...

Na hranici jsou křižovatky,
ale bez cest...

Proč pořád vzpomínám na tuhle písničku? Asi jen kvůli hranici. Včera večer jsem nahlédla když už ne za ni, tak aspoň na ni. Najednou jsem viděla, co mě brzdí.
Mám to říct..? Když to je jedno... Dobře: obdélník propojený s kruhem, vše v šedavém provedení, na deštivém pozadí.
Netisknutelný znak hranice. Tak to je.
Nedivte se.

Celé ráno jsem si lámala hlavu nad jednotkami Planckovy konstanty... že je sekunda obrácený Hertz mi došlo až odpoledne. Milé.
Škola a většina dnešku se proflákala. Psala se slohovka. Odporné. Příběh..! Proč si sakra všichni myslí, že je příběh lehčí než úvaha? Já tady sakra píšu úvahy každý den, no! Ale příběhy žádný.
Hm.
Holky si dneska povídaly o rychlosti ufo z antihmoty. Řekla jsem, že by žádnou rychlost ani nemělo, protože by se anihilovalo. Oni na to, že mysleli ve vakuu. Aha, povídám. Tak jakoukoliv, jen né větší než rychlost světla, jinak vás AE příjde uškrtit. Oni, že je AE mrtvej. O to to bude zajímavější, pravím.

A jinak nic, no.

Oni a zpěv

Věc - úžasná věc. Mluví. Neskončí. Pějí píseň na vlastním pohřbu. Zakrouží se na chvíli pod obzorem, dostanou závrať a spadnou... kam? Do jámy, kde jsou zase jen oni, tanečníci známa - pro ně neznáma.

Šest! To jsou mi věci...
Před chvílí jsem se patlala se slohovkou. Psaní nikdy nebylo mou silnou stránkou, takže si nejspíš představíte, jak to nakonec vypadalo... ale co. Přece se nebudem nořit do pesimismu.
Čeká mě ještě jedna prácička, veskrze hloupá, budu se muset přemoct a pustit se do ní. Ach jo.

Včera jsem začala Dunu, kterou si dosud prokládám čtením Hoegových Příběhů jedné noci. Je obrovské štěstí, že ho v knihovně vůbec měli.
Co se týče první knížky - všechno krásné, věrohodné, do detailů promyšlené - až na ty lidi. Buď jsou schválně stvoření jako ostří klaďasové a záporáci, nebo autor šáhl vedle. Duna je epos do morku kostí. S tím už nic nenadělám... budu se muset smířit s dokonalostí kladných hrdinů, třebaže je to dokonalost dokonale nastavená a charakterní.
Budete-li někdy psát knížku, prosím, neutápějte se v náznacích. Někdo samozřejmě z vašeho pohledu může být dokonalý, ale když to přestřelíte, vznikne kýč. Nic z toho nakonec mít nebudete, jen váš čtenář se bude chudák cítit jako úplný idiot, který nepochopil plané náznaky, jimiž se postavy v rozhovoru častují. Musíte si uvědomit, že i většina postav by je v reálu nepochopila.
Nesnažte se dělat všechny své lidi nadprůměrně inteligentní. Jeden, dva - prosím. Ale i géniové přece občas něco přeslechnou, nejsou vždy očima, ušima, nohama pevně na zemi a v ději. Nedělejte lidi z sociálního hlediska dokonalými. Je to chyba. Z nějakého důvodu to skoro pokaždé začne zapáchat jakýmsi utopickým socialismem, sounáležitostí všech se všemi. Přestáváte psát povídku o mnoha postavách - začínáte tvořit epos o davu, byť superinteligentním.

Toť vše, neznámí anonymové...

