Chlad

Z chladu jste vyšli

a bude načase

splatit svůj dluh.

Jedna povídka. V ospalé rozmrzelosti si na ni nepamatuju, ale vím, že večer po přečtení ve mě zanechala... pocit. Dobrá literární díla se dají přirovnat k dílům hudebním. U nějakého perfektního kousku mě napadne: symfonie. Tak tomu bylo u Solarise, tak tomu bylo i u Chladu.

Nemá žádnou zvratovou dějovou linii, netají žádnou záhadu. Je  sotva pět stránek dlouhá. Ale kdybyste se chtěli šťourat v jejím myšlenkovém obsahu, bylo by potřeba dvakrát tolik.

První slovo - název - chlad. Je zvláštní, že používám tuto metaforu úplně stejně jako autor, třebaže jsem povídku dříve nečetla. Výraz je asi značně vystihující. Chlad - vesmír. Prostor. Něco, co nemá s člověkem absolutně nic společného. Výluh fyziky. Něco, co je k vám absolutně lhostejné.

Mám naznačit děj? Inu, dobrá. V první části vidíme Horikawu, angličtináře, jak si povídá se dvěma učiteli fyziky o výměně tepla. Padne "teorie", že žena je fyzikálním tělesem. Rozhovor se mísí s rozvíjením této myšlenky a obyčejnými denními problémy. Ke konci epizody si Horikawa spálí u krbu podrážky bot.

Druhá část obsahuje, asi, cestu domů. Na nádraží přejedou hlídače, který se snažil zachránit školačku před vlakem. Stihl ji vystrčit z kolejiště, avšak zahynul sám.

K příchodu Horikawy je tělo uklizeno, šokovaná dívka obklopena policajty a náhodnými kolemjdoucími. Mrtvola leží pod plachtou opodál. Horikawa musí přejít koleje, aby se dostal na správnou stranu. Míjí místo, kde zahynul hlídač. Kov je potřísněn krví, ze které se neznatelně kouří. Horikawa, napůl šokován, přemýšlí. Na nástupišti najde rudou rukavici.

A to je vše. Zdá se vám to málo na "symfonii"? Nezapomínejte, že výše uvedené byl výklad děje, nikoliv myšlenek. Nechci se do nich míchat... kdyby někdo náhodou uměl rusky, hodím odkaz na internetový text. Bohužel v češtině se tato povídka, stejně jako mnoho dalších, (ještě) neobjevila. 

Lidé mají sklony nevěřit svým očím.
Občas mě to taky potkalo, že nevěřím faktům. Což znamená, že důvěra v realitu pramení z pravděpodobnosti, takzvaná pravděpodobnost pak ze zkušenosti. A zkušenost je různá. Realita je taky různá.
Dneska jenom spím. Jak blázen, od začátku do konce. Ve stoje, vsedě, vleže... je to jedno.
Dala jsem adresu těchto i meziprostorských stránek známým ve škole. Hm. Doufám, že mě neodsoudíte za ty blbosti, co tu den ode dne vykládám.
Eh.
Konkordia je výjimečný člověk. Už tím jménem. A vydržela toho tolik, jako nikdo z nás - taková sebeobětavost není vidět často. Nevím, zda její knížka byla přeložena do češtiny. Zdejší obyvatelé by si ji, myslím, vyložili po svém. Ale ne-omezenci by se našli. Určitě.
Na netu se mi nepodařilo najít žádnou její fotku zamlada. A skenovat se mi nechce.

Co víc? Přemýšlela jsem o novém designu, ale nějak se mi absolutně nechce... Možná někdy... později...
Inu, děkuji za pozornost.

Čistý rozum

Я чистый разум утром встретил,
Он на вопрос мне не ответил;
По полдню пробежался мрак.
Не удержать его никак
В просторах мысли человечной,
Простой и милой, бесконечной,
Подобной ночи по весне.
Он, солнца луч, поведал мне,
Что небо задохнулось синью,
Не помня вечности; и былью
вдруг стали миллионы лет.

Но света уж, стало быть, нет.

Dneska, po cestě ze školy. Občas ten čistý rozum taky potkávám - přichází s anticyklónou. Pak zvětrává a proměňuje se v kámen, jenž vám při čisté hlavě leží v žaludku. Pak zkysne na romantiku. Později, s příchodem dešťů, se vyčerpá celý, odletí za horizont.
Jestli bych měla vyslovit jediné přání (třeba skoupé zlaté rybce), bylo by to, aby mi zůstal napořád. Rozum. Čistý, kritický rozum.
Možná na to existují prášky - ty, co zabraňují skákání krevního tlaku. Ne kafe. Drogy, co působí uměle, vytvářejí jen Jeho histerické zdání.
Nejradši bych se přestěhovala někam na Sibiř, kde prší jednou za uherský rok. Sakra, to by byla krása. Jenže bych hned v první zimě zmrzla.

