stran - výjimeční lidé. Až se sami cítíte být výjimkou.

Štěstí...

2008-03-04T14:28:00.003+01:00

... když čtu všechny ty aforismy o něm, připadá mi, jakoby se mluvilo o čemsi... hmotném. Jako by štěstí bylo úspěch. Jako by štěstí byla pochvala. Jako by štěstím bylo nabytí sama sebe...
Lidi, je to pravý opak od toho všeho.
Je to jen pocit.
Nevím, jak pro vás, ale pro mě je největším štěstím chápat, že je prostor trojrozměrný a že má nějaké zákony. Vlastně je jedno, zda má vůbec nějaké rozměry... prostě... existuje, na té úrovni, na jaké je schopen - trošku míň než hmota/energie, ale ne zas tak moc.
Mamleev se kdysi zmínil, že hmota je (z metafyzického hlediska) největším projevením jsoucna - jedna z mála vět, kterou bych mu mohla vytknout. Hmota z našeho pohledu, jsoucno z našeho pohledu. Nemáme, neznáme žádné jiné, ale MY nejsme absolutní vědění - na tohle ve své filozofii obyčejně nezapomíná. Nebo zapomíná, ale částečně. Ale promineme mu - vždyť se přece určitě jedná o něco, co jsem jaksi nepobrala... No nic.

Láska k vyhraněné osobě je cosi egoistického. Jako by se všechno světlo slunce nasměrovalo do jednoho paprsku (au). Láska ke světu, ke každé molekule, je něco jiného - tomu říkám štěstí. Rozplynutí vědomí, proměna ho v čistou lásku - jako selský rozum v čistý rozum. Nemá to nic společného se vztahy muže a ženy - v dnešní době už vůbec ne. Kdybychom trochu zabruslili do volné filozofie, dalo by se říct, že Bůh je svět a zároveň láska k světu... a když milujete svět - ne jenom život (i když to taky, jako součást světa) - jsou vám hmotné pudy ukradené. To zas nás vede k pojmu duše a nadhmota, ale to je jiný, nerealitní problém. Problém vyšlapané cesty.

Jak krásné jsou přehnaně slunečné dny a vysoký tlak... Protože mám čistou hlavu a vidím prostor a fyziku v něm. Když je anticyklona aktivní delší dobu, pak dokonce cítím matematiku. Ale žijeme v mírném podnebí, že - a furt prší. Hlavně poslední dobou. Nevím, jak vám, ale mně dělá déšť potíže s učením. A kafe nepomáhá - nic nepomáhá. Jen čekám na další anticyklónu a modlím se, aby přišla co nejdřív a co na nejdelší dobu.

Zpátky...

2008-03-03T20:12:00.002+01:00

Tak pokračujeme.
Zjistila jsem, že bez blogu je život o hodně chudší. Tedy, o něco. Ale stačí to, aby se vám začalo stýskat.
Poslední dobou jsem se snažila dostat z maniakální depky, jež vzniká v izolaci od spřízněné duše (to je někdo, na koho si můžete pořádně zařvat - bohužel je mi těch lidí líto, a tak neexistují) a v každodenním přebývání na základní škole. Teprve nedávno jsem dosáhla normálního stavu, totiž přesvědčení, že většina světa je postavená na hlavu. Hezká to změna.
Hele... a teď mi skončil námět. Takže tu bude hláška z televize:
Na otázku, jaké ženy se mu líbí, známý plastický chirurg odpověděl: "Ty, co se dobře rozvrstvují a málo krvácí."

Prohlášení

2008-02-21T12:05:00.003+01:00

Činnost blogu bude pozastavena.
Čtenáři není nijak prospěšná a mně dělá značné obtíže udržovat ji v chodu. Možná se ještě vrátím, o příznačné nudě velkých prázdnin. Sice se zbavuju posledního prostředku pro osvěžení češtiny, ale poslední dobou na mě padla taková apatie, že je to vlastně jedno.
Nemůžu psát pravdu a lži nejsou dostatečně barvité.

Aktualizace: povedlo se mi rozjet stránky. 494.wz.cz

Bohr ještě jednou

2008-02-18T14:11:00.004+01:00

Bůh nehraje v kostky. (AE)
Neříkejte Bohu, co má se svými kostkami dělat. (NB)

Zajímavé. Na to druhé jsem narazila ve Wikicitátech. O člověku, co pronesl tu ráznou odpověď, se mi dnes zdálo. Z nějakého důvodu v souvislosti s jezerem.
V nedávné době jsem jeho charakter použila jako základ pana Sedmičky. Ano, přiznávám se, byl to on. Proč, zeptáte se? Protože je jednoduše fascinující. Energie, dobrosrdečnost - a to vše se železným jádrem uvnitř.
Dosud jsem ale nenarazila na knížku, nebo aspoň na článek, který by psal sám. Proto o charakteru můžu soudit jen z některých málo fakt.
Dobrá, teď už ticho. Aby v Kodani neměli zemětřesení, jak by se ve svém hrobě, chudák, obracel...

Inu, máte tu (dolejš, dolejš) anketu. O víře. Aby ti, kdož se nechtějí vyjadřovat přímo, mohli aspoň kliknout na příslušné místo.
Bella si stěžovala, že ji dvacet návštěvníků denně něstačí. Hm. Já jich často nemám ani deset.
Ne že bych nějak zvlášť naříkala - čím méně očí vidí tuto hrůzu, tím líp:)

Meziprostor

2008-02-17T21:08:00.004+01:00

Kde? Na začátku světla. Vklíněn mezi písně, mezi symfonie her... různých her. Stanul a vysmívá se jak kráse, tak rozumu. Občas do něj zavítáte, avšak se nezdržíte příliš dlouho. Je blízký spánku. Tichý a opojný... ale hlavně mlžný. Nedává nic víc než čiročiré bytí - správně by bylo však říct, že dává vše kromě onoho bytí, avšak v záporné hodnotě.
Budu?
Koneckonců, můžu si vzpomenout. Teď ale nechci nic. Jakoby začal existovat éter - vzduch vám klade větší odpor než dříve.
Je to stav, který býval rozcestníkem pro jiné stavy. Únava z nicnedělání. Přestáváte věřit v kauzalitu - ba i v samotný čas. Dříve mi připadalo, že je to největší nerealitní protipól. Kdepak. Nevím sic, co by tím pólem tedy mohlo být, ale už vím, že bezdůkazná mlha to není. Nejblíž má k němu čistý rozum, věda, matematika - něco, co teď absolutně neposkládám. Chci to ale chápat, znovu, zítra, od rána do večera, celý život. Protože tam někde, někdy, kdysi bylo štěstí - třebas absolutně banální a nepoetické.
Toť vše, milí vážení, opona spadla. A přídavek nebude.

Nedodělané

2008-02-15T20:51:00.006+01:00

Pár nedodělaných obrázků, které se nikam nehodí, ale bylo by jich více méně škoda.

Poslední by si možná zasloužil dobarvení, ale s tím, jak se věci mají... nevím, zda budu mít trpělivost. Možná o prázdninách.

Obrázky z čmáralníku

2008-02-15T20:32:00.010+01:00

Asi před týdnem jsem jeden dorazila. Našlo by se v něm pár zajímavých náčrtků, rovnou unipinkou bez předkreslení. Taky to náležitě vypadá. Nápad oscanovat, ořezat, očistit a dát sem mi vnukla Bella. Taky tam totiž mám Sama Elánia - sic jednou a dosti obhrouble, ale co.
Řazeno od nejnovějších po nejstarší.

Elánius

Snížek

Příšerka Racek (dle nápisu "slepička") Nějaká žena v divadle Hoši na leknínu

A noc, a večer - a den.

2008-02-14T21:06:00.003+01:00

Zírám tadyhle na panel. Jazyk - čeština. Je jasné, že se to vztahuje k pozůstatkům blogu, ne k autorce. Přistihuju se ale při myšlence, že je to vlastně jedno. Všechno je jedno.
Na úlohy z genetiky jsem dneska koukala jak tele na nová vrata. Až se o prázdninách pěkně vyspím, podívám se na to znova. A na relativitu. A na optiku. A na... no nic.
Hlavně pak na fyziku a dějepis, ve čtvrtek - o prázdninách - píšu. Mimochodem, proč je na klávesnici č vedle š? V první osobě slovesa "psát" občas vznikají prapodivné variace... Každopádně, pokud tuhle neděli máme zase ájinu, tak celou sobotu se budu šprtat jak divá. Zase. A pak ta zatracená základka... projekty, projekty, projekty. Ať si je proboha strčí do... Hm. Ve čtvrtek večer jsem z nějakého důvodu vždycky zlá. Vždycinky. A dneska za to také může Kytynka. Jako obyčejně. Ta holka by potřebovala pořádně zpráskat, to vám povídám.