Návštěvnost

Lidi, bude mi někdo schopen vysvětlit, proč mám najednou až osm návštěvníků denně? Dříve to byli jeden-dva, což jsem zákonitě byla já s Bellou. Kde se vzali ostatní?
Pokud sem chodíte pravidelně, prosím, ohlaste se. Třeba jako anonym (ono to jinak nejde. Ale pořád se můžete podepsat).
Co vás vlastně na tomto blogu zajímá? A můžu vám věřit?
Nebo si mě zase vyhledal celý Žacléř? V tom případě si polibte prdel, nebo ohlásím, co váš místostarosta provádí o volných chvílích. Dědek chlípnej.
Omlouvám se všem spořádaným návštěvníkům. Interní záležitost:)

Co bych zase měla psát? Pokaždé vše zapomenu. Visí tu několik neodkladných věcí, ale co, stejně tu sedím a čtu Karamanolise... Dneska by nebyla na škodu návštěva knihovny za účelem zbavení se veškeré beletrie a prodloužení dvou rádoby odborných knih, které jsem líná číst...
Nuda - nuda? Potřebovala jsem si ve středu osvěžit ruštinu a tak jsem si vzala, jak nečekané, Mamleeva. Jámu.
A pláclo mě to přes hlavu, ponořilo do studené vody, zařvalo něco do ucha, tak, že jsem se zbavila veškerého polospánku, ve kterém jsem tyto měsíce přebývala...
Teď se do něj zase pomalu nořím...
Ale ve čtvrtek, co si pamatuju, mi mozek pracoval od rána do večera. Dokonale. Ráno se k tomu ještě mísila lehká nevole z hmotného světa a z těch lidí, se kterými se musím bavit. Byl to ale dost sebevražedný stav. Proto zmizel po první hodině...

Co pořádné čtení s člověkem neudělá...

Zásvětí

Napadla mě jedna taková věc - co kdyby se založil surrealistický kroužek?:P Nemyslím to doslova, nýbrž jako web, kde by se publikovala tvorba "za hranicemi". Nějaké ty básničky, povídečky, překládečky... potažmo ff, ale ne příliš.
Už mě totiž štvou Saspáci, Literáci, Písmáci, Lesáci a teď už i většina Potterpovídkářek, které svým supa dupa kůl růžovými výtvory takřka zamordovaly menšinu dobrých - opravdu dobrých - místních autorů. Ještě jakž takž přežívá Budeč a Timeeater - ale to je vše.
Vím, že Bella nebude mít zájem (nic takového přece nepíšeš, že... a cestování mezi světy se nepočítá. Ale když budeš chtít, prosím:)), kontaktovala jsem tedy Lillian do g-booku, protože ICQ tvrdošíjně nezapíná. To abych si pořídila msn, třebaže ani pořádně nevím, co to je.
Mám už i design. Obrázek je od autorky jménem li-bra, zůstal takřka nepozměněn. Možná později udělám i jinou verzi, ale tahle se mi zdá zatím nejlepší, co se mi kdy povedlo splácat...

Pravačka mě bolí. Kdepak kreslení! Přepisovala jsem zemák z externu... tehdy jsem byla tak hloupá, že mám lekci načmáranou v zápisníku fialovou propiskou. Dneska se poznatky musely stěhovat do sešitu.
Strávila jsem notný čas hledáním jasné definice dekretního času. Ten zpropadený rambler mi pořád vypisoval nějaké blbosti...
Ach jo.

Celou noc jsem se zbavovala vizí jednoho podřadného filmu. Hvězdný prach se jmenuje. Blbost nehorázná. Co holka, to prostitutka. Fantasy..! Už dávno degradovalo. Jediní dobří autoři jsou Tolkien, Zelazny, Pratchett a místy Vance (je totiž víc scifoidní).

Chci si půjčit Herberta, Lema a Bretona. Nejznámější romány, ať taky vypadám trochu vzdělaně.

Pohraničí - obrázek

Skica zpacifikovaná na photu. Na mangu či dev se to dát stydím, takže to bude strašit tady:P

Úzce souvisí s poslední básní. Konkrétněji - nejdřív jsem načmárala tenhle ksicht a teprve potom to vše uvedla do psané podoby...

