Nový design...

... na stránkách Meziprostor. Pokud se vám to nebude zobrazovat, dejte refresh. Vím o tom, že se ve firefoxu nezobrazuje azbuka, mám tam kódování UTF-8. Snad si s tím nějak poradíte.

Nakonec jsem stáhla jinou verzi Dreamwaveru, můžu ji zkoušet ještě 30 dnů (což mi je naprd, jelikož za chvíli odjíždíme). Potom snad seženu nějaký hackovaný FrontPage.

No, prostě si to užijte, mě už bolí oči...

Nuda

To vyjadřuje vše. Nemám teď dostatek síly na dělání složitějších věcí (čtení chytrých knížek, dělání stránek), a ty jednoduché už došly.

S těma novýma stránkama asi seknu, jelikož dreamweawer už nemám, a jiný editor, který by reagoval na češtinu, neznám. Vy možná ano. Prosím, nestyďte se a napište do komentářů, jak mám dávat do ANSI háčky a čárky a nepoužívat při tom prapodivné znaky. Opravdu bych to potřebovala. Protože jakmile jsem přepla do unicode, přestalo fungovat css.

A ještě se chci omluvit Belle, že jsem po ní furt něco chtěla. Jak vidím, už se asi šla utopit v řece...

Modlím se, aby v Luxoru měli všechny díly Clarkovy Odysei. Když už jsem skončila devátou třídu dvou škol, měli by mi něco za odměnu koupit. A ty knížky, jak jsem se dívala, nejsou zas tak drahé... takže bych ráda měla všechny. A v ruštině je nechci, jelikož se tam Hal jmenuje jinak. Mimochodem, ve francoužštině je to Carl. Kája:))

Pomalu z tý nudy blázním...

A další báseň

Все на земле умрет - и мать, и младость,

Жена изменит, и покинет друг.

Но ты учись вкушать иную сладость,

Глядясь в холодный и полярный круг.

Бери свой челн, плыви на дальний полюс

В стенах из льда - и тихо забывай,

Как там любили, гибли и боролись...

И забывай страстей бывалый край.

И к вздрагиваниям медленного хлада

Усталую ты душу приучи,

Чтоб было здесь ей ничего не надо,

когда оттуда ринутся лучи.

(A.Blok, 1909)

Neměla jsem tu sílu ohavit to překladem... kdo umí - umí. Možná i pochopí. Je to snad jediná báseň, kde ona myšlenka, ona schopnost není záporná.

Všichni mluví o fantazii, jak člověka odvazuje od světa. Podle mě - naopak přivazuje ke světu. To, co opravdu od světa odvazuje, je onen chlad - metafora jak v této básni, tak v povídce R.A., o níž jsem psala dříve.

Nevím... nevím. Propadám sentimentalitě, bezpředmětnému stesku, jakémusi ultrazvuku v duši. Může za to Blok. Asi. Nebo vykondenzovaná nuda.

Stejně, když si vzpomínám, co jsme měli v čítance ve škole za hrůzy - omlouvam se, nikdy jsem nepřišla na kloub české poezii. Skácel, Nezval - dobrá. Ale většinu ostatních nemůžu vystát. No, vlastně se dají snést. Ale tak nějak to nemůžu nazvat poezií. Maximálně nějaký ten záblesk svíravě čisté myšlenky. Velmi zřídka. V žádném případě jsem nepotkala, aby z té čisté myšlenky, vůbec neomezované slovy, sestávala celá báseň, jak je tomu právě u Bloka.

Štve mě volný verš. O tom, mimochodem, mám jednu bajku: pár technických vtipálků kdysi sestavili stroj, který znal 130 slov a chrlil jejich náhodné veršované kombinace. Vznikaly, dle dnešních měřítek, celkem dobré básně... Ten stroj byl vlastně ještě lepší, než kterýkoli soudobý slovoplet. Dělal totiž 50 básní za minutu...

Hrdina

Bella může říct, že se opičím, ale tuhle písničku jsem chtěla přeložit už dávno. Jen mi k tomu dala svým textovým příspěvkem podnět:)

Myslel sis, že je tu lehké vstát,

vysoko vzlétnout, hluboko nepadnout,

poznat tento svět a zůstat šťastným.

Přinesl jsi do něj víru, dobro a pěst,

nařezával lásku, rozdával jenom tak

všem, kdo chtěl - dal jsi jim štěstí.

Teď máš jenom nudný pokoj

a čekáš v tmavých brýlích 

na konec světa.

Duše v těle ženy - hledá,

ale nejsi doma,

jsi tam, kde na zchátralých stěnách

žloutnou noviny.