Ach jo, toť výčet mého života. Těším se, až budou velké prázdniny, i když tentokrát jen dva měsíce. Aspoň budu mít čas na tu prácičku... už zase. Učení, učení, učení. Bouchačku na ně.
Začala jsem, mimochodem, dělat stránečky. Fakticky. Jsou zelenomodrý, však se můžete podívat na layout na Belliných stránkách (http://annafarrell.aspone.cz/). Okopírovala jsem tam zatím všechny básničky. Nějaký to info. Však já toho zas tolik nechci...
V knihovně jsem sebrala životopis L.Landaa, a pak se neudržela a půjčila si Nohy z jílu. Člověk občas potřebuje odreagování.
Pratchett vám tak nějak rozostří mozek - nevím, zda krásně, ale celkem pěkně. Teď mi už trochu jeho knížky připadají naivní - ne názory, ale úhlem pohledu. Ale to není jeho vina, koneckonců, ničí. Nakonec se nejspíš určitě mýlím já.
Ráno usínám, večery ponocuju...
To je život. Ale ne zas tak špatný, to ne. Jsou i horší.
Optimistické.

Slunce

2008-02-09T13:30:00.000+01:00

You can go a long way with a smile. You can go a lot farther with a smile and a gun.

Citát, překvapivě pravdivý.
Co mám zase psát? Proměňuje se to v kolotoč. Když vím, není počítač. Když počítač je - nevím.
Nedělám nic, jako obyčejně.
Jako obyčejně, budoucnost - mlhavá.
Trochu mě bolí hlava a trochu duševně zvracím. Příliš slunečno. Příliš mlhavo a nereálno - či spíše značně reálno, jednolitě.
Nohy, ruce. Prsty. Obrazovka. Opice.
Protože to slunce je opravdu nesnesitelně zářivé, povedlo se mi dneska přiblížit k holubovi, který mě, oslněn, neviděl. Kdybych byla veselejší povaha, měli bychom ho už doma. Třebaže nevím co s ním pak jako dělat.
Mimochodem, co máte na ploše? Mně se povedlo ukořistit wallpaper s fretkovou paní Da Vinciho. Zvláštní, jak ta žena je svému mazlíčkovi podobná.

2008-02-03T18:46:00.000+01:00

Strašlivě chci něco napsat a zbavit se té nervozity, co mi zabraňuje pracovat. Občas mě totiž přepadá panika, strach, že to vše nestihnu - ne však proto, že nemám čas, ale proto, že se to bojím nestihnout a tudíž nedělám vůbec nic. Takřka panika z paniky.
Včera mě ohromně bolela hlava. Dneska ráno taky. Vycucala jsem polovinku tablety a trochu se to zlepšilo. A víte, v čem byla příčina nevolnosti? Trošku větší mozkové úsilí! Jsem se pro změnu pokoušela porozumět Heisenbergovi, přesněji Kodaňskému výkladu...
No nic.
Dneska jsem se jak vůl plahočila přes celou Prahu, abych pak zjistila, že ty zatracené lekce zrušili. S jedním klukem z vyššího ročníku jsme u té budovy protrčeli bezmála půl hodiny, přičemž se vyskoušely všechny klávesy zvonku, některé dokonce několikrát. Hrozné je, jak ten zvonek piští, když se dovolává té či oné části instituce.
Takže se jelo zpátky. V peněžence jsem, ke svému nemalému údivu, objevila zatoulanou dvoustovku. Utratila se za jídlo, jednu z věcí, co mizí opravdu rychle.

A stále, stále se cítím jako na jehlách...

A. Blok

2008-02-01T18:46:00.000+01:00

Входите все. Во внутренних покоях
Завета нет, хоть тайна здесь лежит.
Старинных книг на древних аналоях
Смущает вас оцепеневший вид.

Здесь в них жива святая тайна бога,
И этим древностям истленья нет.
Вы, гордые, что создали так много,
Внушитель ваш и зодчий - здешний свет.

Напрасно вы исторгнули безбожно
Крикливые хуленья на творца.
Вы все, рабы свободы невозможной,
Смутитесь здесь пред тайной без конца.
____________________

Aneb miluju jeho básně. Ta lehká ironie... Nevím. Pokud ruštinu neovládáte, nepomůžu vám. Nechci následovat tu bandu překladatelů, co poskvrňuje originál...
Stačilo mi, když jsem četla v čítance Jesenina. No těbůh. Mám pocit, že u ruských autorů se záměrně nesnaží, protože naprosto zabíjí křišťálovou dokonalost slov vazkými a vynucenými rýmy, strkají tam kdovíjaká archaická spojení, až to bolí... ale mám pocit, že to ani jinak nejde. Čeština už je takový jazyk, že se v něm daří nevkusnému volnému verši, na ten vázaný musíte být génius.

2008-02-01T14:19:00.000+01:00

To je náladička.
Přečetla jsem Solaris, skoro celý. Teď se z toho vzpamatovávám, pomalu, abych mohla dorazit posledních pár stránek. Jinak to nejde. Jinak to nevydržíte...
Někteří nad knížkami pláčou a považují tento projev za důsledek geniality autora. Kdepak! Důsledek geniality autora je jen němý šok. Bezvýrazný. Ten, co proměňuje realitu ve vatu. Ten, co zanechává výsměch, naprosto vážný výsměch, který nemá vyústění ve smíchu, nýbrž v strnulosti.
Jen málo lidí dokážou odrazit realitu z hloubky, z výšky, nikdy však povrchně. Takový je Šalamov. Takový je Lem.
A vím, že ten poslední mě nedožene k slzám. Je na to příliš dobrý.

Nač chceš pravdy,

2008-01-29T18:22:00.000+01:00

které nepotřebuješ znát? Ten básník měl pravdu. Nevím, proč.
Včera večer mě napadla jedna taková "revoluční myšlenka". Moc si ji ted nepamatuju. Stejně bych ji ale tady nevykládala, jelikož si dost dobře představuju obracení oči v sloup většiny čtenářů. Takoví lidé jako Pullman, kteří popularizují nenávist k víře, by se měli střílet. Nedávno jsem četla stránky jisté holčiny, která svoji nedůvěru k církvi staví právě na tomto podnětu (a na inkvizici, samozřejmě). Co je špatného na tom, že někdo říká lidem, aby se nechovali jako zvířata? Ono je těch důvodů víc, ale zrovna tenhle je pubertákům pochopitelný. Zvláštní, jak demokracie funguje v manipulaci názorů líp, než jakýkoliv přímý totalitní režim. Demokracie na to totiž jde zevnitř, vnucením jednotných idejí, které pak lidé považují za své. Ale, jak se mi zdá, je to nevyhnutelný pobočný efekt. Ovšem nemůžu zapomenout, jak jedna spolužačka, na otázku, čím byl význačný komunismus, odpověděla: "Nebyly banány." To ti mandarinky nestačí?
Mimochodem, k těm banánům. Mamka mi vyprávěla, jak otec kdysi, snad z té nějaké expedice, přivezl svazek malých zelených banánků, se kterými si mamka nevěděla rady. Takže je strčila na skřín. Za nějakou dobu je odtud sundala, a vida, byly žluté. Jeden si oloupala, ale nechutnal jí, prý chutí připomínal bramboru.
Taky si pamatuju, jak jsme měli počítač s DOSem. Byla tam jedna hra. Nikdy jsem se s ní moc daleko nedostala, co taky chcete od tříletého děcka. Mlátila jsem do toho a pozorovala obrázky. Heh, taky jsem používala tetris ke stavění domečků, protože normální postup byl příliš nudný... A taky k nám občas zavítal jeden otcův spolužák, fyzik, kterého jsem se bála jak čert kříže...
Doufám, že tajná policie, co pravidelně pročítá blogy, se pobavila nad dětskými vzpomínkami:D No nic.

