Činnost blogu bude pozastavena.
Čtenáři není nijak prospěšná a mně dělá značné obtíže udržovat ji v chodu. Možná se ještě vrátím, o příznačné nudě velkých prázdnin. Sice se zbavuju posledního prostředku pro osvěžení češtiny, ale poslední dobou na mě padla taková apatie, že je to vlastně jedno.
Nemůžu psát pravdu a lži nejsou dostatečně barvité.
Aktualizace: povedlo se mi rozjet stránky. 494.wz.cz
Bůh nehraje v kostky. (AE)
Neříkejte Bohu, co má se svými kostkami dělat. (NB)
Zajímavé. Na to druhé jsem narazila ve Wikicitátech. O člověku, co pronesl tu ráznou odpověď, se mi dnes zdálo. Z nějakého důvodu v souvislosti s jezerem.
V nedávné době jsem jeho charakter použila jako základ pana Sedmičky. Ano, přiznávám se, byl to on. Proč, zeptáte se? Protože je jednoduše fascinující. Energie, dobrosrdečnost - a to vše se železným jádrem uvnitř.
Dosud jsem ale nenarazila na knížku, nebo aspoň na článek, který by psal sám. Proto o charakteru můžu soudit jen z některých málo fakt.
Dobrá, teď už ticho. Aby v Kodani neměli zemětřesení, jak by se ve svém hrobě, chudák, obracel...
Inu, máte tu (dolejš, dolejš) anketu. O víře. Aby ti, kdož se nechtějí vyjadřovat přímo, mohli aspoň kliknout na příslušné místo.
Bella si stěžovala, že ji dvacet návštěvníků denně něstačí. Hm. Já jich často nemám ani deset.
Ne že bych nějak zvlášť naříkala - čím méně očí vidí tuto hrůzu, tím líp:)
Kde? Na začátku světla. Vklíněn mezi písně, mezi symfonie her... různých her. Stanul a vysmívá se jak kráse, tak rozumu. Občas do něj zavítáte, avšak se nezdržíte příliš dlouho. Je blízký spánku. Tichý a opojný... ale hlavně mlžný. Nedává nic víc než čiročiré bytí - správně by bylo však říct, že dává vše kromě onoho bytí, avšak v záporné hodnotě.
Budu?
Koneckonců, můžu si vzpomenout. Teď ale nechci nic. Jakoby začal existovat éter - vzduch vám klade větší odpor než dříve.
Je to stav, který býval rozcestníkem pro jiné stavy. Únava z nicnedělání. Přestáváte věřit v kauzalitu - ba i v samotný čas. Dříve mi připadalo, že je to největší nerealitní protipól. Kdepak. Nevím sic, co by tím pólem tedy mohlo být, ale už vím, že bezdůkazná mlha to není. Nejblíž má k němu čistý rozum, věda, matematika - něco, co teď absolutně neposkládám. Chci to ale chápat, znovu, zítra, od rána do večera, celý život. Protože tam někde, někdy, kdysi bylo štěstí - třebas absolutně banální a nepoetické.
Toť vše, milí vážení, opona spadla. A přídavek nebude.
Poslední by si možná zasloužil dobarvení, ale s tím, jak se věci mají... nevím, zda budu mít trpělivost. Možná o prázdninách.
Asi před týdnem jsem jeden dorazila. Našlo by se v něm pár zajímavých náčrtků, rovnou unipinkou bez předkreslení. Taky to náležitě vypadá. Nápad oscanovat, ořezat, očistit a dát sem mi vnukla Bella. Taky tam totiž mám Sama Elánia - sic jednou a dosti obhrouble, ale co.
Řazeno od nejnovějších po nejstarší.
Příšerka
Racek (dle nápisu "slepička")
Nějaká žena v divadle
Hoši na leknínu 
Zírám tadyhle na panel. Jazyk - čeština. Je jasné, že se to vztahuje k pozůstatkům blogu, ne k autorce. Přistihuju se ale při myšlence, že je to vlastně jedno. Všechno je jedno.
Na úlohy z genetiky jsem dneska koukala jak tele na nová vrata. Až se o prázdninách pěkně vyspím, podívám se na to znova. A na relativitu. A na optiku. A na... no nic.
Hlavně pak na fyziku a dějepis, ve čtvrtek - o prázdninách - píšu. Mimochodem, proč je na klávesnici č vedle š? V první osobě slovesa "psát" občas vznikají prapodivné variace... Každopádně, pokud tuhle neděli máme zase ájinu, tak celou sobotu se budu šprtat jak divá. Zase. A pak ta zatracená základka... projekty, projekty, projekty. Ať si je proboha strčí do... Hm. Ve čtvrtek večer jsem z nějakého důvodu vždycky zlá. Vždycinky. A dneska za to také může Kytynka. Jako obyčejně. Ta holka by potřebovala pořádně zpráskat, to vám povídám.
Ach jo, toť výčet mého života. Těším se, až budou velké prázdniny, i když tentokrát jen dva měsíce. Aspoň budu mít čas na tu prácičku... už zase. Učení, učení, učení. Bouchačku na ně.