Myslel sis, že je věčné tělo a svět,

a vše je ovládnutelné - osud i Pamír,

že Bůh daroval tento život naprosto zdarma.

Ale nevšiml sis, jak došel plyn,

a spláchlo to nepřátele spolu s láskou do záchodu,

a když ses holil rezavou břitvou, nepoznal jsi svůj odraz.

Teď máš jenom nudný pokoj

a čekáš v tmavých brýlích 

na konec světa.

Duše v těle ženy - hledá,

ale nejsi doma,

jsi tam, kde na zchátralých stěnách

žloutnou noviny.

Míří na tebe, ale nechtějí střílet;

stojíme tolik, kolik můžeme dát.

Lidé jsou absurdní, svět blázní, jen aby byl šťastný.

Skončilo nebe, shořely mosty,

a ti, co zapomněli tvé jméno, přináší květiny

tam, kde jsi všechny porazil, stal se absolutně šťastným.

Teď máš jeden nekonečný pokoj,

a čekáš bez brýlí

jenom na světlo.

Duše v těle ženy - blízko,

jsi s ní doma,

jsi tam, kde hrají písně

nového století.

(DDT: Hrdina)

Jak tak koukám na tu kostrbatost, ztrácí to veškerý půvab. Ale může za to jen má neschopnost co se češtiny týče, nic víc. Originální text se rýmuje a je daleko výraznější. Bohužel se mi nepovedlo sehnat nahrávku na imeem.com, takže si mp3 budete muset stáhnout: geroj.mp3

Doufám, že to bude fungovat.

Trochu mě bolí hlava. Za chvíli se asi z toho učení zblázním - ne proto, že by ho bylo moc, ale někdy prostě nevím, CO se mám učit. Například angličtina. Čtyři listy kecacích otázek nám dali teprve včera - za týden do samotné zkoušky. Heh. Normálně se na učení tohodletoho odvádí cca půldruhého měsíce. S pomocí učitele.

Samozřejmě, že se to nezvládnu naučit. Budu se snažit tedy vpravit do anglického kecání všeobecně, na jednotlivá témata si jen abstraktně napíšu pár nutných slov. První třetinu jsem za včerejší večer a dnešní ráno sice rozepsala, ale to je jedno, dál se s tím patlat nebudu. Stejně mi 1 z politických důvodů nedají.

A zbývá mi přece ještě dvě zkoušky hned před tím, jedna hned potom. Takže se nemůžu soustředit jen na aj. Dneska večer zase prolezu algebru. Držte mi palce.

Občas si říkám, zda není nejlepší se na to úplně vykašlat... ale asi ne.

Ozubená kola

Pokud se vám ta povídka dostane někdy do rukou (do češtiny, mám dojem, přeložena ještě nebyla), radím vám, nečtěte ji před spaním. Myslela jsem, že mou nynější otupělost nic neprorazí. Chyba. Pocit, který ve vás zanechá, co do síly a strachu je velmi podobný Poeovým hororům. S jediným strašlivým rozdílem. Ty horory totiž nejsou vůbec realistické. Tohle - tohle se může stát každému. I teď ráno mám ještě lehce rozviklané nervy.

Je to vlastně deník autora, s tím rozdílem, že ho ze zvyku psal jako krátký cyklus povídek. Název pochází z neobvyklé halucinace - zorné pole pravého oka zaplňují otáčející se ozubená kola. Nejdřív průhledná, na kraji, ale potom se stávají téměř hmotnými, tak, že přes ně člověk nevidí. Podle slov autora, musel si rukou zakrývat pravé oko, aby vůbec viděl na cestu. Takovéto obrazy, následované vždy nesnesitelnou bolestí hlavy, ho pronásledovaly už od mládí.

Nemá to žádný děj. Jen "šel jsem tam a tam, myslel jsem na to a to". Ale aspekty toho myslel a cítil jsou ekvivalentní naostřené břitvě. Psychiatr by řekl - klasický případ schizofrenie. Jenže, když toho člověka "znáte", nezní vám ta věta tak banálně, nabývá hrůzného smyslu.

Ještě jsem to úplně nedočetla, ale ze zvědavosti jsem se podívala na poslední odstavec. Ten zní: "To bylo to nejstrašnější, co jsem kdy zažil. Nemám sílu psát dál. Život v takovém duševním stavu se mění v nepopsatelná muka. Opravdu není nikdo, co by mě tiše uškrtil v noci, když spím?"

Povídky byly psány roku 1927, poslední v dubnu. O pár měsíců později spáchal autor sebevraždu.