Pohraničí

Dřív to měla být povídka. Ale na ty už nemám sílu. Je tu tedy báseň - měla navodit dojem nerytmického šílenství.

Příliš dlouho jsme stáli
u stěny - pod mostem
prostor sežrala mlha.
Na téhož a hranici světa
našeho - byla zeď. My
chránili jsme tentýž kus.
Jak dřív. Jak věčně.

Stáli jsme na stráži Země?
Sami sebe. Že neopustíme tenhle chlad.
A jinovatka lezla přes zeď dnes -
jak každou noc. A koně zas
se splašili. Jak dřív. Jak věčně.

Rozpůleni obzorem tu stojíme -
nám písek snědl paty.
Noci šeré hnáty, tam za stěnou, tou zdí
nás projít nenechají.
Taky chrání.
Sami sebe, že nepřejdou k nám.
Že my nezahltíme žárem je.

Jak daleko
jsou světla velkoměst. Jejich, jako srdce, oheň
nestačí, aby zahnal mráz.
Tulíme se k sobě a pod stan.
Strážnici zkoumá plíseň. Ať zas.

Jinovatka se plazila přes zeď.
Jak dnes. Jak věčně.
Nespálí ji oheň měst, bezděčných cest a pustých číší.
Neonová světla
nepohltí chlad. Ten příjde,
dokud jsme tu my,
co pískem potírají stěnu
...


Pochopila jsem některé věci... zase? Z nějakého důvodu jsem se v ten okamžik, co mi došly veškeré souvislosti, chtěla smát. Ne, nejedná se o žádné životní dilema, o žádný pro lidi závažný problém. Jen o metafyziku.

Asi se budu stěhovat - na estránky. Změním si jméno, opis-popis, atd., etc.... o návštěvníky stejně nepříjdu. Jaksi neexistují.
Nebo ne. Dle počtu znaků, které pravidelně produkuju, bude mi jejich psací prostor příliš velký. Ha.
Jak to řekl Yukawa? Bylo by lepší omezit vztahy s lidmi tak na devadesát procent. Plně souhlasím. Pro bloggera celkem divná věta - ale stejně, kdokoliv sem příjde, lekne se a uteče.
Přemýšlela jsem, jestli bych si neměla dát jméno po nějakém prvku... kandidáti jsou iridium, natrium a unnilseptium. Poslední si sice nikdo nebude pamatovat, ale co...
Každopádně, to bych se tak trochu opičila po Titany:)
Nuiko ale taky není špatné... sice to v ruštině znamená něco jako "to je teda kuře(kvok)!", avšak kdo by se tím zabýval.

Dneska bychom mohli jít a koupit copicy. Mamka si však našla výmluvu: sraz neonacistů na náměstích. To jo. Kdo by se chtěl prodírat davem...
Takže buď v úterý před angličtinou nebo se čeká na další sobotu... v pondělí po škole chrápu (spací šok), ve středu se připravuju na hororový čtvrtek (celkem dvanáct vyučovacích hodin, avšak ty čtyři poslední jsou zpříjemněny jiným situováním a inteligentními lidmi), v pátek - na sobotu.

Pondělí flákáme, jdeme se školou do divadla. Slohovka se tedy odkládá. Krása.
Bojím se ale, co nastane v tom divadle. Máme poslouchat jakéhosi žurnalistu, který bude prý rozjímat nad dnešními problémy. Dobrá, to by šlo. Ale jestli to udělá stejným způsobem jako v televizi, může být rád, když nenajdu žádný ostrý předmět. Nebo aspoň shnilé rajče.
Chytří lidé bývají trojí druhu: mniši, chápající osoby a páni Třináctkové. Mám neblahé tušení, že těch posledních je v ČR značná převaha...
Doufám, že nepůjdeme kolem stánku se zeleninou. Jinak se neovládnu.

