Liath

Zatraceně. Toť jediné slovo, které se k tomu všemu hodí. Zatraceně, zatraceně, zatraceně.
Vidím a uvědomuju si. Tam někde vpředu je hmotná cesta. Končí ničím. Když z ní odbočíš, skončíš jako nic.
Mám rozdělanou jednu ilustraci. Mohu vám oscanovat, jak zatím vypadá, jelikož pochybuji, že ji do Vánoc stihnu domakat. Nebo ne...
Jsou na ní tři pololidé, dva ptáci a jeden nedefinovatelný živočich na obrazovce jakési televize, jenž se snaží spolknout hvězdu. Nevím, jak se tam objevil.
V popředí je polomuž, držící enormně zatočenou vidličku, na níž je napíchlý kvádrovitý kousek jeho těla (když jej porovnáte s dírou, co má místo nohou, moc tam nepasuje, ale budiž...). Za ruku ho drží žena, lépe řečeno osmina ženy: hlava, krk, ramena, ruce, žebra - a až dolů jen holá páteř. Někde vzadu stojí podivně zasmušilá postava v černém. Jsou tam dvě husy, jedna se proměňuje v strom, druhá svým žabím jazykem omotala mužovu ruku s vidličkou. Z peří jí jako z výfuků stoupají obláčky kouře.
Nahoře za hlavami postav jsou tři kruhy, ale mám pocit, že je vygumuju.
Dolní půlku pozadí jsem zapatlala tuší, interakce mezi černým spodkem a bílým vrškem je zprostředkována s pomocí šedomodré copicy.
Pokud to nepokazím, vznikne dost zajímavá podívaná. Ona vlastně vznikne vždycky, když se pokusíte ilustrovat mamleevské povídky. Tahle se jmenovala Hlas z Ničeho a její děj by se dal shrnout asi třemi slovy: cílená metafyzická degradace. Hlavní hrdina, neschopen stát se Absolutem, si vybere obrácenou cestu a snaží se dosáhnout jediného, co je vně Stvořitelovy praxe. Totiž absolutní nuly, Ničeho. Několika reinkarnacemi se probojuje až ke vši a dál. Ale nejzajímavější jsou výjevy mezi zrozeními - vlastně je to vesměs náplň toho mého praštěného obrázku. Mamleev by zasloužil ilustrovat někým více nadaným...
Ale na netu jsem nic kromě obálek Šatunů nenašla. Ach jo.