Počasí v Praze je hrozné. Ráno svítí sluníčko, hned na to prší. A pak sněží. Furt. Víte, že cítím mrak, aniž se podívám z okna? Samozřejmě, změní se světlo... ale taky splasknu a začnou mě tlačit spánky nebo lícní kosti. Jedno z toho, záleží na podmínkách.
Blé...

Doufám, že se Bella do toho osobního deníku nijak nezamiluje. Moc mi chybí její příspěvky.

Odkázky

Dneska jsem se nachomýtla do internetových lesů a objevila dva velmi zajímavé odkazy. Oba jsou rusky.

(- 1 -) Poloosobní stránky Igora Landaa, syna proslulého fyzika. Obsah je víceméně zaměřen na likvidaci mýtů o otci. Jsou přítomna upozornění na biografické publikace plné chyb a předvzatosti.
(- 2 -) Zajímavé blogské spisy studenta fyzikální fakulty. Zaměřené (!) na mystiku.

Z-71

Včera se mi povedlo nakreslit Snížka. Je-li ten kód dobře, měl by se vám celý obrázek ukázat po kliknutí na náhled vlevo.

Ta postava se mi líbí. Jako jedna z mála. Převážně proto, že je moje:D (se skromností nejdál dojdeš!).

Když si to tak uvědomuju, připomíná vlastně trochu našeho známého - kterého já znám jenom z fotek, jelikož dva roky není věk, kdy si něco pamatujete. Ten známý se vlastně dost podobal Časnačajovi z filmového Otce prasátek. Vzhledem. Snížkovi pak potrhlostí a stejným povoláním (fyzik to byl).

Za života Snížek učiteloval ve škole, pak ho vzali do laboratoře. Jezdil sem tam, dělal co se dalo, ne vždy v souvislosti se svým vzděláním.

Po smrti se dostal do Pohraničí, třebaže by ho mnozí typovali na Megapolana. Ale šedá pedantická myška v duši nebyl nikdy. A tak skončil jako jeden z Bezejmenných - číslo Z-71. Narozdíl od ostatních ale nepoztrácel všechen elán a nepropadl melancholii, když se dověděl, že záhrobí neřídí přírodní zákony, nýbrž zdravý rozum. Proto je to on, kdo vždy pomůže vyřídit Heptovi to, co nestíhá.

Víte, že Kora Landaová po smrti manžela vzala tyč a šla napráskat Lifšicovi? Že si to zasloužil, darebák jeden. Byl to srab, ale policii nezavolal - víte proč? Styděl se, že mu ženská napráskala přes zadek tak, až se nemohl posadit.

Knížka, kde se podobné epizody vyskytují, leží tady vedle mě. Mamka ji přečetla jedním dechem, třebaže to jsem já, kdo má psát ten referát. Patnáct stránek. No těbůh. Držte mi palce.

Dneska ráno mě napadlo,

že když by vám někdo dokázal vnucovat sny, dokázal by vás absolutně ovládat. Nevím, jak je tomu u vás, ale moje snové vnímání je jiné, než obyčejně - tedy, obvykle jsem zarytý realista, ale sny mám takové, že by se mnozí blázni divili... Dneska to například byl spolužák v zeleném tričku, co přišel do tanečních s rozstřikovačem, ve kterém byl polonium. Samozřejmě, že toho využil.
Ale o to nejde.
Snová skutečnost se mi totiž dosti naváží do onoho realismu a logiky, zvláště ráno. Je to jako - jako prohození hlav, když si to tak uvědomíte. Svět někoho jiného, vnímání někoho jiného.
Taky jsem dneska do školy vlítla jako poslední. Ostuda.