Niels Bohr

http://jokes.jannemec.com/txts.php?id=64&SID=1122128502x01467800

Já z něj nemůžu:D Ten člověk tedy měl smysl pro humor...

Únava, spánek duše - takřka poloneexistence. Nic. Není to volání, nepřecházíte do Ničeho řadou přeměn, jako hrdina stejnojmenné povídky... Prostě Jste, potom Polojste, pak Nejste. Postupné gradace... z barevna do průhledna.
Nebo ne? Nakonec je to podobné mlčení - a to prohlubuje existenci, vyjasňuje ji, dělá v hmotném světě zakotvenější.
Nějaké city. Pošetilé. Takřka žádná inteligence. Rozplýváte se... jako plyn.

Odteď budu muset dělat zase mnoho různých věcí... a řešit zase příliš mnoho různých problémů. Už mi život zase připadá o něco složitější. Tím líp? Nevím. Pro ostatní možná ano.

Mňau...

kocka.wmv - 4.05 MB

Animace... s kočkou, která chce nažrat, ale její páníček spí. Nejlepší je na tom to mňoukání, příliš to připomíná našeho kocoura ("Mau...")

Avatar

Tak nějak velmi dlouho jsem neměla avatar, který by mě dokonale vystihoval... Heh, tohle byl pokus. Mám slabost pro zelené trojúhelníky a pro trojúhelníky vůbec... zvlášť pravoúhlé...

Původně jsem tam chtěla dát rodové heslo jedné osoby, která byla vinna jenom tím, že se narodila ve stejném datu jako já (7.října) a tak okolkem byla spoluvinníkem kvantové teorie. Ale nakonec mi bylo pana Bohra líto. I když není zas takový chudák jako Einstein, kterého zmiňují všude, i ve věcech, které se fyziky vůbec netýkají (třeba literární soutěž, že...). Ten se obrací v hrobě nejspíš padesátkrát za sekundu...

Mimochodem, měl Schrodinger vůbec kocoura?:P

Volba

Příslib prostoru...
nevím, co si mám vybrat. Neobvyklý problém - volit mezi šíleným světem s normálními obyvateli a normálním světem s šílenými, hloupými dušemi, které nemohu vystát - a se kterými se nikdy nesblížím, pokud budu stejná jako teď. Můžu se změnit. Jenže změna k lepšímu to nebude.
Příliš se tady operuje s tělem. Tělo je naše vše, povídají ony ztracené duše a cpou se svíčkovou. Nebo drží dietu.
Některé věci jsou pro ně nepředstavitelné. Porušit úmluvu, společenský zákon - už ani nemají tolik odvahy, aby se vzbouřili proti tomu, co se jim příčí. A terorizují toho, kdo na to jenom pomyslí. Jsou tu takoví, kteří vidí a nevěří, ale bojí se, a takoví, kteří berou úmluvu za svou vlastní morálku. Spíše za absenci morálky.
Mohu mezi nimi žít? Až do nějaké chvíle. Moje trpělivost začíná překypovat už teď, a to jsem v Praze teprve první rok... studium? S NIMI? Děkuji pěkně.
To druhé je... prostor. Nemám ale odvahu. Tenhle zatracený rok jsem už promarnila. Nebýt zkoušek, tak se vracíme už teď. Takhle musíme být rok tady a dělat, že "cože? o ničem nevíme!". A pak dohánět matiku, jazyk a fyziku. Největší vítr mám z poslední. I když, logicky by to mělo být to druhé...
Na druhou stranu... jít na vejšku v sedmnácti je pořád lepší než to táhnout s gymplem do dvacítky. A pak čert ví, jestli se tam dostanu. Sakra.
Pak tu jsou metafyzické problémy, ale ty radši nerozepisuju - i bez toho mě mají někteří za blázínka. Není dobré jim k tomu dávat ještě jednu příčinu...
Volba - ach jo. Kéž by to bylo jednodušší...

Nevím...

