Půlden

Bolí mě hlava. Zatím váhám, zda mám spolknout tu zelenou tabletku či ne. Ale samo to nejspíš nepřejde.

Hledala jsem na netu význam jména Nuiko. Houby, vůbec nic. Zato jsem našla význam slova nori - disciplína, ceremonie. Někde se taky udává "víra". Zajímavé.

Určitě často slyšíte: "Chovej se přirozeně." Avšak nikdo neříká, co je to přirozeně. Tak, jak se chcete chovat, ze svých vlastních pohnutek, bez přetvářky? Anebo "přirozeně" pro společnost, která má určitou představu první definice?

Kdybych se měla chovat tak, jak sama chci, bez společenské přetvářky, tak nereaguju vůbec. Rovně, civím na jedno místo, přemýšlím, mlčím. Nenutím se do reakcí, jak tomu obvykle bývá. Jenže lidé očekávají nějakou reakci. Což je problém.

Socium vás formuje. Podvědomě děláte to, co se od vás očekává. U společenských jedinců očekávané chování zkostnatělo do přirozeného.

Nemusí to být sice pravda, ale teď nemám náladu do rozebírání čehokoliv. Díkybohu, že máme prázdniny - přitom úplné, nejdu na externát ani ve čtvrtek, ani v neděli. Sice nevím, zda bude malířák, ale stejnak tam nepůjdu - nebudu si kazit prázdniny, přece.

Konec světa

Nedávno dávali v televizi pořad, který byl tomuto "jevu" věnován. Obsahoval zprávy o možných meteoritech (jsou dva - jeden může spadnout v květnu letos, druhý prý kolem 2013), o pohybu litosférických desek, o vypařování vody při styku s magmatem z oceánských "pohoří", dokonce i o možné černé díře, která prý vznikne při spuštění nového urychlovače, jenž je nyní ve výstavbě... Atd, etc.

Samozřejmě, většina z toho je přitažená za uši, a když ne, tak to neznamená, že se to stát musí. Zajímavé je, že jsem nezaslechla jediné slovo o globálním oteplování - asi už není in, příliš banální, aby se o něm pořád dokola mluvilo. Ale vzato kol a kolem, dle onoho pořadu to vypadá tak, že si člověk může vybrat, jakou smrtí zemře. Což je hezké.

Teď jsem měla parádní myšlenku, ale vykouřila se mi z hlavy... ach jo.

Když už svět má skončit, nechť se to stane až po tom, co naše generace skončí vejšku... Studovat chci, pracovat už jaksi ne:)) A pak by člověk nemusel řešit takové věci, jako je rodina, daně, děcka, nemovitost... zkrátka všechny ty šílenosti, co patří k "normálnímu" životu. Bože, proč chce někdo s tím vším začínat dřív? Samostatnost? Samostatná závislost na okolí. Tak to je.

Kdyby bylo po mém, tak si koupím chajdu někde v horách a štěkám na všechny, kdo projde kolem. Ale musíme si přec vydělávat, že.

Veselý toť příspěvek.

Dobrá...

Druhý pokus podat vám zprávu o tom, co se tu u nás neděje. Zní asi takhle: opravdu se tu nic neděje. Odjela babička po týdenním pobytu, jenž byl značně hlasitý, vzhledem k našemu obvyklému ospalému životu. Včera byl sepsán Kapica, dnes odevzdán a opraven. Mimochodem, to na fotce je on.

Kromě dějepisu se dnes už nic nekonalo. Nevím, možná je to dobře - kvůli akutní mrtvosti po osmihodinovém cvakání klávesnicí jsem nestihla domácí úkol z angličtiny, která se měla dneska odehrát.

Po škole jsme zašli na Chodov. Mám knížku od Gamowa.

Omlouvám se za konstruovanost a dětinskou kostrbatost stylu, nějak mi to dnes nemyslí.

Strach...

A ticho. Od včerejška je tu strach. Tady. Za rohem.

Vědomí kamene. Myšlenky - nejsou, nebo jen povrchní, vřeštivé. Strach před nekonečnem - ne prostorem, ne hmotou, nýbrž tím směšným nerealitním nekonečnem, které se stalo najednou příliš blízkým, stojí vám za zády.

Tohle bylo psáno včera. Neměla jsem čas publikovat. Dnes taky více méně ne - od jedné hodiny tu kouzlíme nad Kapicou, a furt ho nemám hotového. Brr... Příště by se nemuselo nechávat psaní třístránkového referátu na poslední možný den. Je to na avadu.

A zejtra je škola, a pozítří zase škola...

Blé.

Řekni to písní

Více méně dotazníček, uloupený z blogu Kleio (spiritofdream). První svého druhu na Liathu:)

Inu... cílem je toto: vezměte vašeho oblíbeného interpreta a na každou z daných otázek odpovídejte názvem písně. Musíte se držet právě jen jednoho zpěváka/skupiny, a to je právě to nejtěžší.

Otrlejším čtenářům zajisté neuniklo, že jsem blázen do DDT... Takže tady to máte:

1.Jsi kluk nebo holka?

My

2.Popiš sama sebe.

Nebe nad jezerem

3. Co lidé cítí/si myslí, když jsi s nimi?

Nestřílej!