Mimochodem, nevíte, proč mi nefunguje klávesa, kterou se nadělují háčky a čárky příslušným písmenám? Nic se nemačkalo, mám ten dojem. Ale ten prevít stále funguje jako anglická klávesnice (i y a z má na správných místech), jen místo čísel jsou tam česká písmenka. Snad to restart spraví.

Inu...

2008-01-26T17:57:00.000+01:00

... design změněn. Líbí? Asi ne. Ale patlat se s tím nechci...
Zase začínám bláznit:) Novinka to není, co? Prostě mám nervy pěkně vykýblované... Tadyhle kamarádka má ze stálého stresu a nejzení nemocný žaludek. Ale vlézt do špitálu si kvůli času nemůže dovolit - to francouzské gymnázium je ohledně rozvrhu dosti přísné.
Já mám zase na vše času dost, avšak nedělám vůbec nic. Je to dobře? Není. I kdybych ty pusté hodiny něčím zaplnila, pořád ještě zůstává to vypruzení a permanentní namíchnutí, které získávám za dobu pobytu v ČR.
Už se neumím vyjadřovat a upřímně se to nechci znovu učit. Psát povídky už nebudu nikdy. Ani se o to snažit.
Vykašlu se na všechno.
Jdu si číst.

Nestěhování

2008-01-25T20:05:00.000+01:00

Lidi, nestěhuju se. Zkoušela jsem to chvíli na pise.cz, ale ta všudypřítomná reklama je na avadu. Všechno bliká, "nový nábytek za nízké ceny!", "webhosting zdarma"... Brr. Nevím, jak to tam může Bella vydržet.
Na jiné jsem se taky dívala, ale blog.com má strašlivé menu, co se nedá změnit, u ostatních se mi kříží oči, jakmile pomyslím na ty css úpravy... mně narozdíl od ostatních je z toho na nic. Nemám trpělivost. Zapomeneš někde čárku a všechno letí k čertu...
Zkrátka, zůstávám tady.
Možná ještě změním design.
Určitě.

Pohraničí-2

2008-01-20T20:32:00.000+01:00

Lala... je tu někdo? Jsme cizí mezi cizími...
Eh, sorry.
Stále si něco vymýšlím. Tak jako ze setrvačnosti, která se hůř zastavuje, čím rychleji jede. Hmota se rychlostí zvětší.
Pamatujete si na moji poslední českou básničku? Pohraničí se jmenovala. No, takže jsem to rozvila do povídky. Zase. A zase ji nenapíšu.
V pusté krajině západněji od Megapole leží řada vesnic a jedno malé město. Všechny v jedné přímce, nalepené na vysoké šedohnědé zdi. Je to další z míst, kde přebývají lidské duše - jednoduše část posmrtného světa stvořeného nerealitou.
Obyvatelé Pohraničí jsou trojí druhu: megapolští dělníci, jež tvoří větší část populace - řadoví sluhové, pradleny, doktoři, četníci a další. Jako všichni z Megapole, nejsou ani hříšní, ani ctnostní, jen plně zahlcení materiálním světem - svou prací, formálně rodinou. Z Megapole vede jediná cesta - do pekla. A přitom je to jediné větší sídliště, které je nejblíž realitě, našemu "živému" světu. Pohraničí se nepočítá. Stěna je hranice reality.
Druzí jsou takzvaní Blázni, mnichové. Bydlí v hromadných sídlištích. Jsou to duše, jež zhřešily částečně nesvou vinou: zabily nebo se zabily, kradly, ublížily z důvodů psychické poruchy. Jsou to sporné případy a tak dle míry jejich viny jsou nuceni sloužit v Pohraničí jako hlídači Stěny po určitou dobu. Pak můžou jít kam chtějí - i do nejvyšších sfér. Nebo se dát znovu reinkarnovat.
Třetí, základní, takřka prapůvodní skupinou Pohraničí jsou tzv. bezejmenné entity, neboli Bezejmenní. Ti mají zpravidla volnou ruku už od začátku. Mohou jít kamkoliv, ale do jiných sfér jich odchází jen minimum. Důvod je v jejich podstatě - jsou to duše, jež se prodaly, zasvětily realitě. Jiným způsobem, než megapolští - ti se nemohli rozloučit s povrchním lidským světem. Bezejmenní však mají jedinou vášeň - pravdivý svět ve vší jeho nepochopitelnosti. Ale za Stěnu se nemohou podívat, protože jsou lidé. Je nutno podotknout, že ani vyšší bytosti to nesvedou zpříma, jen přes tzv. Most, na jehož vybudování mají Bezejmenní povinost se podílet, pokud zůstávají v Pohraničí. Mohou vidět zástěnnou realitu jen po kouscích, a někdy ani to ne - svět za hranicemi lidského poznání, pravda světa, má zhoubný účinek na vědomí. Proto mají Bezejmenní jednu vyjímku - povolenou sebevraždu způsobem, že skočí za Zeď. Je to čistě na nich, zda se rozhodnou splynout s realitou. Mnozí, například manžel madam Arové (jehož oficiální "jméno" je C-81) nebo Elko (L-2), skončili právě takhle.
Bezejmenní, co stále zůstávají v Pohraničí, jsou vesměs hádaví jako straky, zarytí, melancholiční pedanti. Věci kolem hranice řídí pan Emil "Sedmička" Hepta (E-7, od toho odvozené jméno, příjmení i přízvisko) a jeho poskok Snížek (Z-71). Oba najdete na obrázcích v galerii manga.cz (viz odkazy - poslední dvě dílka).
Dále tu jsou dva místní "mudrci": Hlídač majáku (A-14) a Kočičák (M-24). Okupují dům ve středu města, ne tolik dům, jako bílou podivnou věžičku s přízemní podstavou, neznámo jakého slohu, "můj maják" - dle slov veselého Hlídače, který na jejím vrcholu, jenž přesahuje výšku Zdi, vybudoval miniaturní rozhlednu, kam smí jen on sám: okno, vycházející smerem ke Stěně - a tudíž nabízející pohled na svět za ní -, zazdil, nechav jen dostatečný otvor, kam dal dalekohled a konstrukci, jež dává možnost jím pohybovat, aniž se odkryje něco mimo jeho objektiv. Může tak poznávat realitu po kouscích - na víc si netroufne. Kočičák, jemuž Maják patřil dříve, do horních pater vůbec nechodil - stačil mu jediný zážitek, kdy se o to pokusil a pohlédl z okna. Proto souhlasil, aby se tam Hlídač nastěhoval.
Kočičák (říkají mu tak, protože jako jediný Bezejmenný chová zvíře - kočku, která má evidentně neomezenou dobu života) je poslední ze "staré generace", strávil v Pohraničí bezmála čtyři století. Za tu dobu se z něj pochopitelně stal patetický mrzout a pesimista. Občas ale prohodí nějaký vtípek, jemuž valná většina posluchačů rozumí až druhý den (převážně proto, že vtipy od Kočičáka nečeká nikdo, a on má talent plácat blbosti s naprosto vážnou tváří).
Hlídač, ač energický a nápomocný, se všemi způsoby vyhýbá styku s vyššími moctnostmi, tzv. Anděli, jež představují vyšší správu světa. Proto se jejich kontakt s Bezejmennými omezil takřka výhradně na pana Heptu, jenž je jim přímo zodpovědný. Většinou jde o problémy výstavby Mostu, se kterou Hlídač odmítá mít cokoliv společného. Je patrná i jeho osobní nevole k Andělům, protože "jsou stvořeními své vlastní práce. Jejich práce je jejich podstatou".

Ha, to se to protáhlo. Každopádně víte, co dělám o volných chvílích - a proč je mi můj antitalent ke psaní tolik nepříjemný. Musím ale poznamenat, že tento výmysl žádným způsobem nenese nějaký náboženský smysl. A taky nechci poškodit památku lidí, kteří se stali prototypy jednotlivých Bezejmenných - ano, každý charakter je založen na reálné osobě. Není tu vypsané vše, co jsem za tu dobu vymyslela, jen ten nejnutnější výtažek.

Budu ráda, když mi napíšete, co si o takovémto projektu myslíte. Nekopírujte a ani se, jak se říká, "neinspirujte" bez výslovného povolení.