Schrodingerova kočka

Ten obrázek mě krutě dostal.:P:D Kdo nezná, více informací zde: odkaz ... Viz vtipy dole:)

Hanrahan

Bože... ta krása. Už dávno tu nebyla, zavřely se za ní vrata nepochopení, černá hladina... utopila... jenže ona, jasná lehkost, povstala z mrtvých.
Žije. Žiju já. Jako nikdy poslední dobou, kdy mě škrtily ty žvásty, ty zatracené pokličkové názory, které se lily, prýštily černou ropou ze všech stran... mastné. Lepí se na vás, jako nemoc, jako nákaza - nejdřív se jim postavíte, potom se zlomíte a nakonec přijde netečnost. Lhostejnost k vlastnímu osudu. Strach před porušením dohody, před odlišností... horečnatě hledáte cesty, jak být stejným jako ostatní.
Což je konec.
Yeats je... nevím, jak vysvětlit. Většina knížek mi připadá upjatá - jejich autoři nevedou myšlenky, řekněme, příliš vysoko. Skončí někde uprostřed. Visí většinou na lásce, pokaždé tam příjdou. Nemohu číst Rollandovy Petra a Lucii. Nejde to. Chci se omlátit hlavou o zeď, protože, třebaže je ta novela napsána dokonale, nemůžu ustát její náplň. Je to jakási vtíravá estetika. Musíte s ní opatrně, abyste se nestali jejím otrokem.
Ale Hanrahanovy Příběhy... to je něco jiného. Ty láskou začínají - ale končí něčím jiným.
Vzpomenu si na ty staré časy, kdy se mi mytologická krása zdála nejdražší. Teď je silnější jiná náplň - vůně letu. Mlhy. Prázdnoty. Věčnosti. A legend, třebaže to není můj šálek čaje. Už ne.
Na to slova nestačí.
Moře. Z nějakého důvodu si vybavím moře, oceán, jezero - to je jedno. Jen vodní plochu, modrou - když na ní stojíte, vidíte na dno. Ano, když stojíte na kapalině...
Průhledná. Bez ozdob, bez prázdných veselých zpěvů a běsnění - jen klid a mlha, koncepty, nevšimli jste si, jak mýty kouzlí s koncepty? Světlo z jiného světa... stíny. Ženy s krásnou hlavou a stínovým tělem a vlasy, které si žijí vlastním životem... a bláznivá stařena, které Sídhe sebrali rozum. A...
Nevím, jak to podat bez dlouhých vysvětlení. Nejsem básník - už ne.
Je to jednolitý svět, svět za světem... říkal: "Budu čekat tam za světem." Je to téměř stejné, jako rozdělit hlavu a tělo - hlava je vlastně součástí těla. Tady je rozdělen náš svět a jakýsi jiný, třebaže onen jiný je nedílnou součástí našeho... je taky lidský. Vše, co je lidské, je jeden svět. Jenže Yeats je rozdělil.
Chtěla bych sehnat nějaké další jeho knížky, akorát to bude možné jen v antikvariátech. Nebo v knihovnách. Jenže tady blízko je jen ta jediná. A do centra se moc nedostávám, a pokud ano, tak nemám volnost pohybu.
Sakra, proč všechny dobré spisovatele téměř nikdo netiskne? V Moskvě Yeatse neměli, stejně jako Joycea. Beckett je lepší v češtině, tak jsem se na něj ani neptala.
Ale stejně... tady zase za celou tu dobu nevytiskli víc než dva Akutagawovy svazky - a to se jedná o nejznámějšího japonského spisovatele! Kde se jen válí ta spravedlnost...

Saspi

Tahle báseň mě napadla, když jsem tam byla naposledy - tedy dnes. Nevztahuje se ale jen k nim, nýbrž k zkostnatělým Čechům všeobecně. Občas se jejich kravími názory dusím - a téměř u každého hned vidíte, co je zač.

Syté, umaštěné tváře
pivem, tupostí se živí
pod nizoučkým kravím nebem.
Stěžují si na život,
mňa a mňu, ach jejky, jojky,
miláčku, nebeská lásko.

