Láska

Stojíme na různých hlubinách,
na ostrůvku - kolem nic.
Voláme na sebe v naději,
dál zvracíme slovy - stále víc.

A vodopádem zlatým rozvine se
to hloupé nebe nad hlavou,
jak idiotské, pomstychtivé,
odporné vši - stravou svou.

Dva nejste, nenajdete
ten souhrn spících, pustých sil,
neuvlastníte štěstí kolo -
štěstí - nic víc než soubor chvil.

Stojíte na dvou ostrovech -
na jedné noze, v černotě
a v kleci hloupých, marných nápadů,
nevěda zpíváte. O nicotě.

// jo, já vím, próza zarovnaná do veršů. Ale sakra, když já na ty tvoje příspěvky, Bello, nemohla nereagovat. Promiň. Ale právě jsem se dozvěděla pár věcí a v jejích svitu některá tvá slova nemůžu... přejít.
Omlouvám se. Právě jsem si zadělala na ošklivou hádku...

...

Do rozcestníku přibyl jeden odkaz. Tomu se říká fotografie. Ne ty laciné napodobeniny, co jsou často vidět na českém netu... ne ty hlouposti, kteří všichni opěvují.
Je to umění, třebaže si nikdo nejsme jist, co to slovo znamená.
Ale podívejte se.

Omlouvám se...

...za předešlé příspěvky. Hlavně za ten poslední. Deprese se nejlépe zbavíte vypisováním... i když hloupým a umělecky bezcenným.
Mám tu včerejší básničku, ale ze strachu z veřejného pohoršení ji sem nedám. No, už je tu dost věcí, za které bych se měla stydět - třebaže tenhle blog existuje nějak tak týden.

Doporučení: http://komatsu.bloguje.cz/596776-scientismus-a-dogmatismus-verze-0-01-still-in-progress.php

Kámen

Neskončí. Kde? Ne. Kruhu... round and round. Obraz. Obrazárna, němé portréty mrtvých vlastníků.
Kation. Jeden. Jeden jediný.
Klec.
Křik.
Mlk.
Kámen.
Bezprostředně tlačí zpět.
Na konec.
Neskončí.
Za nic, za nic, za nic.
Jakápak poezie...
bez konceptů?
Ah.
Stojíme.
Už žádné emoce, proto jsme horší. Horší, protože nemluvíme, protože nedělíme, protože neklejeme. Překrásné. Hoňte se. My zůstaneme. Jak chcete. A budeme pozorovat, jak se vy, barevní, míháte. Nakonec budeme tím, čím jste nás nazvali - kameny.
Kamenění půjde odzdola. Nejdřív se zastaví nohy, potom kolena, potom pánev. Bezmocně se ohneme. A ono to bude pokračovat dál. Budou z nás zlatovlasé sochy. Jednou. Kvůli vám, barevným.
Máte převahu.
Kde je roh? Víte-li toho příliš mnoho, přestanete mluvit. Pak se k nám připojíte - v němém chápání, ve znaveném opovrhování, v aktivní opovrženíhodnosti. Vítejte, naznačíme vám. Vy se zasmějete - oprava, nevesele zaštkáte. A budete stát a zírat.
V údivu.
Protože údiv je to jediné, co z nás zbylo - ohlodali nás ti barevní. Jen k němu, k té kosti, naši páteři se nedostali. Byla příliš hluboko. Nepředpokládali, že ji máme.
Některé z nás zesměšnili, některé oslintali, některé podrželi. A začli mluvit..! Příliš mnoho slov.
Mluví jen ti, kdo nevidí.
Nevědí.

Kdyby...

... se valná část mého vědomí nepodílela na svém vlastním rozkladu, mohla bych být celkem příčetnou osobou. Roztřídit na složky vše, včetně (spíš hlavně) času a prostoru - to je činnost, které se věnuju. Víceméně je to takový koníček. Jediný.
Zase čtu Pratchetta. Na začátku mi připadal...cizí? Nerozkládá na složky. Operuje s koncepty (hú, nové fejvrit slovo), což víceméně my všichni.