XKCD

Zjistila jsem, že ty komiksy pochází z dalších stránek - přidejte k nadpisu ".com" a máte jejich adresu. Některé jsou... opravdu černohumorové. A ty trička, co se prodávají, jsou taky super: "Science. It works, bitches." Přidávám do odkazů.

Co ještě... koncentrovaně NYC nedělám. Ano, právě tak, obyčejné "nic" je na to příliš slabé.

Ach, toť opravdu vše. Nic dalšího mě nenapadá.

Obrázky

Lezla jsem po blozích, mezi nimiž byl jeden patřící ruskému fyzikovi, co studuje v Berlíně. Měl tam docela veselé obrázky. Dám odkazy sem:> {fields arranged by purity} {large hadron collider}

Převzato z http://lemeshko.blogspot.com

HAL 9000

Dneska jich tady bylo 14. No nemám s tím minulým příspěvkem pravdu?:)

Už začínám přicházet na kloub tomu, proč mi odsud lidé utíkají. Protože některé příspěvky jsou tuze deptající (á la Marvin), a ne tím soucit vyvolávajícím způsobem. Dneska jsem totiž viděla zápis v jednom nejmenovaném blogu "Mám depku!!! Jsem strašně tlustááá!!!" a deset utěšujících komentářů k tomu. Člověku najednou stoupne sebevědomí, jednak proto, že by se styděl něco takového napsat, a jednak proto, že nedostatek komentářů neznamená nedostatek smysluplnosti výlevu.

Třetí den pokračuju v tom, že nic nedělám. Tuze nic.

Přemýšleli jste nad tím, jaké typy postav se vám líbí? U člověka se průměrně vyskytnou jeden či dva vzorce chování-vzhledu, které mu automaticky připadají sympatické. Někdo letí na záporáky. Někdo na milostné hrdiny. Někdo - a taky já - na nehmotné entity, z nichž vystupuje jen hlas.

Ono je těch mých milovaných typů víc. Většinou to jsou zdravě zlomyslné počítače a prohnaní roboti. Přičemž, čím míň lidského v nich je, tím víc u mě bodují (Dělej, HALe, na ně!:D). Míň lidského neznamená více zlosti a vychytralosti. To jsou totiž tuze lidské vlastnosti.

Taky je mi sympatické všechno, co sice z předurčení slouží, ale může se kdykoliv vzepřít (či vzpříčit v zásuvce). Tato skupina obsahuje i předchozí případ, neomezuje se ale jenom na něj. Třeba "nevímco" z jedné poněkud gothlé pohádky, neviditelný hlas, který staví domy, buduje mosty, připravuje v mžiku oka honosná jídla, ale nikdy nebyl pozván ke stolu či mu nebyl dán vlastní pokoj.

Další skupinou jsou hloupí záporáci (Voldemort, Auditoři), ale těch je mi spíš líto. Z druhé strany, jsou mi naprosto lhostejní různí Snapové, Malfoyové apod., po nichž z neznámého důvodu šílí snad polovina příslušného fanu. "Něžně milující" hrdinové by potřebovali, podle mě, pár facek a studenou sprchu.

Inu, toť vše.

Proč mám občas pocit, že mě zná celý net, a dobře se přitom baví? Paranoia? Vzhledem k údajům z počítadla tomu tak ale není. Objeví se tu deset osob za den a napíše maximum jeden. Ke všemu, rozumová obsažnost věcí tady vykládaných se pohybuje kolem nuly, možná jde i do záporu.

Zjišťuju, že je pro mě čím dál tím těžší tu psát jakoukoliv pravdu o svém životě. Většina z ní totiž sestává z kousků, které člověk nerad sdílí. Nebo ty sdílné kousky už nestojí za zmínku. Nevím.

Každopádně, ode dneška mám prázdniny. Poloviční. Zůstávají tu ještě externí zkoušky, jejichž termín se neúprosně blíží a já, zdá se, toho vím čím dál míň. No, budeme se snažit to napravit...

Kdybyste ani za měsíc tu nenašli nic nového, nedivte se. Pomalu s blogováním končím. Sice to neříkám nijak oficiálně, ale už tak nějak nemám sílu.

42

Včera jsem viděla Stopařův průvodce galaxií. Zvláštní, ale adamsovské hlášky tam vůbec nebyly "nalepeny", potrhlá atmosféra knížek byla zachována beze zbytku. Výtlem od ucha k uchu od začátku do konce. A taky Arthur v zeleném županu... A Marvin s perfektním emo dabingem...

Určitě stojí za vidění.)

