...

Vzdávám se. Jestli Hoeg nepřestane s těmi bláznovstvími, tak Příběhy jedné noci nedočtu. A já hloupá ho považovala za geniálního spisovatele. Jakmile se ale na scéně objevil "okouzlený Einstein", zaklapla jsem knihu. Tohle mi dělat nemusel.
Láska! Vyšší mocnost! Cit slečny Smilly pro sníh tomuto naopak odporoval. Já nakonec nevím, jak to spisovatel myslel. Nevím nic.
I tu předešlou povídku, "Rozsudek nad předsedou nejvyššího soudu", jsem dorazila v naději, že dospěje k rozumnému konci. Jenže se to zvrtlo v slash, milovníci tohoto žánru nechť prominou. I kdyby, ještě by to šlo... nebýt poznámek, nenápadných slov, které to všechno shodily a logiku, alespoň slušnost, poslaly k šípku. Znechucení? Musel mi ten normální, inteligentní člověk ve své knize naservírovat právě tohle?
Ach jo. Chápu, že má dnešní umění učit hlavně snášenlivosti (a, jak tak vidím, ničemu jinému). Jenže tohle na mě dolehlo stejně, jako když Rowlingová nedávno prohlásila, že Brumbál je gay. Tento skutek jí stále ještě nemohu odpustit - my relativně dospělí to přejdeme klidem, ale pro mě dvanáctiletou, co si pamatuju, by to byl ten nejhlubší šok. Je to kruté, násilné přizpůsobení rozumu společnosti dle hesla "přebytečné kousky odsekáme". Hoeg své názory aspoň nevnucuje dětem.
Dobrá. Ale teď se bavíme o Příbězích. Zkrátka, pro lidi, co nejsou "včerejší", by to bylo umělecky dokonalé čtení. Pro mě taky, zezačátku - dvě první povídky. Jenže dál maličkosti, které se daly v prvních příbězích přehléhnout, vyrostly do obludných rozměrů a naplnily takřka celý smysl jednotlivých děl. Evropané budou pohnuti jejich hloubkou, stejně jako byli dojati známou novelou Rollanda. Jenže já, hloupý subjektivista, nacházím tam, kde "normální" a "hluboce vzdělaní" čtenáři vidí krásu, jen živočišný blud.
Omlouvám se za upřímnost.