Toť vše:)

No...

2008-01-18T14:21:00.000+01:00

... včera to byl fakt přístup nepříčetnosti, jak tak na to koukám. Omlouvám se. Ale většinou dobré věci nestojí za zmínku, a ty zlé si vybíjíme kdoví na kom, například na čtenářích blogu. Jelikož evidentně neexistují, záporné fluidum se uzemnilo relativně neškodně. Hm.
Ještě troška neuškodí, že..?
Začíná mi lézt na nervy zdejší prostředí. To noosférické, ať už i s nerealitou či ne. Ono to vyjde nastejno. Stejně jste ovládáni, bez rozdílu, jestli to probíhá nějakou prostorovou interakcí nebo nikoliv. Prostě se cítím, jakoby mně zevnějš byly vnucovány myšlenky a postoje, místní logika, omezenost. Kdyby jen to - nejhorší je, že to vím, že to cítím, jako cítíte činnost prášků na spaní - a chci se omlátit hlavou o zeď. Propadám dětství. Začínám být maniakální.
Jeden z léků, jak se zjistilo pokusem, je dobré, svobodné čtení, a ne ty tendenční soudobé (s prominutím) sračky. Ne, neodporuje si to. Ta plastová próza a poezie jakoby sledovala určitý cíl - oblbnutí, spoutání. Samozřejmě, že autor vychází ze svého vlastního cítění, ale když je sám oblbnut a spoután živočišným bytím, je jasné, co z toho vzejde. A tak se nákaza šíří dál.
To, co tady píšu, není zcela objektivní. Jsem si vědoma rozporu mezi svými slovy. Kdyby se mě někdo zeptal, co přesně tvoří ono oblbnutí, neodpovím. Je to součást mého nynějšího živočišně oblblého stavu, že jiný takový stav nedokážu rozpoznat. Ale teoreticky i občasnými záblesky nezkresleného vnímání o něm vím.

Co dál? Už nic.

Infantilita

2008-01-17T20:41:00.000+01:00

Lidi, vzpomněla jsem si na své dětství... Propadla jsem infantilismu... Poprvé za dlouhou dobu jsem byla nepříčetná zlostí.
Jediný rozdíl byl v tom, že, obdařena světlem letitých zkušeností, jsem té holce nevyrazila zuby před celou třídou a učitelem. Tak v pětce bych se takovými okolky nezdržovala.
A já naivně doufala, že tehdejší "rozpustilost" byla jen moji vinou. Omyl. Jsem relativně klidný, nepanikující člověk. Ale tohle, tohle bylo moc - došlo mi, proč jsem jako dítě nenáviděla děti. Protože se chovali jako děti. Ale ve věku šestnácti let je na to trochu pozdě, nemyslíte?

Kristýnka se postavila doprostřed tělocvičny a začala řvát, jaká že jsem to blbá pomalá trapka a řvala to tak přesvědčivě, že už i ostatní začali přikyvovat. Umlčet ji slovy neboli po dobrém to prostě nešlo, jako nemůžete umlčet pětileté děcko uprostřed pískoviště. Předčasně ji zastavit by dokázal jenom vyražený zub. Nebýt několika let, tak bych se o to postarala. Dokonce mě svědila ruka. Ale tohle je inteligentní společnost, že.
A přitom si vybíjela vlastní vinu... heh... když někdo místo podávání míč háže, a pak obviňuje člověka, který stojí deset centimetrů u ní, že to nechytil - přičemž míč pokaždé doletěl až na konec řady, takže nebýt onoho obviňovacího excesu, dělala vlastně dobro. Ale když jsem jí slušně, tiše poprosila, zda by nemohla podávat méně prudce, ona otevřela hubu a už to jelo...

Neříkejte mi, že tohle chování je normální. Možná tak pro rozmazlené pětileté děcko.

Báseň

2008-01-15T16:56:00.000+01:00

Už dávno tu nic takového nebylo...

Бездонным светом отразилась мгла,
а атомы - померкли летом.
На остановке прожила она
весь мир - от меты к мете.
И не кончалась ночь, где вся сполна
струилась темнота; и мысли где-то
умерли в канаве, под лунным светом
забыв усмешку звёзд.

...

2008-01-12T11:13:00.000+01:00

V relativitě je cosi, co vysvětluje vše a vše staví na svá místa. A není to přímo v textu, spíš v pocitu z ní... zkrátka, není divu, že svého času měla takový ohlas a svého původce obdařila až sprostou mírou slávy, která nevyprchala dodnes. Sprostou, toho slova se nevzdávám. Komu se líbí, když je jeho tělo veřejným míněním roztaháno na orgány? Prostě se mi zdá, že nazývat literární soutěž "Einsteinův mozek" je neslušné. A strkat ono jméno tam, kde se to naprosto, ale naprosto, nehodí, taky tak.

Potřebovala bych se dneska vypořádat se všemi základoškolními záležitostmi. Zejtra se vrhnu na chemii.
Včera mamce volali z externu a říkali, že od února budou pořádat doplňující kursy na dva povinné a dva zvolené předměty (v mém případě tedy angličtina a chemie), kvůli těm státním zkouškám. Neví se ještě, kolik to bude stát.
Jediná kladná věc na tom je, že budou začínat až ve tři. Takže se alespoň vyspím.

Ach!

2008-01-09T18:18:00.000+01:00

Kašlu na učení. Našprtala jsem se rovnice z geometrie a z fyziky, na chápání teď není čas. Tedy, o prázdninách jsem to celé chápala, avšak teď mám v hlavě tak vymydleno, že si na nic nevzpomínám. Leda tak na postřeh, že se at2/2 jest nárust rychlosti za určitý čas (oproti případu, kdy by byla stálá), jenž má podobu pravoúhlého trojúhelníku, když to dáme na graf. Oproti tomu učebnicové vysvětlení přes lichoběžník je trochu zavádějící... Ale komu se co líbí, že.
Potom je v geošce ještě ta kružnicová rovnice... ták, teď si ji zopakujem... r2=(x-xo)2 + (y+yo)2 . Jsem trochu mimo, jak je vyvozena. Z čeho - to vím (ze vzdálenosti, že jo), umocněné to je. Jen nevím proč. Nebo to nedoháním. Zkrátka se zítra zeptám učitelky...

Není ještě ani sedm, ale mám všechno nominálně hotové. Ale asi si to ještě potom zopakuju. Stejnak to přes noc zapomenu...

Doznání

2008-01-08T20:35:00.000+01:00

Ach jo. Promiňte mi, všichni, ke kterým jsem kdy byla hrubá, nepozorná, jak se říká, "s nosem nahoru". Do nového roku jsem si vzala předsevzetí, že budu na lidi pro změnu hodná, i když nevím, zda to vydrží - ty ignorantské kecy pramenily, co naplat, z deprese. Takové té tiché, o níž postižený ani neví a dojde mu až když se "uzdraví". V mém případě po prázdninách...
Byly tomu vinou jisté problémy se spolužáky - né těmi ze třídy, nýbrž z jiných tříd -, s jejich pomluvami a narážkami. Pak ještě učení a chápání, že většina mých názorů je jiným ukradená, jelikož se nesetkali s věcmi, ze kterých pramení a proto jsou radikální. Že věci, o které se zajímám, nezajímají v okolí nikoho, a tudíž je nemám s kým rozebírat a s kým se o ně podělit. Že vše musím každému vysvětlovat dvakrát, protože mluvím příliš tiše na to, aby to ten dotyčný slyšel napoprvé.

Ne, nehodlám se ospravedlňovat. Jen se snažím vyložit fakta a příčiny toho či onoho jednání...

Jurij Mamleev: Živá smrt

2008-01-08T14:16:00.000+01:00

Kousek překladu, který nejspíš nikdy nedodělám.

