L.L.

Večer. Lampy. Stíny.
Proč je to vždycky takhle? Všechna města jsou zhruba stejná... Pokaždé tam začne prosvítat tma. Nad některými megapolemi se však za zataženého počasí neusazuje. Světlo se odráží od mraků a vzniká naprosto nepředstavitelná pro nebe barva - hnědá.
To je vzpomínka z Moskvy.
Je celkem pozdě. Relativně. Jsem vzhůru třináct hodin. Na malířáku se rylo. Fuj.
Pletou se mi slova a pravá ruka. Občas musím promazávat překlepy. Nevím, co psát, ale to ostatně nevím nikdy. Nepovede se mi asi zachovat styl, co se tady Sabs líbil. Hm. Nechápu, jak se někomu může líbit vyjadřování bilingva... ale asi je to se psaním lepší než s mluvením. Řeknu sotva padesát slov denně (a to většinou u tabule). Na otázky bych nejspíš odpovídala jako Dirac - jednoslabičně nebo (častěji) vůbec ne.
Ale pokud vím, tak si Dirac deníky psal... nebo aspoň něco, z čeho se v té encyklopedii citovalo.
Četla jsem si článek o Landau na Wikipedii. Zajímavé, v ruštině vypadají fyzikální pojmy o dost strašidelněji než v češtině. Člověk se cítí jako úplný idiot. Jenže to jsem nechtěla... aha. Hlášky. Landau prý jednou přefrázoval známé moudro - Bella zná - na rovnici.
optimismus . informace = const.
Tudíž, čím více optimismu, tím méně informací.
Mimochodem, o Landaovi jsme kdysi psali diktát. Na konci byla otázka - jakým člověkem se jeví hrdina v textu? Odpověděla jsem - sice slušněji a rozsáhleji, ale zhruba totéž -: jako vůl, protože novináři, který psal tento krátký umělecký životopis, chyběla schopnost vcítit se do člověka, o němž tak barvitě vypravuje. Výsledkem bylo, že všechny "osobnosti" se jevily naprosto stejné. Nebýt jména a některých fakt, tak si myslíte, že je Rachmaninov a Landau tatáž osoba. Vyjímečná, ano. Ale naprosto nezajímavá, stejná jako všichni ostatní géniové. Ve své snaze zdůraznit hrdinství autor naprosto zašlapal individualitu.
Učitelka to nepochopila a srazila mi známku. Ostatně jako vždy.

Zvláštní, kolik řádek o ničem člověk vyprodukuje.