Liath

V tomto světě nejsem vítán,
odevšaď to vane chladem,
neopuštěný, ale zchátralý
stojím tváří v tvář městu.

Dříve mi to připomínalo život Palla Lahtiho, jedné postavy, kterou jsem kdysi vymyslela. Figurovala ve dvou příbězích - Stěně na hranici a Rozkladu. Vlastně to byl jediná zápletka. Potom, co Palla zachránili - vyšší síly, lidé, kdokoliv - od jisté z jejich pohledu smrti, oběsil se. Ale tím si už nepomohl.
Teď se to vztahuje, zdá se, i na mě. I když v jiné souvislosti, daleké... Celé to skonalo včera večer, takřka v noci. Byly to ty staré koncepty - zvláštní, nejdřív to pojmenujete a teprv pak pochopíte. Nemůžu už vidět šablony. Šablony nenávisti. Šablony štěstí. Šablony lásky. Ne, nemyslím tím, že se z těch "neotřelých a ryzích" citů udělaly vzorce společenského chování. Ony jsou těmi klamy. Stejně jako přirovnání (což je podle všeho jistý druh synchronicity).
Milujeme, nenávidíme, "chápeme" obálku. Jen to. Vždy. Z proměnlivého uděláme statické, věčné.

Opouští mě schopnost vyjadřování. Odpusťte, všichni, kdo čekají na další příspěvky v nejbližší době.