___________________________

Jsme čtyři: já, totiž Dorios, dále Marius, pak tvor č.8 a Ládinka.
M a r i u s. Jak jsme se sem dostali?
J á. Jenom sami od sebe, jenom od sebe. Právě proto nevíme, jak jsme se tu ocitli.
M a r i u s. Všechno si vymýšlíš. Točí se mi hlava - taky ode mě? A myšlenky vylétají z hlavy jako ptáci z úst. Kdy to skončí? Ale zatím celé vědomí krouží kolem čistého "já" jako planety kolem slunce...
T v o r č. 8. Vpřed, vpřed!.. Haf...haf!
L a d a (zamyšleně). Přátele moji, jediní, tady je špatné to, že se předměty neustále mění: podívejte, tohle bylo křeslem, a teď je to mrtvý pták. Kalamář - jednou propiska, jednou zazděné srdce... Jak rychle... Jak rychle...Vše se mění a mizí. (Tleská)
J á (Ležím na pohovce, která se jednou stává kožešinou tygra, podruhé prostěradlem). Jednou se odsud dostaneme.
T v o r č. 8. Nezapomínejte, že i my jsme kdysi, velmi dávno, byli pánvemi...
A teď nám dovolte představit se konkrétněji. Já jsem já, Marius je mé minulé, středověké ztělesnění, a tvor č.8 již není člověkem, ale byl jím před desítkami tisíciletí; zato Ládinka je mladá, světlá, něžná, neznámo z jakého času, dívka, která se nadpozemsky a neočekávaně přidala k nám, všeho zanechav.
A cestujeme spolu, neznámo odkud, neznámo kam. Nyní jsme tady.
Co nás obklopuje?
Měnící se předměty, avšak mezi nimi je jeden stálý - velká černá hruška, jež jako lampa splývá... z prázdnoty.
A dál - na druhé straně tohoto zvláštního světa - bloudí osamělí klopýtaví lidé. Kupují v lávkách slzy, chléb a vodku. Nás si nevšímají, možná proto, že nás nevidí; ach, proč nás nikdo nevidí! Nás nevidí snad i sám Bůh. Ale jak je možné vidět náš svět, snad vyhozený z prostoru jako korek z vody... Ládinko, Ládinko, možná jsme jenom nemocní? Pamatuješ si, jak se tvor č.8 k tobě přiklonil svým zvláštním tetroidním tělem (miluje tě, stejně jako my všichni) a vyprávěl ti, že z člověka může vzejít dlouhý řetězec nevídaných stvoření, která se vyvíjí ve sférách duševní patologie, a to že jest tajemství veliké. Když ses ty, usměvavá, tázala, jestli nejdeme téže cestou, tvor č.8 se rozchechtal a skočil na jediný nehybný předmět v našem světě - zahleděnou do sebe černou hrušku -, a šibalsky na nás všechny mrkl svýma šedesáti očima. Potom jsme se všichni objali a napili se vína ze sklenic.

...

2008-01-08T12:47:00.000+01:00

Někdo chce, abych psala. Ale proč, když vím, že mě nikdo neposlouchá?
Nepřesvědčivé. Prostě nechci. Nechci se mlátit hlavou o stěnu.
Polospím, avšak ráno jsem měla radost. Snad z teorie relativity, snad z naší spolucestující, snad z faktu, že se nám kupé proměnilo v bažinu, jelikož sousedi byli hluší a použili ono umyvadlo pod stolem. Jim se nic nestalo. Jenže my jsme dostali potopu. Ke všemu, ještě lilo ze stropu a z okna. Ach ty ruské vlaky...
Byla to malá radost, taková, co proudí z toho, že máte něco, k čemu se můžete vrátit. Kéž by to bylo pravdou.
Knížku musím odevzdat patnáctého. Jsem v polovině, právě u relativity. Neodevzdám ji dřív, než ji nepřečtu. Pokuty jsou mi ukradené. Poprvé v životě. Tý malý zelený potvůrky se budu držet zuby nehty, až do konce. Asi.
Možná budete sdílet můj elán, takže tady je její celý (ač dlouhý) název: Einstein, Infeld: Fyzika jako dobrodružství poznání . Zkuste se juknout do knihovny, třeba tam bude:)

Mlčím, už radši mlčím.

René Magritte

2008-01-08T12:28:00.000+01:00

Asi ho znáte, vždyť znáte všechno. Ale jeho obrazy jsou dokonalé a s tím nic nenadělám. Pěvec prázdnoty...

Klipy

2007-12-20T16:06:00.000+01:00

Po delší době jsem na youtube objevila jeden klip - na písničku, jejíž slova byly psány někde níž. "V tomhle světě nejsem vítán..." Chvíli jsem na to zírala s podivem, ale pak mi došlo, jak je ten klip vlastně geniální... Nikolaj Noskov - Báječné Vydržte, prosím, až do konce...
A ještě tohle: Nikolaj Noskov - S menším nesouhlasím (je to plné staré počítačové grafiky, ale stačí si poslechnout jen onu píseň)

No, a tak už odkáznu i na DDT:
Mrtvé město. Vánoce. - trošku jiná verze, než mám na mp3 (lehce jiná melodie, slova). Grafika taktéž nic moc, ale... já nevím. Ten konec stojí za to.
Postříleli úsvity - prostě dokonalé.

...

2007-12-20T14:39:00.000+01:00

Inu, musím se dokopat podat nějakou zprávu, protože jistou dobu mě tu neuvidíte (a ani na icq ne).
Začínám být alergická na přecitlivělosti. Jakmile vidím slzný či jemňoučce radostný text, dělá se mi nevolno. Nesnáším bulící ženský. Proto se snažím nedívat do zrcadla, jelikož je tam ženská, i když aktuálně neuslzená.
Hm, to bylo lehce ostré...
Ale co.
Jakékoliv organismy jsou vlastně odporné... nechápu, co někteří vidí krásného na nahém lidském těle (je jedno, jakého pohlaví). Takhle krychle nebo jehlan... nebo domeček bez oken, bez dveří... nebo s jedním oknem na celé fasádě... co na to říkáte? Na straně obrácené do ulice - jedno jediné malinkaté čtvercové okno a pod ním dveře. Na levé a pravé stěně - čtyři klasická obdelníková okna. Zadní stěna je buď skleněná, nebo ookněna tak jako Tančící dům, totiž nepravidelně.
Sice by v tom nikdo nechtěl žít, ale to už je vedlejší.

Algebru a bižuli mám více méně úspěšně za sebou (sice známky z prvního předmětu nám nesdělili, ale aspoň jsem věděla, jak se co počítá. Což se nedá říct o geometrii...). Zbývá geoška, chemie, fyzika, angličtina, dějepis, zeměpis a ostatní. Hm.
V úterý jsem do knihovny odnesla to, co tam patřilo a půjčila si cosi o kvantech. Jo, jsem sebevrah, ale nemůžu se udržet...

Co víc? Pocity? Prdy, nedočkáte se.

2007-12-16T12:49:00.000+01:00

{LINK}

Kdo umí rusky, prosím, přečtěte si to. V češtině jsem to nenašla. Poslední vůle - dopis Akutagawy.
Už dlouhou dobu jsem necítila nic podobného. Třes. Strach. Plné soucítění v bezvýslednosti. Ve skelnosti světa. Není to příliš dlouhé, ale kolik je toho uvnitř, zazděné. A táhne z toho šílenství, temný, chladný oblak. Na kraji vědomí, neviditelné...
Ačkoliv je dopis psán jeho obvyklým stylem, něco na pozadí se přestřihlo a vše se proměnilo na kvílivé barvy...

Vše, co teď tady žvatlám, je pošetilé. Jenže jak mám podat neruštinářům ten... šok? Očekávaný šok, jako když si pustíte ledovou sprchu. Pochopení. Konec.