Další pošetilé pochody. Ne, neříkejte, že ne. Na hraně smrti jsou koncepty jediné, co vás zachrání od... rozkladu? To, co tady dělám, dělám jen proto, že mám postel, teplé jídlo, perspektivy, nevědomost. Kdyby to bylo všechno pryč... nezůstane nic. Jen hrůza, holá hrůza, a tehdy vám bude nějaká filozofie ukradená. Zůstanou jen koncepty. Budete doufat, že posmrtný život existuje - protože jinak... jáma. Povídka. Součet vnitřních úhlů trojúhelníku se rovná sto osmdesát stupňů...
Poslední slova před rozpadem. Ten chlap miloval smrt od dětství. Ah, jakže to byl překvapen, když se setkal... s jámou. Temnou propastí, kde jednotlivá vědomí nevydržela ani minutu. Kde se rozpadla - protože byla vytvořená za života, byla průpravou hmoty, ozdůbkou - nic víc. Rozpadla se. Na čísla. Na geometrii. Na to, čím vesmír funguje.
Je to jediná Mamleeva povídka, která vyznívá... takhle. Jinde vesele a hlavně optimisticky opěvuje metafyziku - ten šatunský solipsizmus, kulisy světa před věčností Já... Bůh... Bloudící vtělení, ráj, peklo...
Jakoby Jámu napsal úplně někdo jiný. Ona i Živá smrt se dosti vymyká jeho obvyklému stylu...
Nebo jsem už možná na to všechno zpola zapomněla. Nemůžu si být jistá.

A když si v nebezpečí vybavíte tohle... což si zajisté vybavíte... budete si sakra přát žít. Jakkoliv. Nakonec vždycky vyplavou instinkty a všechny ty syté voloviny - láska, rohlík, pohodlí, filozofie - se budou muset jít vycpat. Ach! Holčinky ve škole mě důsledně přesvědčovaly že "je sex důležitý, jinak by lidstvo vymřelo!". Neodpověděla jsem. Jen ten, kdo má vlastní zadek v suchu, se může starat o nějaké lidstvo.

Nechápu, jak mohl někdo reagovat na Remarqua: "jo, dost depresivní", nebo "oo, klasika, vždycky dobrá". Autor se nejspíš otáčí v hrobě. Kdyby hlavní postava mohla, praštila by onoho čtenáře knížkou přes hlavu. Já taky.
Zní to hloupě. Ale někteří nechápou. Když vidí nějaké nesrovnalosti, nesouvislosti se svým obrazem (televizního) života, důsledně je ignorují. A pak řeknou: "to je depresivní, fňuk".
Vy tupci...
Omlouvám se.

...

Asi vás už nebaví ty chvalozpěvy na DDT. Ale jejich písně jsou jediné, které mě můžou dohnat k slzám. Zatím se tak nestalo. Avšak opravdu nemají daleko...
Proto dávám odkaz na jejich oficiální stránky: http://ddt.ru/ . Je tam i anglická verze.

Žádné "evropské" písně se jim nevyrovnají, ani DM, ani kdokoliv jiný. Nezdá se tak. Vždyť ani nejsou krásné, řeknete, nic hladkého...
Ale krása není všechno. Spousta krásných věcí jsou v podstatě mizerné - vezmeme-li v potaz dnešní "vysoce umělecké", uhlazené, slizké, jak se říká, sladké tracky o sexu. Což je každý druhý. Ano, má dobrou hudbu, ano, zpěvačka/zpěvák má krásnej svít kůl seksi hlas, ale kurňa, řeknete mi někdo, proč chci blít?
Jsou omezené. Ty jejich texty. Ty jejich zvuky. Ty jejich nekonečné mňa-mňa, všudypřítomné, při troše soustředění ho uvidíte všude, i u Moonspell a Korn.
Neříkám, že jejich díla jsou špatná. Jsou jen krásná. Nic víc.

