Klipy

Po delší době jsem na youtube objevila jeden klip - na písničku, jejíž slova byly psány někde níž. "V tomhle světě nejsem vítán..." Chvíli jsem na to zírala s podivem, ale pak mi došlo, jak je ten klip vlastně geniální... Nikolaj Noskov - Báječné Vydržte, prosím, až do konce...
A ještě tohle: Nikolaj Noskov - S menším nesouhlasím (je to plné staré počítačové grafiky, ale stačí si poslechnout jen onu píseň)

No, a tak už odkáznu i na DDT:
Mrtvé město. Vánoce. - trošku jiná verze, než mám na mp3 (lehce jiná melodie, slova). Grafika taktéž nic moc, ale... já nevím. Ten konec stojí za to.
Postříleli úsvity - prostě dokonalé.

...

Inu, musím se dokopat podat nějakou zprávu, protože jistou dobu mě tu neuvidíte (a ani na icq ne).
Začínám být alergická na přecitlivělosti. Jakmile vidím slzný či jemňoučce radostný text, dělá se mi nevolno. Nesnáším bulící ženský. Proto se snažím nedívat do zrcadla, jelikož je tam ženská, i když aktuálně neuslzená.
Hm, to bylo lehce ostré...
Ale co.
Jakékoliv organismy jsou vlastně odporné... nechápu, co někteří vidí krásného na nahém lidském těle (je jedno, jakého pohlaví). Takhle krychle nebo jehlan... nebo domeček bez oken, bez dveří... nebo s jedním oknem na celé fasádě... co na to říkáte? Na straně obrácené do ulice - jedno jediné malinkaté čtvercové okno a pod ním dveře. Na levé a pravé stěně - čtyři klasická obdelníková okna. Zadní stěna je buď skleněná, nebo ookněna tak jako Tančící dům, totiž nepravidelně.
Sice by v tom nikdo nechtěl žít, ale to už je vedlejší.

Algebru a bižuli mám více méně úspěšně za sebou (sice známky z prvního předmětu nám nesdělili, ale aspoň jsem věděla, jak se co počítá. Což se nedá říct o geometrii...). Zbývá geoška, chemie, fyzika, angličtina, dějepis, zeměpis a ostatní. Hm.
V úterý jsem do knihovny odnesla to, co tam patřilo a půjčila si cosi o kvantech. Jo, jsem sebevrah, ale nemůžu se udržet...

Co víc? Pocity? Prdy, nedočkáte se.

{LINK}

Kdo umí rusky, prosím, přečtěte si to. V češtině jsem to nenašla. Poslední vůle - dopis Akutagawy.
Už dlouhou dobu jsem necítila nic podobného. Třes. Strach. Plné soucítění v bezvýslednosti. Ve skelnosti světa. Není to příliš dlouhé, ale kolik je toho uvnitř, zazděné. A táhne z toho šílenství, temný, chladný oblak. Na kraji vědomí, neviditelné...
Ačkoliv je dopis psán jeho obvyklým stylem, něco na pozadí se přestřihlo a vše se proměnilo na kvílivé barvy...

Vše, co teď tady žvatlám, je pošetilé. Jenže jak mám podat neruštinářům ten... šok? Očekávaný šok, jako když si pustíte ledovou sprchu. Pochopení. Konec.

Zatraceně. Toť jediné slovo, které se k tomu všemu hodí. Zatraceně, zatraceně, zatraceně.
Vidím a uvědomuju si. Tam někde vpředu je hmotná cesta. Končí ničím. Když z ní odbočíš, skončíš jako nic.
Mám rozdělanou jednu ilustraci. Mohu vám oscanovat, jak zatím vypadá, jelikož pochybuji, že ji do Vánoc stihnu domakat. Nebo ne...
Jsou na ní tři pololidé, dva ptáci a jeden nedefinovatelný živočich na obrazovce jakési televize, jenž se snaží spolknout hvězdu. Nevím, jak se tam objevil.
V popředí je polomuž, držící enormně zatočenou vidličku, na níž je napíchlý kvádrovitý kousek jeho těla (když jej porovnáte s dírou, co má místo nohou, moc tam nepasuje, ale budiž...). Za ruku ho drží žena, lépe řečeno osmina ženy: hlava, krk, ramena, ruce, žebra - a až dolů jen holá páteř. Někde vzadu stojí podivně zasmušilá postava v černém. Jsou tam dvě husy, jedna se proměňuje v strom, druhá svým žabím jazykem omotala mužovu ruku s vidličkou. Z peří jí jako z výfuků stoupají obláčky kouře.
Nahoře za hlavami postav jsou tři kruhy, ale mám pocit, že je vygumuju.
Dolní půlku pozadí jsem zapatlala tuší, interakce mezi černým spodkem a bílým vrškem je zprostředkována s pomocí šedomodré copicy.
Pokud to nepokazím, vznikne dost zajímavá podívaná. Ona vlastně vznikne vždycky, když se pokusíte ilustrovat mamleevské povídky. Tahle se jmenovala Hlas z Ničeho a její děj by se dal shrnout asi třemi slovy: cílená metafyzická degradace. Hlavní hrdina, neschopen stát se Absolutem, si vybere obrácenou cestu a snaží se dosáhnout jediného, co je vně Stvořitelovy praxe. Totiž absolutní nuly, Ničeho. Několika reinkarnacemi se probojuje až ke vši a dál. Ale nejzajímavější jsou výjevy mezi zrozeními - vlastně je to vesměs náplň toho mého praštěného obrázku. Mamleev by zasloužil ilustrovat někým více nadaným...
Ale na netu jsem nic kromě obálek Šatunů nenašla. Ach jo.