Stěžují si na minulost,
idolové skví se v rozích,
mlčenlivé, blbé zrůdy;
ten, co sedí v čele stolu
každý den před nimi tančí
tělomilné, kruté tance.

Ach, vy zadky libované,
čekejte, vy lásky drahé,
na odplatu...

U stropu se sráží tma.

...

Zvláštní věc... čtu starý blog. Kupodivu mi tehdejší vyjadřování nepříjde tak kostrbaté jako kdysi...
Rozhodně nebylo tak praštěné jako tohle.
Škoda. Zrovinka bych ho potřebovala.

Malone je geniální... vzpomněla jsem si na něj v metru. Narozdíl od Tsoa - kterého jsem ani nedočetla, stydík - nebyl marginální, a tak se ve své zdánlivé nečitelnosti četl celkem dobře. Problém byl v tom, že jste se museli uvolnit. Absolutně.
Trklo mě, že Beckett většinou ve svých raných pracích popisuje stavy, které zažijete, když si přečtete práce pozdní. Že by literární vývoj jedince směřoval od popisu k opisu..?

Podivné, že snáz poznám povahu podle stylu psaní než podle zjevů a mimických náznaků... tedy, to druhé trvá mnohem dýl. Právě jsem četla nástěnku naší třídy na Spolužácích, a vida, většina verbálních portrétů se shoduje s vnějšími projevy jejich vlastníků... akorát je občas problém v tom, že je pro některé psaní taky jen vnější projev. I když se podle něj taky dá ledacos (? divný slovo) odhadnout.
Tenhle styl je jen maskou, památkou na staré časy, periody, nečasy. Napodobuje. Neposkýtá.
Převlek...

Křídlatí andělé jsou blbost, stejně jako to sektantsky-americké vzlétnutí. Tělo vzlétne k nebi; duše se odebere přinejlepším do Megapole. I peklo jde s dobou.
Anděli jsou lidé, kteří uviděli... ucítili... a neustáli. Když tu stezku objevíte, zdá se překvapivě rovná a krásná, jako alej z růžových keřů. A na konci je světlo, tedy stěny jsou osvětlené. To si pamatuju.
Lidé, lidé a ještě jednou lidé...
Nic víc? Nic míň.
Nerealitu už nevysvětluju, stejnak vám - tedy Belle - leze krkem. Však víš, o co se jedná.
Nebo ne?
Nedivím se, že ti náboženství připadá směšné a upjaté. Když znáš jen ta evropská a zpopularizovaná asijská... o byzantském, pravoslavném Češí ví prd. A i to, co ví, nechápou.
Protože je rovné, zkratka k obzoru, žlutomodrému... katolicismus je západ slunce, příliš barevný, někdy až kýčovitý svou přímostí. Přetočil to, co bylo známo, do věcí, takřka do obřadů - bez chápání smyslu. V kostelích se tady schází velmi zajímavé publikum - zvířátka mají rádi, ale člověka by do bahna zadupali. A řekli: "Ach, jéje, to se stává..."
Gilotinu na ně.
To bych ale nestačila uklízet.