Docela mě překvapuje, kolika lidem se líbí Hvězdný prach. Když jsme byly s mamkou v kině, už někde v polovině zaklonila hlavu a ptala se, kdy to skončí. Na některých místech se smála ze zoufalství, že "až tak blbé to být nemůže, přece."... Mně to taky připadalo jako nemožná slátanina s vůbec ne vtipnými hláškami (jejich vtipnost se pohybovala na úrovni dortu na holém zadku), a vším srdcem souhlasím s mamčiným: "Idea filmu - přespat co nejrychleji se všemi chlapy, co jsou po ruce." Nesnáším, když je vtip postavený na sexu. Nejveselejším prvkem byly reakce sálu: "och", "ach", na akčnějších místech "íííík", a korunu tomu nasadil mužský hlas ve fistuli: "To je vúdú!!!"

Přesto všichni, které jsem na netu viděla, film chválí. Nemyslí si, že z nebe spadlá hvězda z důvodu své čistoty nemůže po pár dnech přespat se svým "zachráncem".

Vzato kol a kolem, působilo to na nás jako obhroublé opilecké "hihi-haha", neuměle skryté pod průhlednou rouškou fantasy. Například ten teplý kapitán vůbec nebyl veselý. Byl k pláči.

Inu, ale komu se co líbí, že...

Dneska jsem kvůli blíže nepublikovatelnému důvodu nebyla ve škole. Nejlíp by bylo, abych tam do konce školního roku vůbec nemusela lízt. Ale nechci nepřijít na zítřejší písemku z fyziky. Nevím, proč. Nijak zvlášť to neumím, a mám-li říct pravdu, nevím, z čeho bude.

V posledních dnech mě napadá otázka: "Kam až můžou ponížit člověka?" Jak svým životem zjišťuji, tak zatím to jde hloub a hloub. Teď se ke mně chovají, jako bych byla zrádce, vrah, kriminálník, který patří do vězení a je všeobecně nebezpečný pro společnost, nemá nárok na slitování a na nejmenší sebevědomí a soucit. Proto, že jsem byla oběť šikany a nenechávala jsem si výstřelky a neustálé ponižování líbit. Pro bezesné noci, pro ty všechny zničené strachem a stresem neurony. Proto, že jiní jsou příliš prolhaní, příliš ukřičení, příliš drzí a všichni je poslouchají. Za studený pot, snášení ponižování mám zase strach, vyhrůžky a snášení ponižování. Kdo projde kolem, kopne si.

Já vím, že to není místo pro pocity a mám výslovně zakázáno o tomhle případu mluvit. Ale nemůžu mlčet. Odpusťte mi to.

101 kvok

A po další dlouhé době...

Nechci lhát, že se nic nestalo. Stalo se, a moc. Jenže byly to věci veskrze nepříjemné. Nechci na ně vzpomínat. A, sakra, nechápu, jak se ta baba mi opovažuje další den psát na icq. Je bloknutá. Neměla si vyskakovat.

Btw, Bello, to heslo stejně nevím. Hupsni mi ho, prosím, na icq. A nic si nedělej z těch komentářů v shoutboardu... když se ti nelíbí, můžeš je mazat... což se s některýma ksichtama v mý škole udělat nedá.

Proboha, vždyť je to týden stará záležitost. Proč to rozebírám? Asi už nic jiného nemám na práci. Zítra zase lezu do školy. Kdy už budou konečně prázdniny? Ještě měsíc... jeden měsíc...

Což mi paradoxně připomíná, že potřebuju poslat fotku a popisek sama sebe jednomu časopisu, kterému se z prapodivného důvodu zalíbily moje obrázky. Snad to zvládnu zítra, dneska tak nějak nemám sílu...

Něco hezkého? Hm... Dívala jsem se na všechny tři díly Back to the Future. Tak nějak pozorovatele naplňují elánem:) Když si vzpomenu na škleb C.Lloyda, začínám se automaticky šklebit taky. Ta jeho postava je prostě nepřekonatelně živoucí:D Už kvůli ní ten film stojí za to.

A taky... začala jsem číst Strindberga. Tedy, vlastně už končím - ta knížka není tlustá. První povídka - Vývoj - je kouzelná. Pokud v nejbližší době půjdu do knihovny, vezmu si ještě Asimova. Nadace mě sice nijak neuchvátila, ale třeba nějaké povídky... roboty mám totiž prokazatelně radši, než elfy (kteří jsou všichni odporně ulízlí marysuáci).

Omlouvám se všem, kdo chtěl něco o pocitech. Nejsou. Opravdu už žádné.