2007-12-15T17:48:00.001+01:00

Zatraceně. Toť jediné slovo, které se k tomu všemu hodí. Zatraceně, zatraceně, zatraceně.
Vidím a uvědomuju si. Tam někde vpředu je hmotná cesta. Končí ničím. Když z ní odbočíš, skončíš jako nic.
Mám rozdělanou jednu ilustraci. Mohu vám oscanovat, jak zatím vypadá, jelikož pochybuji, že ji do Vánoc stihnu domakat. Nebo ne...
Jsou na ní tři pololidé, dva ptáci a jeden nedefinovatelný živočich na obrazovce jakési televize, jenž se snaží spolknout hvězdu. Nevím, jak se tam objevil.
V popředí je polomuž, držící enormně zatočenou vidličku, na níž je napíchlý kvádrovitý kousek jeho těla (když jej porovnáte s dírou, co má místo nohou, moc tam nepasuje, ale budiž...). Za ruku ho drží žena, lépe řečeno osmina ženy: hlava, krk, ramena, ruce, žebra - a až dolů jen holá páteř. Někde vzadu stojí podivně zasmušilá postava v černém. Jsou tam dvě husy, jedna se proměňuje v strom, druhá svým žabím jazykem omotala mužovu ruku s vidličkou. Z peří jí jako z výfuků stoupají obláčky kouře.
Nahoře za hlavami postav jsou tři kruhy, ale mám pocit, že je vygumuju.
Dolní půlku pozadí jsem zapatlala tuší, interakce mezi černým spodkem a bílým vrškem je zprostředkována s pomocí šedomodré copicy.
Pokud to nepokazím, vznikne dost zajímavá podívaná. Ona vlastně vznikne vždycky, když se pokusíte ilustrovat mamleevské povídky. Tahle se jmenovala Hlas z Ničeho a její děj by se dal shrnout asi třemi slovy: cílená metafyzická degradace. Hlavní hrdina, neschopen stát se Absolutem, si vybere obrácenou cestu a snaží se dosáhnout jediného, co je vně Stvořitelovy praxe. Totiž absolutní nuly, Ničeho. Několika reinkarnacemi se probojuje až ke vši a dál. Ale nejzajímavější jsou výjevy mezi zrozeními - vlastně je to vesměs náplň toho mého praštěného obrázku. Mamleev by zasloužil ilustrovat někým více nadaným...
Ale na netu jsem nic kromě obálek Šatunů nenašla. Ach jo.

Hmotné záležitosti

2007-12-14T19:59:00.001+01:00

Lidi, prosím, nevšímejte si mého pravopisu. Ani slovosledu. Snažím se seč mohu, ale nejsem psavý typ.
Pravidla jednotlivých pravopisů a výstavba věty mi přijde jako blábol. Někdy. Dneska jsem chvíli zírala do češtinářského sešitu, pak ho zavřela a lehla si na lavici nosem dolů. Připadalo mi to dokonale nelogické. Vivat exaktní vědy. Objasňování pravopisu je jako skákání z kopečka na kopeček. Musíte zapomenout na vše ostatní.
Kdosi kdysi psal, že je to syndrom matfyzáka, ale ke mě se to určitě nehodí. Sami víte proč. Fyziku řeším tím způsobem, že do ní jednoduše buším tak dlouho a tvářím se tak nenaloženě, že se lekne a rozsype na jednotlivé logické složky. Přitom by bylo jednoduché projít dveřmi. Jenže ty najdu až další den večer. S železnou pravidelností.
Úžasné. Vlastně ze sociálního pohledu jsem neužitečný jedinec. Věci, které umí ostatní lidé celkem běžně (třeba tělocvik), se u mě vyskytují nejspíš se zápornou schopností. Paměť mám jak rešeto. A jiné disciplíny, ze kterých mě nevyhazují hned, neumím dostatečně na to, aby se s nimi dalo něco dosáhnout. Ani inteligence není konstantní. Ani stav. Ani schopnosti. Ani zájmy.

Dost těch pubertálních keců...
Potřebuji se naučit biologii, takřka půlku učebnice. Do středy. A s tím ještě geometrii (vektory a kdovíco) a chemii. Pokud to nepokazím, tak to podělám. Ta ženská, co vymyslela zavést na externu zkouškové týdny, by potřebovala... no nic. Tohle je slušný blog. A proti nové vedoucí také nic nemám, vůbec ne, jen samostatně se učit hned čtyři předměty je časově náročné. Dnes jsem kvůli tomu vynechala malířák. V úterý zas nepůjdu do Tutoru... ale stejně, teď před Vánoci tam už nechodí nikdo. Posledně jsme byli na hodině jen tři plus lektor. Všichni ostatní se hnali kupovat dárky.
Musím poslat Anně sms, aby mi oscanovala a poslala ten sešit... ale to až v sobotu. V pondělí, pokud nebudu mít dostačující informace, mažu do knihovny. Doufám, že nás i ve škole nezavalí písemkami... to bych fakticky neměla čas se učit. Hm.
Radši než tady zdlouhavě vykecávat, bych se měla vrhnout na biologii. Už i tak se přestávka protáhla na hodinu.

Pomalu se začínám stydět za příspěvky, co sem posílám.

2007-12-14T14:18:00.000+01:00

V tomto světě nejsem vítán,
odevšaď to vane chladem,
neopuštěný, ale zchátralý
stojím tváří v tvář městu.

Dříve mi to připomínalo život Palla Lahtiho, jedné postavy, kterou jsem kdysi vymyslela. Figurovala ve dvou příbězích - Stěně na hranici a Rozkladu. Vlastně to byl jediná zápletka. Potom, co Palla zachránili - vyšší síly, lidé, kdokoliv - od jisté z jejich pohledu smrti, oběsil se. Ale tím si už nepomohl.
Teď se to vztahuje, zdá se, i na mě. I když v jiné souvislosti, daleké... Celé to skonalo včera večer, takřka v noci. Byly to ty staré koncepty - zvláštní, nejdřív to pojmenujete a teprv pak pochopíte. Nemůžu už vidět šablony. Šablony nenávisti. Šablony štěstí. Šablony lásky. Ne, nemyslím tím, že se z těch "neotřelých a ryzích" citů udělaly vzorce společenského chování. Ony jsou těmi klamy. Stejně jako přirovnání (což je podle všeho jistý druh synchronicity).
Milujeme, nenávidíme, "chápeme" obálku. Jen to. Vždy. Z proměnlivého uděláme statické, věčné.

Opouští mě schopnost vyjadřování. Odpusťte, všichni, kdo čekají na další příspěvky v nejbližší době.

...

2007-12-09T18:28:00.001+01:00

Vzdávám se. Jestli Hoeg nepřestane s těmi bláznovstvími, tak Příběhy jedné noci nedočtu. A já hloupá ho považovala za geniálního spisovatele. Jakmile se ale na scéně objevil "okouzlený Einstein", zaklapla jsem knihu. Tohle mi dělat nemusel.
Láska! Vyšší mocnost! Cit slečny Smilly pro sníh tomuto naopak odporoval. Já nakonec nevím, jak to spisovatel myslel. Nevím nic.
I tu předešlou povídku, "Rozsudek nad předsedou nejvyššího soudu", jsem dorazila v naději, že dospěje k rozumnému konci. Jenže se to zvrtlo v slash, milovníci tohoto žánru nechť prominou. I kdyby, ještě by to šlo... nebýt poznámek, nenápadných slov, které to všechno shodily a logiku, alespoň slušnost, poslaly k šípku. Znechucení? Musel mi ten normální, inteligentní člověk ve své knize naservírovat právě tohle?
Ach jo. Chápu, že má dnešní umění učit hlavně snášenlivosti (a, jak tak vidím, ničemu jinému). Jenže tohle na mě dolehlo stejně, jako když Rowlingová nedávno prohlásila, že Brumbál je gay. Tento skutek jí stále ještě nemohu odpustit - my relativně dospělí to přejdeme klidem, ale pro mě dvanáctiletou, co si pamatuju, by to byl ten nejhlubší šok. Je to kruté, násilné přizpůsobení rozumu společnosti dle hesla "přebytečné kousky odsekáme". Hoeg své názory aspoň nevnucuje dětem.
Dobrá. Ale teď se bavíme o Příbězích. Zkrátka, pro lidi, co nejsou "včerejší", by to bylo umělecky dokonalé čtení. Pro mě taky, zezačátku - dvě první povídky. Jenže dál maličkosti, které se daly v prvních příbězích přehléhnout, vyrostly do obludných rozměrů a naplnily takřka celý smysl jednotlivých děl. Evropané budou pohnuti jejich hloubkou, stejně jako byli dojati známou novelou Rollanda. Jenže já, hloupý subjektivista, nacházím tam, kde "normální" a "hluboce vzdělaní" čtenáři vidí krásu, jen živočišný blud.
Omlouvám se za upřímnost.

L.L.