"Ztratit vědomí" - zajímavý výraz. A rozporuplný. Když se odvážeme od toho, co normálně znamená, vyjde nám podivná věc: vědomí je vlastně paměť o vlastních skutcích. Ztratit vědomí BEZ ztráty životních, mluvních, pohybových funkcí (tzn. v daném časovém intervalu se chovat normálně, být při smyslech, ale také jakoby "nevnímat" - při zpětném pohledu) je ekvivalentní ztrátě paměti. Nebyli jste tady, nepamatujete si nic. Ale vaše tělo a mysl bylo v normě, vzhledem ke svědectví lidí kolem.
Teď si na chvíli představme, že je vědomí rovno duši.
Znamená to, že při ztrátě duše člověk funguje normálně dál. Navenek se to nepozná. Existuje teorie, že lidé, co vyšli z kómatu, svým způsobem pozbyli "duše" - ano, jsou to oni, pamatují si, ale některé skutky jakoby nebyly jejich. Například jedna dříve velmi stydlivá dívka ztratila veškerý stud. Náhle. Může se to připsat odumírání neuronů, ale není vyloučeno, že za to může absence vědomí - hodnotícího, svébytného vědomí. Zůstal jen jeho model, funkční nahrážka - jako robot místo živého člověka. Je to velmi jemný rozdíl, ale zhruba poskytuje vodítko, co že ta duše je. Pokud ji ovšem považujeme za ekvivalentní vědomí (neboli svébytnému vnímání).

Církev rozlišuje tři složky člověka: tělo, duše, duch. Přičemž jen dvě poslední jsou považovány za myšlenkové. Jelikož jsem se o tomto dělení dověděla teprve nedávno, mám vše poněkud posunuté: za dvě složky myšlení považuju živočišně praktickou (ekvivalentní církevní duši) a svébytnou duši/vědomí/vnímání (ekvivalentní duchu).
Věříme-li oné teorii, ztrácí člověk po kómatu právě duch.

Zvláštní den

... to tedy byl, to jo. Ráno, po sobotním "flámu" - tak říkám dni, komplet prosezeným za knížkou a tedy s komplet omráčeným rozumem, - jsem měla pocit, který by se dal vyjádřit slovy "nechte mě sakra na pokoji!" a polospícím stavem, který nezmizel ani v chladném ozónově ranním vzduchu. Zkoušeli jste někdy spát při chůzi? Dělá se to tak, že si vyberete nějaký bezproblémový, dokonale rovný kousek své poutě, odpočítáte si čas, za který ho zdoláte a zavřete oči. Pak jdete poslepu. Nutné je umět držet kurz, vypěstovat si vlastního autopilota.
Čtyři hodiny přelétly snadno - díky bohu. Byla to celkem příjemná posezená, jen ke konci jsem se už vypínala. V metru si ode mne lidé odsedávali.
A to jsem se včera myla, hele! Ne, problém byl asi v něčem jiném, v tzv. "drahé ošuntělosti", aneb schopnosti vypadat jako bezdomovec v bundě za tři tácy. A s čistým ksichtem i s čistými vlasy. Jo, a s deštníkem. Je to hezký deštník. Strašně se mi líbí, zvláště ten železný bodec na konci. Škoda, že přestalo pršet, jakmile jsem se vzdálila od vchodu paneláku...
Nebo se mi to všechno zdálo... když se ponořím do sociálních věcí, začínám být paranoidní. Velmi paranoidní.
Ach jo. To jsou velice inteligentní věci, viďte že? Ale když můj blog nedokázal zaujat návštěvníky filozofickým rozjímáním, snad se to každodenním ptákovinám povede lépe.
Snad.
Nerozumím Bradburymu. Opravdu ne. Logicky chápu, co říká, ale... tatáž logika a cítění se vzpírá. Asi záchvěvům štěstí ze života - těch najdete v jeho svazcích požehnaně. Štěstí ze života, které je však ve stejné rovině jako socium, ve stejné rovině, jako válka - občas vidím, jak přeskakuje na roviny jiné, ale není to nikdy daleko. Příroda, slunce, vítr - štěstí. Nelogismy. Tomu nerozumím. To mi nejde - nikdy to totiž nebylo základem mé filozofie. Příroda není jenom strom - je to i továrna. Příroda je prostor, ne slunce. Ale možná jsem se narodila a vyrostla v nesprávném městě - ve městě, které v zašpiněnosti nemá rovných široko daleko. Těžký, chemický a ještě kdovíjaký průmysl. A komíny. Tisíce komínů. Toť romantika.
A kříže, vrcholky zatopených kostelních věží, které se zvedají nad hladinou nádrže jako výčitka... tam někde byl hřbitov a hrob pradědečka, na nějž si už jeho poslední dcera nepamatuje. Dávno potopeno, lidé vystěhovaní do vesnic s prapodivnými finskými názvy.
Ticho, to ticho. Jediná elektřina - lucerna vedle cibulových záhonů. Když zajdete za ohradu, která pozemek dělí napůl, není tam už nic. Jen tma. A stoleté borovice, které dodávají tichu dálku. Máte nutkání se složit a už nevstávat, vypustit duši - protože dálka, dálka je jediná... Do toho lesa žádný normální člověk v noci nepůjde. Pokud nechce být něčím sežrán - kancem, medvědem, bláznivým sobem... Protože ty lesy jsou nekonečné. Každoročně je několik případů, kdy někdo půjde a už se nevrátí. Borovice jsou všechny stejné.
Složit se a už nedýchat... v zimě, když jiskří sníh, je Orion přímo nad vámi.
Jednou svalil vítr borovici, asi dvěstě metrů od "břehu lesa", tam, kde ještě jsou cesty. Kořeny s tmavohnědou hlínou a pískem tvořily čtyřmetrovou zeď - nelžu, bylo to obrovské. Už to asi zmizelo nebo opadalo.