Hmotné záležitosti

Lidi, prosím, nevšímejte si mého pravopisu. Ani slovosledu. Snažím se seč mohu, ale nejsem psavý typ.
Pravidla jednotlivých pravopisů a výstavba věty mi přijde jako blábol. Někdy. Dneska jsem chvíli zírala do češtinářského sešitu, pak ho zavřela a lehla si na lavici nosem dolů. Připadalo mi to dokonale nelogické. Vivat exaktní vědy. Objasňování pravopisu je jako skákání z kopečka na kopeček. Musíte zapomenout na vše ostatní.
Kdosi kdysi psal, že je to syndrom matfyzáka, ale ke mě se to určitě nehodí. Sami víte proč. Fyziku řeším tím způsobem, že do ní jednoduše buším tak dlouho a tvářím se tak nenaloženě, že se lekne a rozsype na jednotlivé logické složky. Přitom by bylo jednoduché projít dveřmi. Jenže ty najdu až další den večer. S železnou pravidelností.
Úžasné. Vlastně ze sociálního pohledu jsem neužitečný jedinec. Věci, které umí ostatní lidé celkem běžně (třeba tělocvik), se u mě vyskytují nejspíš se zápornou schopností. Paměť mám jak rešeto. A jiné disciplíny, ze kterých mě nevyhazují hned, neumím dostatečně na to, aby se s nimi dalo něco dosáhnout. Ani inteligence není konstantní. Ani stav. Ani schopnosti. Ani zájmy.

Dost těch pubertálních keců...
Potřebuji se naučit biologii, takřka půlku učebnice. Do středy. A s tím ještě geometrii (vektory a kdovíco) a chemii. Pokud to nepokazím, tak to podělám. Ta ženská, co vymyslela zavést na externu zkouškové týdny, by potřebovala... no nic. Tohle je slušný blog. A proti nové vedoucí také nic nemám, vůbec ne, jen samostatně se učit hned čtyři předměty je časově náročné. Dnes jsem kvůli tomu vynechala malířák. V úterý zas nepůjdu do Tutoru... ale stejně, teď před Vánoci tam už nechodí nikdo. Posledně jsme byli na hodině jen tři plus lektor. Všichni ostatní se hnali kupovat dárky.
Musím poslat Anně sms, aby mi oscanovala a poslala ten sešit... ale to až v sobotu. V pondělí, pokud nebudu mít dostačující informace, mažu do knihovny. Doufám, že nás i ve škole nezavalí písemkami... to bych fakticky neměla čas se učit. Hm.
Radši než tady zdlouhavě vykecávat, bych se měla vrhnout na biologii. Už i tak se přestávka protáhla na hodinu.

Pomalu se začínám stydět za příspěvky, co sem posílám.

V tomto světě nejsem vítán,
odevšaď to vane chladem,
neopuštěný, ale zchátralý
stojím tváří v tvář městu.

Dříve mi to připomínalo život Palla Lahtiho, jedné postavy, kterou jsem kdysi vymyslela. Figurovala ve dvou příbězích - Stěně na hranici a Rozkladu. Vlastně to byl jediná zápletka. Potom, co Palla zachránili - vyšší síly, lidé, kdokoliv - od jisté z jejich pohledu smrti, oběsil se. Ale tím si už nepomohl.
Teď se to vztahuje, zdá se, i na mě. I když v jiné souvislosti, daleké... Celé to skonalo včera večer, takřka v noci. Byly to ty staré koncepty - zvláštní, nejdřív to pojmenujete a teprv pak pochopíte. Nemůžu už vidět šablony. Šablony nenávisti. Šablony štěstí. Šablony lásky. Ne, nemyslím tím, že se z těch "neotřelých a ryzích" citů udělaly vzorce společenského chování. Ony jsou těmi klamy. Stejně jako přirovnání (což je podle všeho jistý druh synchronicity).
Milujeme, nenávidíme, "chápeme" obálku. Jen to. Vždy. Z proměnlivého uděláme statické, věčné.