Jednoduché... chápete, že? Takřka výjimečně. Jenže bezkonceptovost mi stále lítá na pokraji zorného pole. Je to poznání, absolutní poznání... Vědění - síla, vševědoucnost - slabost. Ale za tu slabost byste občas dali cokoliv... Ne, cokoliv ne. Je to ale cíl... jenže když tam jste, na vrcholu, chcete zpět s takovou silou, že vás to vykopne na začátek, úplně dolů.
Prázdnota. Vevnitř. Vyžírá vás, černá díra, nelidská, neživoucí, neumírající... jako v tom snu. Občas chcete zavřít oči.
Možná to je jen obyčejná depka a ne to vše, co popisuju. Ale několik "obyčejných" depek jsem už zažila. Tohle je stav... hrůzy... statické hrůzy. Díváte se jí tváří v tvář a nemůžete uhnout. Pokaždé se mi ruce třesou tak, že neudržím tužku...
Snažíte se vše dělat rychle. Nemáte žádnou trpělivost. Proto nepiju kafe - říká se, že po něm přichází střízlivost. Pro mě bohužel dokonalá střízlivost. Nebo bohudík? Každopádně se tu díru snažíte zaplácnout, naházet na ní klacky, trávu, ale bezvýsledně - vše vysává. A je tam znovu. Dlouho se před ní nemůžete schovat.
Odchází pomalu - nejdřív zanikne rychlé uvažování a schopnost daleko vést myšlenky. Potom objem. Potom vše ostatní... vrátí se obvyklá světová jednolitost, dvojrozměrná trojrozměrnost, jediná Cesta, která jako magnet přitahuje všechny ostatní... vaše vědomí se sužuje. Ráno se často probudíte úplně blbí, zatrpklí, ospalí. To ale po nějaké chvíli přechází (ttt) a jste znovu naprosto normální jedinec, co myslí na žrádlo, zábavu a ostatní věcinky.

Toť vše, vážení, děkuji za pozornost.

Závist...

Bože, jak mě to všechno štve... Poslední příspěvek. Některá slova. Vlastní myšlenky, slovní, kruhové, zakroužile... české...
Za vše si můžu sama. Za to, jak je moje "umění" blbé a, jak někteří říkají, "bez myšlenky". Za to, že nemám žádné přátelé, kterým bezmezně věřím - ale to asi nikdo. Ono to přátelství je taky něco jako výmysl.
Za to, že téměř nemluvím a odpovídám jednoslabičně.
Za to, že se zajímám o věci, o kterých jiní nemají potuchy - aspoň ne tady v ČR. Za to, že rozdávám vlastní nápady zdarma kolemdoucím. Oni jsou úspěšní. Já nikoliv.
Za to, že neumím psát.
Za to, že se mi za zády každý směje.
K čertu.

Ale... je to jedno, ne? Koneckonců... To s tím koncem světa vypadá dosti akutně (noví návštěvníci nejspíš protáčejí oči v sloup):)

A... když se zamyslíte nad jednou písní - "Vrány" se jmenuje - přijde vám tohle všechno prázdné bláznění bezvýznamné.
Ono je bezvýznamné.

Racci

Nechte nás stát -
uprostřed cesty.
Přestaňte hrát
falešný smích.
Nechte nás žít -
a pít
a splývat
po kamenech městské vesty.
Nechte nás plout -
a topte se dál.

Nemám co psát, protože myšlenky, jak vidím, je lepší nechávat si pro sebe. Nejsou... normální. Pro vás ne. Co byste řekli na takovouhle malilinkou poznámku v zápisníku: Dokážu pojmout čas, prostor a smysl. Ale ne vše najednou.
Divné, řeknete.
Určitě vás nenapadne, že tato věta je teď náplní mého života.
A tma. Ne její metafory. Tma, absence světla. Zůstává v rozích u stropu. Prosvítá, podklad pod světlem... prostor beze zraku.
Prostor.
Zdá se, že je to náboženství. Kdo pochopí jeho podstatu, koncepci - rozplyne se. Nestane se lepším, nestane se horším. Jen uvidí.
Bláboly.
Prostor není... věc. Je to část celku, ve spojení s časem - rychlost. Pohyb. Existence.

A taky mě trklo, jak moc závisíme na svých smyslech. Myslíme si, že jsou objektivní - nic jiného nám taky nezbývá. A to, co ukazují, si spojujeme do jediného obrazu.
Což je chyba.
Občas se tu totiž vyskytnou složky, které se vlastně propojit nedají. Vlastně žádné složky se nedají propojit. Je to klam. Zase klameme sami sebe. Další koncepty.

Vidíte, jak útržkově se vyjadřuju? To je nepsavostí.