...

Poslední dobou se cítím jako vymáčklý citrón. Včerejší euforie nočního rozhovoru si vyžádala svoji daň - šílenou bolest hlavy a ještě horší ospalost.

Mám pocit, že všichni jsou o mnoho chytřejší než já. Některé věci jsou pro mě příliš složité, zvlášť pak na jeden zátah. Jako třeba dějepis. Třicet stránek učebnice a výpisky - za jeden večer. Stejně si vůbec nic nepamatuju. Ani ty zkratky bolševistských vládních orgánů - všechny vypadají stejně. Ona ta situace před občanskou válkou byla i tak dosti pomotaná... Po pár stránkách jsem už nevěděla, kdo je kdo. A u posledních dvou nejbláznivějších kapitol jsem si ani ty výpisky nedělala, jednak proto, že by to trvalo do časných ranních hodin, a taky proto, že čert by se v tom měl vyznat. I pamětníci říkají: "Ani jsme nevěděli, jak se to odehrálo..."

Doufám tedy, že mi něco - aspoň něco utkví v hlavě. A že zítra z geometrie nepíšeme. Pro jistotu si vezmu sešit a učebnici do školy - sice se tam absolutně nedá učit (víte, že průměrná třída o přestávce produkuje počet decibelů, srovnatelný s boingem..?), ale aspoň se o to pokusím. Držte mi palce.

Malý obrázek na závěr. Kdysi se mi zdálo... něco. Součástí snu byla i tato "osoba" - nečlověk, který se účastní lidských záležitostí, například válek a odbojů. Proč? Žádné motivy. Ve své podstatě je jen myslící pole, možná ani to ne. Ale dokáže přesvědčit své okolí, že opravdu existuje jako hmota, ne jako její slabý odvar.

Vzhledem k tomu, že onen sen obsahoval i našeho pana fyzikáře, jak skáče z Nuseláku, nemůžeme mu přikládat nějaký větší význam.

Kluci

A hele, to jsou senzační stránky... našla jsem tam i tuhle skladbu. Poprvé, když jsem ji slyšela, začaly mě slzet oči. A víte, že mě nedojme jen tak něco...
Čím blíže ke smrti, tím čistší jsou lidé...

Dodatek ke Štěstí

... vlastně ten stav zplna ilustruje tato písnička. Nové srdce.

Je tu někdo?
Jsme cizí mezi cizími...

Zvláštní, kolik nepřátel si člověk nadělá už tím, že existuje. A s mou povahou a podivnostmi se jejich počet zdvojnásobuje. Přitom nikomu nechci dělat nic zlého - jen abych si v klidu mohla žít svůj život. Nikomu. Nic. Nemám ty sklony si začínat jako první - jen se bránit.
Začíná mi lézt na nervy ten okatě prázdný prostor kolem mě, bublina ticha. Snažím se křečovitě být milá a veselá. Už křečovitě. Nejde to.
Z kolika důvodů vás mohou lidé nenávidět, aniž byste jim něco provedli? Mohou vám závidět, mohou vámi pohrdat, mohou vás bít proto, že jim stojíte v cestě. A když ještě máte vrozené podivínství a pro některé nepochopitelnou povahu, neumíte se pořádně dorozumívat, okruh přátel se stokrát zmenší.
Poslední dobou se musím každý den vídat s lidmi. Dříve jsem měla aspoň víkend volný, teď v neděli chodím do školy. To zaviňuje, že mám nervy v kýblu. Potřebuju klid. A volnost. Jenže - žádné prázdniny v dohlednu.

Ne, tohle nebylo stěžování si. Vzpomínám si na Šalamova. Co on by dal...