Začala jsem, mimochodem, dělat stránečky. Fakticky. Jsou zelenomodrý, však se můžete podívat na layout na Belliných stránkách (http://annafarrell.aspone.cz/). Okopírovala jsem tam zatím všechny básničky. Nějaký to info. Však já toho zas tolik nechci...
V knihovně jsem sebrala životopis L.Landaa, a pak se neudržela a půjčila si Nohy z jílu. Člověk občas potřebuje odreagování.
Pratchett vám tak nějak rozostří mozek - nevím, zda krásně, ale celkem pěkně. Teď mi už trochu jeho knížky připadají naivní - ne názory, ale úhlem pohledu. Ale to není jeho vina, koneckonců, ničí. Nakonec se nejspíš určitě mýlím já.
Ráno usínám, večery ponocuju...
To je život. Ale ne zas tak špatný, to ne. Jsou i horší.
Optimistické.
You can go a long way with a smile. You can go a lot farther with a smile and a gun.
Citát, překvapivě pravdivý.
Co mám zase psát? Proměňuje se to v kolotoč. Když vím, není počítač. Když počítač je - nevím.
Nedělám nic, jako obyčejně.
Jako obyčejně, budoucnost - mlhavá.
Trochu mě bolí hlava a trochu duševně zvracím. Příliš slunečno. Příliš mlhavo a nereálno - či spíše značně reálno, jednolitě.
Nohy, ruce. Prsty. Obrazovka. Opice.
Protože to slunce je opravdu nesnesitelně zářivé, povedlo se mi dneska přiblížit k holubovi, který mě, oslněn, neviděl. Kdybych byla veselejší povaha, měli bychom ho už doma. Třebaže nevím co s ním pak jako dělat.
Mimochodem, co máte na ploše? Mně se povedlo ukořistit wallpaper s fretkovou paní Da Vinciho. Zvláštní, jak ta žena je svému mazlíčkovi podobná.
Strašlivě chci něco napsat a zbavit se té nervozity, co mi zabraňuje pracovat. Občas mě totiž přepadá panika, strach, že to vše nestihnu - ne však proto, že nemám čas, ale proto, že se to bojím nestihnout a tudíž nedělám vůbec nic. Takřka panika z paniky.
Včera mě ohromně bolela hlava. Dneska ráno taky. Vycucala jsem polovinku tablety a trochu se to zlepšilo. A víte, v čem byla příčina nevolnosti? Trošku větší mozkové úsilí! Jsem se pro změnu pokoušela porozumět Heisenbergovi, přesněji Kodaňskému výkladu...
No nic.
Dneska jsem se jak vůl plahočila přes celou Prahu, abych pak zjistila, že ty zatracené lekce zrušili. S jedním klukem z vyššího ročníku jsme u té budovy protrčeli bezmála půl hodiny, přičemž se vyskoušely všechny klávesy zvonku, některé dokonce několikrát. Hrozné je, jak ten zvonek piští, když se dovolává té či oné části instituce.
Takže se jelo zpátky. V peněžence jsem, ke svému nemalému údivu, objevila zatoulanou dvoustovku. Utratila se za jídlo, jednu z věcí, co mizí opravdu rychle.
A stále, stále se cítím jako na jehlách...
Входите все. Во внутренних покоях
Завета нет, хоть тайна здесь лежит.
Старинных книг на древних аналоях
Смущает вас оцепеневший вид.
Здесь в них жива святая тайна бога,
И этим древностям истленья нет.
Вы, гордые, что создали так много,
Внушитель ваш и зодчий - здешний свет.
Напрасно вы исторгнули безбожно
Крикливые хуленья на творца.
Вы все, рабы свободы невозможной,
Смутитесь здесь пред тайной без конца.
____________________
Aneb miluju jeho básně. Ta lehká ironie... Nevím. Pokud ruštinu neovládáte, nepomůžu vám. Nechci následovat tu bandu překladatelů, co poskvrňuje originál...
Stačilo mi, když jsem četla v čítance Jesenina. No těbůh. Mám pocit, že u ruských autorů se záměrně nesnaží, protože naprosto zabíjí křišťálovou dokonalost slov vazkými a vynucenými rýmy, strkají tam kdovíjaká archaická spojení, až to bolí... ale mám pocit, že to ani jinak nejde. Čeština už je takový jazyk, že se v něm daří nevkusnému volnému verši, na ten vázaný musíte být génius.
To je náladička.
Přečetla jsem Solaris, skoro celý. Teď se z toho vzpamatovávám, pomalu, abych mohla dorazit posledních pár stránek. Jinak to nejde. Jinak to nevydržíte...
Někteří nad knížkami pláčou a považují tento projev za důsledek geniality autora. Kdepak! Důsledek geniality autora je jen němý šok. Bezvýrazný. Ten, co proměňuje realitu ve vatu. Ten, co zanechává výsměch, naprosto vážný výsměch, který nemá vyústění ve smíchu, nýbrž v strnulosti.
Jen málo lidí dokážou odrazit realitu z hloubky, z výšky, nikdy však povrchně. Takový je Šalamov. Takový je Lem.
A vím, že ten poslední mě nedožene k slzám. Je na to příliš dobrý.