Opouští mě schopnost vyjadřování. Odpusťte, všichni, kdo čekají na další příspěvky v nejbližší době.

...

Vzdávám se. Jestli Hoeg nepřestane s těmi bláznovstvími, tak Příběhy jedné noci nedočtu. A já hloupá ho považovala za geniálního spisovatele. Jakmile se ale na scéně objevil "okouzlený Einstein", zaklapla jsem knihu. Tohle mi dělat nemusel.
Láska! Vyšší mocnost! Cit slečny Smilly pro sníh tomuto naopak odporoval. Já nakonec nevím, jak to spisovatel myslel. Nevím nic.
I tu předešlou povídku, "Rozsudek nad předsedou nejvyššího soudu", jsem dorazila v naději, že dospěje k rozumnému konci. Jenže se to zvrtlo v slash, milovníci tohoto žánru nechť prominou. I kdyby, ještě by to šlo... nebýt poznámek, nenápadných slov, které to všechno shodily a logiku, alespoň slušnost, poslaly k šípku. Znechucení? Musel mi ten normální, inteligentní člověk ve své knize naservírovat právě tohle?
Ach jo. Chápu, že má dnešní umění učit hlavně snášenlivosti (a, jak tak vidím, ničemu jinému). Jenže tohle na mě dolehlo stejně, jako když Rowlingová nedávno prohlásila, že Brumbál je gay. Tento skutek jí stále ještě nemohu odpustit - my relativně dospělí to přejdeme klidem, ale pro mě dvanáctiletou, co si pamatuju, by to byl ten nejhlubší šok. Je to kruté, násilné přizpůsobení rozumu společnosti dle hesla "přebytečné kousky odsekáme". Hoeg své názory aspoň nevnucuje dětem.
Dobrá. Ale teď se bavíme o Příbězích. Zkrátka, pro lidi, co nejsou "včerejší", by to bylo umělecky dokonalé čtení. Pro mě taky, zezačátku - dvě první povídky. Jenže dál maličkosti, které se daly v prvních příbězích přehléhnout, vyrostly do obludných rozměrů a naplnily takřka celý smysl jednotlivých děl. Evropané budou pohnuti jejich hloubkou, stejně jako byli dojati známou novelou Rollanda. Jenže já, hloupý subjektivista, nacházím tam, kde "normální" a "hluboce vzdělaní" čtenáři vidí krásu, jen živočišný blud.
Omlouvám se za upřímnost.

L.L.

Večer. Lampy. Stíny.
Proč je to vždycky takhle? Všechna města jsou zhruba stejná... Pokaždé tam začne prosvítat tma. Nad některými megapolemi se však za zataženého počasí neusazuje. Světlo se odráží od mraků a vzniká naprosto nepředstavitelná pro nebe barva - hnědá.
To je vzpomínka z Moskvy.
Je celkem pozdě. Relativně. Jsem vzhůru třináct hodin. Na malířáku se rylo. Fuj.
Pletou se mi slova a pravá ruka. Občas musím promazávat překlepy. Nevím, co psát, ale to ostatně nevím nikdy. Nepovede se mi asi zachovat styl, co se tady Sabs líbil. Hm. Nechápu, jak se někomu může líbit vyjadřování bilingva... ale asi je to se psaním lepší než s mluvením. Řeknu sotva padesát slov denně (a to většinou u tabule). Na otázky bych nejspíš odpovídala jako Dirac - jednoslabičně nebo (častěji) vůbec ne.
Ale pokud vím, tak si Dirac deníky psal... nebo aspoň něco, z čeho se v té encyklopedii citovalo.
Četla jsem si článek o Landau na Wikipedii. Zajímavé, v ruštině vypadají fyzikální pojmy o dost strašidelněji než v češtině. Člověk se cítí jako úplný idiot. Jenže to jsem nechtěla... aha. Hlášky. Landau prý jednou přefrázoval známé moudro - Bella zná - na rovnici.
optimismus . informace = const.
Tudíž, čím více optimismu, tím méně informací.
Mimochodem, o Landaovi jsme kdysi psali diktát. Na konci byla otázka - jakým člověkem se jeví hrdina v textu? Odpověděla jsem - sice slušněji a rozsáhleji, ale zhruba totéž -: jako vůl, protože novináři, který psal tento krátký umělecký životopis, chyběla schopnost vcítit se do člověka, o němž tak barvitě vypravuje. Výsledkem bylo, že všechny "osobnosti" se jevily naprosto stejné. Nebýt jména a některých fakt, tak si myslíte, že je Rachmaninov a Landau tatáž osoba. Vyjímečná, ano. Ale naprosto nezajímavá, stejná jako všichni ostatní géniové. Ve své snaze zdůraznit hrdinství autor naprosto zašlapal individualitu.
Učitelka to nepochopila a srazila mi známku. Ostatně jako vždy.