Nevšimli jste si, jak děti z dobrých, úplných a bezproblémových rodin nenávidí své rodiče? Mají talíř plný jídla, chalupu každý víkend, přátele, sourozence, jsou oblepeni svými rodnými, a přece tím vším pohrdají pro zábavu. Ach! Mají jasnou, pevnou budoucnost. A přece půjdou na diskotéku a budou protestovat... proti čemu? Určitě se něco najde. Často z nich potom vyrostou necitlivci - protože nezažili nic špatného, nebo to prostě zapomněli.
Prázdný, ani ne zvířecí, pohled. Dvě skleněné bulvy. Zájem o politiku/ekologii/umění. Tuctově originální nápady. Nadšené publikum. A přitom vše, co jejich život doopravdy naplňuje, je sex (převážně u dívek) nebo počítačové hry (převážně u chlapců). Ale nejčastěji jsou to obě ty věci.
Ne, nejsou všichni takoví. Ale všichní jsou sytí. Zajímají se... Už jsem zapomněla to slovo. Loni nás do toho nutili. Teď mě do toho nutí svědomí. Jenže jediné, co chci, je spát. Ne, nepotřebuju to. Je to jen... jako když se chcete ožrat. Od začátku do konce. Od rána do rána. Bez příčiny, beze smutku.

Směšné. Ze všech stran - výjimeční lidé. Až se sami cítíte být výjimkou.

Štěstí...

... když čtu všechny ty aforismy o něm, připadá mi, jakoby se mluvilo o čemsi... hmotném. Jako by štěstí bylo úspěch. Jako by štěstí byla pochvala. Jako by štěstím bylo nabytí sama sebe...
Lidi, je to pravý opak od toho všeho.
Je to jen pocit.
Nevím, jak pro vás, ale pro mě je největším štěstím chápat, že je prostor trojrozměrný a že má nějaké zákony. Vlastně je jedno, zda má vůbec nějaké rozměry... prostě... existuje, na té úrovni, na jaké je schopen - trošku míň než hmota/energie, ale ne zas tak moc.
Mamleev se kdysi zmínil, že hmota je (z metafyzického hlediska) největším projevením jsoucna - jedna z mála vět, kterou bych mu mohla vytknout. Hmota z našeho pohledu, jsoucno z našeho pohledu. Nemáme, neznáme žádné jiné, ale MY nejsme absolutní vědění - na tohle ve své filozofii obyčejně nezapomíná. Nebo zapomíná, ale částečně. Ale promineme mu - vždyť se přece určitě jedná o něco, co jsem jaksi nepobrala... No nic.

Láska k vyhraněné osobě je cosi egoistického. Jako by se všechno světlo slunce nasměrovalo do jednoho paprsku (au). Láska ke světu, ke každé molekule, je něco jiného - tomu říkám štěstí. Rozplynutí vědomí, proměna ho v čistou lásku - jako selský rozum v čistý rozum. Nemá to nic společného se vztahy muže a ženy - v dnešní době už vůbec ne. Kdybychom trochu zabruslili do volné filozofie, dalo by se říct, že Bůh je svět a zároveň láska k světu... a když milujete svět - ne jenom život (i když to taky, jako součást světa) - jsou vám hmotné pudy ukradené. To zas nás vede k pojmu duše a nadhmota, ale to je jiný, nerealitní problém. Problém vyšlapané cesty.

Jak krásné jsou přehnaně slunečné dny a vysoký tlak... Protože mám čistou hlavu a vidím prostor a fyziku v něm. Když je anticyklona aktivní delší dobu, pak dokonce cítím matematiku. Ale žijeme v mírném podnebí, že - a furt prší. Hlavně poslední dobou. Nevím, jak vám, ale mně dělá déšť potíže s učením. A kafe nepomáhá - nic nepomáhá. Jen čekám na další anticyklónu a modlím se, aby přišla co nejdřív a co na nejdelší dobu.

Zpátky...

Tak pokračujeme.
Zjistila jsem, že bez blogu je život o hodně chudší. Tedy, o něco. Ale stačí to, aby se vám začalo stýskat.
Poslední dobou jsem se snažila dostat z maniakální depky, jež vzniká v izolaci od spřízněné duše (to je někdo, na koho si můžete pořádně zařvat - bohužel je mi těch lidí líto, a tak neexistují) a v každodenním přebývání na základní škole. Teprve nedávno jsem dosáhla normálního stavu, totiž přesvědčení, že většina světa je postavená na hlavu. Hezká to změna.
Hele... a teď mi skončil námět. Takže tu bude hláška z televize:
Na otázku, jaké ženy se mu líbí, známý plastický chirurg odpověděl: "Ty, co se dobře rozvrstvují a málo krvácí."