Ale DDT...

Už mlčím.

Zvláštní, zvláštní...
Práce nestojí za nic. Když jsem to po sobě četla - zase se mi naprosto nepovedlo dodržet to, co tam mělo být od začátku. Ach jo. Strašně mnoho blbostí. Strašně mnoho chyb. Strašně mnoho ne-chyb, které se při prvním dojmu chybami být zdají...
Ale přepisovat to nebudu.
Škola... nevím, co dostanu z tělocviku. Snažím se, ale holt to nejde. A dvojku fakt nepotřebuju, ne teď. Kdykoliv jindy, jen ne v tomhle pololetí...

Čekám. Jako obyčejně, na všechno. A zase bezdůvodně ztvrdnu u počítače...

Sen

Probudila jsem se s neurčitým pocitem. Dnešní sen byly jako obvykle smotané vzpomínky, představy, někdy opravdu komicky propletené. To je normální. Vše, kromě jediné epizody.

Stáli jsme na přepravníku, takové pololoďce, co jezdila po jezeru mezi horami.
"Máš hlad?" ptá se neznámá osoba.
"Ano, cítím..."
"Prázdnota tě vyžíra. Vracíme se."
Mlčíme. Najednou si uvědomím ten proces, jak se černá díra uvnitř zvětšuje a za chvíli dosáhne hranic, kůže, a pak...
pak - to radši nevědět.
Ještě před probuzením tam byly pololidé, cáry lidí, které však ještě žily... a pomalu mizely, pohlcovány prázdnotou.

No nic.

...

Prolezla jsem stránky SOS a nemůžu se vynadívat: holky, pevné nervy musíte mít... klobouk dolů. A ikonku do odkazů:)

Co ještě dodat? Stále sedím doma a vzhledem k zameškanému týdnu se bojím jít v pondělí do školy... nevím, zda tu absence omlouvá. Očividně ne vždy...
Už nemůžu číst, při nedostatku činnostní aktivity potřebujete aktivní knížky... těch je značný nedostatek. Ach jo.
Pokud tohle věznění doma neskončí, zblázním se. Dokonale.

Věk

Prožil jsem svůj věk,
ne však jako člověk...

Ta píseň není krásná... ne v dnešním pojetí. Ale ta slova jsou vzata z anonymních básní ruského středověku.
Mrazí vás z toho. A z Pelageina hlasu.
Ne jako člověk...
Předtím, v lesích, tiše, byl jsem hlasem, hlasem bez rozumu...
Daleká, daleká pole...
A smích. Dutý, snad už neveselý. Smích nad tím, smích nad smíchem, větou, slovem...

Nebo jiná, o nejstarší sestře, pod kterou se zlomila lávka přes řeku - utopila se... Pak se zjevila ve snu bratrovi a řekla, že trávou jsou její vlasy, jejím hlasem je voda a očima stříbrné ryby. A nic víc. Nedořčenost...
A to byla, prosím, národní píseň.

Zkoušíme...

... nový blog. Poslední dobou je měním nějak často, ale to snad nevadí... nevím o nikom, kdo by je, kromě nejbližších přátel, četl. Možná je to tak lepší.

Oblepila mě podivně smířlivá nálada. Nechci nic psát, protože občas ona nálada mizí a objevují se...stavy. Je to jako když projdete celým svým vývojem, akorát zkráceným na epizody.
Zjistila jsem jednu zásadní věc: stavy vědomí se mění jak vodorovně, tak svisle, jestli mě chápete. Jako na grafu: osa y je inteligence, osa x - exteligence (míra zastoupení, zabarvení, způsob vtírání). A pak se houpe - ne nutně sinusoidicky. Většinou dost chaoticky. Ale houpe se.

Za vše může hmota.

Tančit v náznacích mohou jen atomy.