Zvláštní, kolik řádek o ničem člověk vyprodukuje.

Duna

Mám ji dočtenou:D Do odkazů přibyl buttonek se slovenskou stránkou.
Nejsem sic ortodoxní fanoušek a necpu skořici do všeho, ale kniha to je dobrá. Ze začátku se mi dokonce i líbila. Až na ten patos...
Polovina Muad'Diba a takřka celý Prorok se zvrtla na hrdinskou slátaninu na pokračování. Dokonale vytvořený svět, dokonale promyšlené vztahy... ale psychologie kulhá. Kdo není génius, je aspoň neobyčejně inteligentní. Lidský vesmír - absolutní měřítko. Mám pocit, že by se z Paula dalo vyždímat víc než jen mesiáše-krále-génia. Třeba jen normální osobu, které by sebevědomí periodicky nezatemňovalo mozek...
Mlčím. Ono to možná bylo záměrem. Když máte za hlavní postavy čarodějku a proroka, tak jako tak se to musí zvrtnout na domácké metafyzično...
Hm.
Mně osobně byli sympatičtí Hawat, Yueh a de Vries. Ano, starý blázen, zrádce a zvrhlík. Aspoň měli nějaké chyby...
Piter de Vries až nechutným způsobem připomíná Časnačaje. A Hawat by mohl ještě pár let vydžet, ne se demonstrativně skácet uprostřed sálu (a jak krásně si vybral okamžik, prevít). Wellington byl zase chudák. Mimochodem, lehce připomíná Snapea... Mám dojem, že se určité typy postav v fantasy/sci-fi literatuře periodicky opakují.

Zkrátka, Duna své mouchy sice má, ale nemohu ji nedoporučit. Je v ní... příchuť fantazie. A skořice:)

Afterdark

Už jsme
za temnou stranou,
neznámí.

Co následuje potom, za temnotou? Nic jako předmět? Paradox. Za rozkladem na složky je stěna, čistý stůl, odkud jste odstranili veškeré smetí. Nevidíte za něj. Nejde to.
Bella si myslí, že jsem blázen. Možná. Vše je možné. Vše je relativní, pokrytecká toť věta...
Zatracený egoismus.

Koupila jsem si za mamčiny peníze Afterdark. Ona malinkatá knížečka stála dvěstěpadesát káčé, zatracená reklama... To papírové dílo Murakamiho je pod tmavým krycím obalem strašlivě sytě růžové. Ale co. Hlavní je přec obsah.

Psát... psát!
Co zase?
Nic se neděje. Nic takového, co by stálo za zmínku - a všechny myšlenky už vyprchaly, daleko předaleko. Depka? Ani to ne. Dneska ráno jsem měla celkem dobrou náladu... dokonce. Sice nevyspalou, ale koho by to zajímalo.
Celý den honím myšlenky. Nedokážu se soustředit, zapomínám, co bylo před chvílí - jako by ten okamžik vypadl z času či paměti... Občas se divím hmotě. Jsme shuštění, násobení, systém. A druhotný systém. Nemůžete se tomu nepodivovat...
Většina nynějších postřehů je vlastně dávný odraz postřehu starých... cyklus? Bůhví.
Dvě strany jednostranné mince? Není. Princip symetrie... napadá mě, že bych si sehnala něco o Diracově moři, ale mám silný pocit, že tomu stejně nebudu rozumět. Einstein taky támhle poplašeně leží na polici.
Slova, planá slova. Nechci zase klábosit o nerealitě, ale vidím u sebe časovou nezaostřenost. Často píšu druhé písmeno slova jako první... nebo třetí písmeno druhého slova jako první. Možná je to tím, že myslím dopředu a na "teď" se příliš nesoustředím. Snad:P Každopádně, všichni vědí, že jsem maník - žádná novinka.
Zvláštní, když porovnáte, kolik textu denně vyprodukuje Bella v porovnání se mnou. Rozdílné typy myšlení? Izzah je typický psavý humaniťán. To nejsem. Ale nejsem ani matematik. Jako obyčejně, něco mezi.
Proč se zase zabývám těloumisťováním? Vždyť to nemá vůbec žádný smysl. Inteligence je taky tělesná charakteristika, co naplat. Ale... zvyk je zvyk. Hledání sebe sama? Solipsizmus (i ten umírněný) je blbost, dítě druhotného systému. Hledání svého těla... Ach! A stylu, samozřejmě. Můj ty bože. Nerealita očividně vzkvétá. Vždycky tomu tak bylo...
Za chvíli budou v televizi dávat Zločin a trest, takže mizím.