2007-12-07T20:05:00.000+01:00

Večer. Lampy. Stíny.
Proč je to vždycky takhle? Všechna města jsou zhruba stejná... Pokaždé tam začne prosvítat tma. Nad některými megapolemi se však za zataženého počasí neusazuje. Světlo se odráží od mraků a vzniká naprosto nepředstavitelná pro nebe barva - hnědá.
To je vzpomínka z Moskvy.
Je celkem pozdě. Relativně. Jsem vzhůru třináct hodin. Na malířáku se rylo. Fuj.
Pletou se mi slova a pravá ruka. Občas musím promazávat překlepy. Nevím, co psát, ale to ostatně nevím nikdy. Nepovede se mi asi zachovat styl, co se tady Sabs líbil. Hm. Nechápu, jak se někomu může líbit vyjadřování bilingva... ale asi je to se psaním lepší než s mluvením. Řeknu sotva padesát slov denně (a to většinou u tabule). Na otázky bych nejspíš odpovídala jako Dirac - jednoslabičně nebo (častěji) vůbec ne.
Ale pokud vím, tak si Dirac deníky psal... nebo aspoň něco, z čeho se v té encyklopedii citovalo.
Četla jsem si článek o Landau na Wikipedii. Zajímavé, v ruštině vypadají fyzikální pojmy o dost strašidelněji než v češtině. Člověk se cítí jako úplný idiot. Jenže to jsem nechtěla... aha. Hlášky. Landau prý jednou přefrázoval známé moudro - Bella zná - na rovnici.
optimismus . informace = const.
Tudíž, čím více optimismu, tím méně informací.
Mimochodem, o Landaovi jsme kdysi psali diktát. Na konci byla otázka - jakým člověkem se jeví hrdina v textu? Odpověděla jsem - sice slušněji a rozsáhleji, ale zhruba totéž -: jako vůl, protože novináři, který psal tento krátký umělecký životopis, chyběla schopnost vcítit se do člověka, o němž tak barvitě vypravuje. Výsledkem bylo, že všechny "osobnosti" se jevily naprosto stejné. Nebýt jména a některých fakt, tak si myslíte, že je Rachmaninov a Landau tatáž osoba. Vyjímečná, ano. Ale naprosto nezajímavá, stejná jako všichni ostatní géniové. Ve své snaze zdůraznit hrdinství autor naprosto zašlapal individualitu.
Učitelka to nepochopila a srazila mi známku. Ostatně jako vždy.

Zvláštní, kolik řádek o ničem člověk vyprodukuje.

Duna

2007-12-05T15:59:00.000+01:00

Mám ji dočtenou:D Do odkazů přibyl buttonek se slovenskou stránkou.
Nejsem sic ortodoxní fanoušek a necpu skořici do všeho, ale kniha to je dobrá. Ze začátku se mi dokonce i líbila. Až na ten patos...
Polovina Muad'Diba a takřka celý Prorok se zvrtla na hrdinskou slátaninu na pokračování. Dokonale vytvořený svět, dokonale promyšlené vztahy... ale psychologie kulhá. Kdo není génius, je aspoň neobyčejně inteligentní. Lidský vesmír - absolutní měřítko. Mám pocit, že by se z Paula dalo vyždímat víc než jen mesiáše-krále-génia. Třeba jen normální osobu, které by sebevědomí periodicky nezatemňovalo mozek...
Mlčím. Ono to možná bylo záměrem. Když máte za hlavní postavy čarodějku a proroka, tak jako tak se to musí zvrtnout na domácké metafyzično...
Hm.
Mně osobně byli sympatičtí Hawat, Yueh a de Vries. Ano, starý blázen, zrádce a zvrhlík. Aspoň měli nějaké chyby...
Piter de Vries až nechutným způsobem připomíná Časnačaje. A Hawat by mohl ještě pár let vydžet, ne se demonstrativně skácet uprostřed sálu (a jak krásně si vybral okamžik, prevít). Wellington byl zase chudák. Mimochodem, lehce připomíná Snapea... Mám dojem, že se určité typy postav v fantasy/sci-fi literatuře periodicky opakují.

Zkrátka, Duna své mouchy sice má, ale nemohu ji nedoporučit. Je v ní... příchuť fantazie. A skořice:)

Afterdark

2007-12-04T21:56:00.000+01:00

Už jsme
za temnou stranou,
neznámí.

Co následuje potom, za temnotou? Nic jako předmět? Paradox. Za rozkladem na složky je stěna, čistý stůl, odkud jste odstranili veškeré smetí. Nevidíte za něj. Nejde to.
Bella si myslí, že jsem blázen. Možná. Vše je možné. Vše je relativní, pokrytecká toť věta...
Zatracený egoismus.

Koupila jsem si za mamčiny peníze Afterdark. Ona malinkatá knížečka stála dvěstěpadesát káčé, zatracená reklama... To papírové dílo Murakamiho je pod tmavým krycím obalem strašlivě sytě růžové. Ale co. Hlavní je přec obsah.

2007-12-03T21:30:00.000+01:00

Psát... psát!
Co zase?
Nic se neděje. Nic takového, co by stálo za zmínku - a všechny myšlenky už vyprchaly, daleko předaleko. Depka? Ani to ne. Dneska ráno jsem měla celkem dobrou náladu... dokonce. Sice nevyspalou, ale koho by to zajímalo.
Celý den honím myšlenky. Nedokážu se soustředit, zapomínám, co bylo před chvílí - jako by ten okamžik vypadl z času či paměti... Občas se divím hmotě. Jsme shuštění, násobení, systém. A druhotný systém. Nemůžete se tomu nepodivovat...
Většina nynějších postřehů je vlastně dávný odraz postřehu starých... cyklus? Bůhví.
Dvě strany jednostranné mince? Není. Princip symetrie... napadá mě, že bych si sehnala něco o Diracově moři, ale mám silný pocit, že tomu stejně nebudu rozumět. Einstein taky támhle poplašeně leží na polici.
Slova, planá slova. Nechci zase klábosit o nerealitě, ale vidím u sebe časovou nezaostřenost. Často píšu druhé písmeno slova jako první... nebo třetí písmeno druhého slova jako první. Možná je to tím, že myslím dopředu a na "teď" se příliš nesoustředím. Snad:P Každopádně, všichni vědí, že jsem maník - žádná novinka.
Zvláštní, když porovnáte, kolik textu denně vyprodukuje Bella v porovnání se mnou. Rozdílné typy myšlení? Izzah je typický psavý humaniťán. To nejsem. Ale nejsem ani matematik. Jako obyčejně, něco mezi.
Proč se zase zabývám těloumisťováním? Vždyť to nemá vůbec žádný smysl. Inteligence je taky tělesná charakteristika, co naplat. Ale... zvyk je zvyk. Hledání sebe sama? Solipsizmus (i ten umírněný) je blbost, dítě druhotného systému. Hledání svého těla... Ach! A stylu, samozřejmě. Můj ty bože. Nerealita očividně vzkvétá. Vždycky tomu tak bylo...
Za chvíli budou v televizi dávat Zločin a trest, takže mizím.

...

2007-11-28T14:06:00.000+01:00

Na hranici jsou křižovatky,
ale bez cest...

Proč pořád vzpomínám na tuhle písničku? Asi jen kvůli hranici. Včera večer jsem nahlédla když už ne za ni, tak aspoň na ni. Najednou jsem viděla, co mě brzdí.
Mám to říct..? Když to je jedno... Dobře: obdélník propojený s kruhem, vše v šedavém provedení, na deštivém pozadí.
Netisknutelný znak hranice. Tak to je.
Nedivte se.

2007-11-26T16:15:00.000+01:00

Celé ráno jsem si lámala hlavu nad jednotkami Planckovy konstanty... že je sekunda obrácený Hertz mi došlo až odpoledne. Milé.
Škola a většina dnešku se proflákala. Psala se slohovka. Odporné. Příběh..! Proč si sakra všichni myslí, že je příběh lehčí než úvaha? Já tady sakra píšu úvahy každý den, no! Ale příběhy žádný.
Hm.
Holky si dneska povídaly o rychlosti ufo z antihmoty. Řekla jsem, že by žádnou rychlost ani nemělo, protože by se anihilovalo. Oni na to, že mysleli ve vakuu. Aha, povídám. Tak jakoukoliv, jen né větší než rychlost světla, jinak vás AE příjde uškrtit. Oni, že je AE mrtvej. O to to bude zajímavější, pravím.

A jinak nic, no.