4.Jak bys popsala svůj předchozí vztah?

Démoni

5.Popiš svůj současný stav.

Krysí jaro

6.Kde bys teď chtěla být?

Daleko, daleko...

7.Jak se díváš na lásku?

Prosvištěla

8.Jaký je tvůj život?

Mrtvé město. Vánoce.

9.Co by sis přála, kdybys měla jen jedno přání?

Svoboda

10.Řekni něco moudrého

Koukej pěšky

Malomyslnost

... mi svírá hrdlo. Je to zcela fyzický pocit, dusí myšlenky i dech. Člověk se směje... z hysterie? Každopádně ne proto, že ho něco rozesmálo. Chcete jen zapomenout... zapomenout... na všechno. Na nějaký zatracený blahobyt, na nějaké zatracené žrádlo, na nějaké zatracené prachy, které všichni z nějakého důvodu milují ve velkých balících a na švýcarských kontech, jakoby prachy dokázaly dát klid. Moc, pravdu - ano. Vše si za ně koupíte, i lásku - kdepak ne. Ale jasnost vám nedají. Nikdy.

"Neonemocníte, pokud nechcete... v tom je zakopaný pes... potřebujete stesk, který by vás sžíral, stesk po Jiném, stesk po dálce..."

Ten jsem měla. Včera. Je to ostré vnímání krásy. Malomyslnost je pak jakási obrana proti němu.

Hlavně aby nezačlo pršet..:) Dobrá, kdo nepochopil, citát i předešlá narážka se pojí s Ošklivými labutěmi... ten film nejspíš ze sebe nedostanu ještě dlouho.

Dneska se plazilo do knihovny. Předtím jsem si namlouvala, že si půjčím jen tu relativitu. Houbeles. Přidali se k ní ještě Zimoděj (na oživení vnímání a zahnání deprese) a Fyzika pro každého (protože něčemu, co psál Landau, jednoduše nemůžu odolat). A to mám, prosím, doma ještě Greena (ten je, díkybohu, můj vlastní) a pěknou hromádku knih ze Slovanské knihovny. Přitom jsem přečetla jen Koru a začátek Kapici.

Mimochodem, jak se skloňuje Kapica? Vzor žena, ale tvrdý po c? Češtináři, prosím, komenty jsou k dispozici:)

Ošklivé labutě

Film podle románu bratří Strugackých. Debaty jsou nepřínosné - nepotřebuje slov. Zvláštní je, že ho každý chápe jinak.

Možná budete vyjeveni z těch epizod, co sem dám - jsou totiž tiché. Rozhovor by vám byl k ničemu... Stejně si však zapněte repráky či nasaďte sluchátka, protože ta hudba... ty zvuky perfektně dokreslují atmosféru. A taky tam bude chvilka mluvy.

O čem je? V tom se právě všichni ztrácí. V televizní diskuzi se mluvilo o konfliktu rodičů a dětí. Dokud mi to neřekli, nic takového jsem nepostřehla. Možná proto, že je to očividné...

Nevím vůbec nic.

Ale je to jeden z mála filmů, který se mi dostal pod kůži... vyvolal husí kůži... a přitom nebyl nijak strašidelný. Aspoň tím starým způsobem.

Rádio

Meditace žáků internátní školy

Voda

Budu muset asi svůj slib porušit a dát sem rozhovorovku. Možná se nějaký znalec jazyka přece jenom najde:) A tohle mu aspoň trochu nastíní, o co ve filmu vůbec jde, když to nechce popisovat autor tohoto příspěvku...

Restaurace

Stav, kdy žádná odpověď na otázku není dostačující, není pochopitelná.

Pršelo. Cítila jsem to, aniž jsem se ohlédla přes rameno, na okno. Je sedm hodin, třebaže by mělo být šest. Venku je ještě nějaké světlo. Šedé. V dáli se zelenají pole.

Cestou ze školy jsem nepotkala jediného opeřence, avšak jejich zpěv byl slyšet odevšad. Ráno všichni ptáci zarytě mlčeli, zato běhali po chodníku a klovali, co se dalo.

Kéž bychom zítra nepsali.

Nemám sílu, vyčerpáním, vyčerpáním z nicnedělání. Nesnáším jídlo, dává teplo. Nenávidím vodu - má chemickou příchuť, třebaže prošla filtrační konvicí. Vedle leží dějepis. Budu muset číst.

Nemůžu strpět konvenčnost, vědění, že někteří lidé, co právě čtou tento příspěvek, mě někdy v životě viděli. Zvláště, když mě viděli nedávno. Že nejsem jen nehmotný, počítačový hlas. Že jsem pro ně něco víc, než jenom fakt textu. A vlastně... díky bohu. Ať tomu tak bude co nejdéle.

Spisovatelé a básníci mají výjimečné postavení - mohou po sobě zanechat hlas, mysl. Není to nic hmotného. Nemusí to ani být zvláště příjemné osoby (třeba R.A., že), ale soucítíte jim. Protože psát příběhy je něco jiného, než psát takovéhle příspěvky. Člověk se skrze text jeví naprosto jinak, než v trojrozměrné skutečnosti. Povahově. Tedy, do textu vstupuje naprosto jiná povahová sféra.

Sakra, už je pozdě. Jdu kopat do dějáku.