Oni a zpěv

2007-11-25T16:55:00.000+01:00

Věc - úžasná věc. Mluví. Neskončí. Pějí píseň na vlastním pohřbu. Zakrouží se na chvíli pod obzorem, dostanou závrať a spadnou... kam? Do jámy, kde jsou zase jen oni, tanečníci známa - pro ně neznáma.

2007-11-25T16:19:00.000+01:00

Šest! To jsou mi věci...
Před chvílí jsem se patlala se slohovkou. Psaní nikdy nebylo mou silnou stránkou, takže si nejspíš představíte, jak to nakonec vypadalo... ale co. Přece se nebudem nořit do pesimismu.
Čeká mě ještě jedna prácička, veskrze hloupá, budu se muset přemoct a pustit se do ní. Ach jo.

Včera jsem začala Dunu, kterou si dosud prokládám čtením Hoegových Příběhů jedné noci. Je obrovské štěstí, že ho v knihovně vůbec měli.
Co se týče první knížky - všechno krásné, věrohodné, do detailů promyšlené - až na ty lidi. Buď jsou schválně stvoření jako ostří klaďasové a záporáci, nebo autor šáhl vedle. Duna je epos do morku kostí. S tím už nic nenadělám... budu se muset smířit s dokonalostí kladných hrdinů, třebaže je to dokonalost dokonale nastavená a charakterní.
Budete-li někdy psát knížku, prosím, neutápějte se v náznacích. Někdo samozřejmě z vašeho pohledu může být dokonalý, ale když to přestřelíte, vznikne kýč. Nic z toho nakonec mít nebudete, jen váš čtenář se bude chudák cítit jako úplný idiot, který nepochopil plané náznaky, jimiž se postavy v rozhovoru častují. Musíte si uvědomit, že i většina postav by je v reálu nepochopila.
Nesnažte se dělat všechny své lidi nadprůměrně inteligentní. Jeden, dva - prosím. Ale i géniové přece občas něco přeslechnou, nejsou vždy očima, ušima, nohama pevně na zemi a v ději. Nedělejte lidi z sociálního hlediska dokonalými. Je to chyba. Z nějakého důvodu to skoro pokaždé začne zapáchat jakýmsi utopickým socialismem, sounáležitostí všech se všemi. Přestáváte psát povídku o mnoha postavách - začínáte tvořit epos o davu, byť superinteligentním.

Toť vše, neznámí anonymové...

Návštěvnost

2007-11-24T18:12:00.000+01:00

Lidi, bude mi někdo schopen vysvětlit, proč mám najednou až osm návštěvníků denně? Dříve to byli jeden-dva, což jsem zákonitě byla já s Bellou. Kde se vzali ostatní?
Pokud sem chodíte pravidelně, prosím, ohlaste se. Třeba jako anonym (ono to jinak nejde. Ale pořád se můžete podepsat).
Co vás vlastně na tomto blogu zajímá? A můžu vám věřit?
Nebo si mě zase vyhledal celý Žacléř? V tom případě si polibte prdel, nebo ohlásím, co váš místostarosta provádí o volných chvílích. Dědek chlípnej.
Omlouvám se všem spořádaným návštěvníkům. Interní záležitost:)

2007-11-24T09:33:00.000+01:00

Co bych zase měla psát? Pokaždé vše zapomenu. Visí tu několik neodkladných věcí, ale co, stejně tu sedím a čtu Karamanolise... Dneska by nebyla na škodu návštěva knihovny za účelem zbavení se veškeré beletrie a prodloužení dvou rádoby odborných knih, které jsem líná číst...
Nuda - nuda? Potřebovala jsem si ve středu osvěžit ruštinu a tak jsem si vzala, jak nečekané, Mamleeva. Jámu.
A pláclo mě to přes hlavu, ponořilo do studené vody, zařvalo něco do ucha, tak, že jsem se zbavila veškerého polospánku, ve kterém jsem tyto měsíce přebývala...
Teď se do něj zase pomalu nořím...
Ale ve čtvrtek, co si pamatuju, mi mozek pracoval od rána do večera. Dokonale. Ráno se k tomu ještě mísila lehká nevole z hmotného světa a z těch lidí, se kterými se musím bavit. Byl to ale dost sebevražedný stav. Proto zmizel po první hodině...

Co pořádné čtení s člověkem neudělá...

Zásvětí

2007-11-21T17:52:00.000+01:00

Napadla mě jedna taková věc - co kdyby se založil surrealistický kroužek?:P Nemyslím to doslova, nýbrž jako web, kde by se publikovala tvorba "za hranicemi". Nějaké ty básničky, povídečky, překládečky... potažmo ff, ale ne příliš.
Už mě totiž štvou Saspáci, Literáci, Písmáci, Lesáci a teď už i většina Potterpovídkářek, které svým supa dupa kůl růžovými výtvory takřka zamordovaly menšinu dobrých - opravdu dobrých - místních autorů. Ještě jakž takž přežívá Budeč a Timeeater - ale to je vše.
Vím, že Bella nebude mít zájem (nic takového přece nepíšeš, že... a cestování mezi světy se nepočítá. Ale když budeš chtít, prosím:)), kontaktovala jsem tedy Lillian do g-booku, protože ICQ tvrdošíjně nezapíná. To abych si pořídila msn, třebaže ani pořádně nevím, co to je.
Mám už i design. Obrázek je od autorky jménem li-bra, zůstal takřka nepozměněn. Možná později udělám i jinou verzi, ale tahle se mi zdá zatím nejlepší, co se mi kdy povedlo splácat...

2007-11-18T19:56:00.000+01:00

Pravačka mě bolí. Kdepak kreslení! Přepisovala jsem zemák z externu... tehdy jsem byla tak hloupá, že mám lekci načmáranou v zápisníku fialovou propiskou. Dneska se poznatky musely stěhovat do sešitu.
Strávila jsem notný čas hledáním jasné definice dekretního času. Ten zpropadený rambler mi pořád vypisoval nějaké blbosti...
Ach jo.

Celou noc jsem se zbavovala vizí jednoho podřadného filmu. Hvězdný prach se jmenuje. Blbost nehorázná. Co holka, to prostitutka. Fantasy..! Už dávno degradovalo. Jediní dobří autoři jsou Tolkien, Zelazny, Pratchett a místy Vance (je totiž víc scifoidní).

Chci si půjčit Herberta, Lema a Bretona. Nejznámější romány, ať taky vypadám trochu vzdělaně.

Pohraničí - obrázek

2007-11-18T15:06:00.000+01:00

Skica zpacifikovaná na photu. Na mangu či dev se to dát stydím, takže to bude strašit tady:P

Úzce souvisí s poslední básní. Konkrétněji - nejdřív jsem načmárala tenhle ksicht a teprve potom to vše uvedla do psané podoby...

Pohraničí

2007-11-18T00:31:00.001+01:00

Dřív to měla být povídka. Ale na ty už nemám sílu. Je tu tedy báseň - měla navodit dojem nerytmického šílenství.

Příliš dlouho jsme stáli
u stěny - pod mostem
prostor sežrala mlha.
Na téhož a hranici světa
našeho - byla zeď. My
chránili jsme tentýž kus.
Jak dřív. Jak věčně.

Stáli jsme na stráži Země?
Sami sebe. Že neopustíme tenhle chlad.
A jinovatka lezla přes zeď dnes -
jak každou noc. A koně zas
se splašili. Jak dřív. Jak věčně.

Rozpůleni obzorem tu stojíme -
nám písek snědl paty.
Noci šeré hnáty, tam za stěnou, tou zdí
nás projít nenechají.
Taky chrání.
Sami sebe, že nepřejdou k nám.
Že my nezahltíme žárem je.

Jak daleko
jsou světla velkoměst. Jejich, jako srdce, oheň
nestačí, aby zahnal mráz.
Tulíme se k sobě a pod stan.
Strážnici zkoumá plíseň. Ať zas.

Jinovatka se plazila přes zeď.
Jak dnes. Jak věčně.
Nespálí ji oheň měst, bezděčných cest a pustých číší.
Neonová světla
nepohltí chlad. Ten příjde,
dokud jsme tu my,
co pískem potírají stěnu
...

Pochopila jsem některé věci... zase? Z nějakého důvodu jsem se v ten okamžik, co mi došly veškeré souvislosti, chtěla smát. Ne, nejedná se o žádné životní dilema, o žádný pro lidi závažný problém. Jen o metafyziku.