Nač chceš pravdy,

které nepotřebuješ znát? Ten básník měl pravdu. Nevím, proč.
Včera večer mě napadla jedna taková "revoluční myšlenka". Moc si ji ted nepamatuju. Stejně bych ji ale tady nevykládala, jelikož si dost dobře představuju obracení oči v sloup většiny čtenářů. Takoví lidé jako Pullman, kteří popularizují nenávist k víře, by se měli střílet. Nedávno jsem četla stránky jisté holčiny, která svoji nedůvěru k církvi staví právě na tomto podnětu (a na inkvizici, samozřejmě). Co je špatného na tom, že někdo říká lidem, aby se nechovali jako zvířata? Ono je těch důvodů víc, ale zrovna tenhle je pubertákům pochopitelný. Zvláštní, jak demokracie funguje v manipulaci názorů líp, než jakýkoliv přímý totalitní režim. Demokracie na to totiž jde zevnitř, vnucením jednotných idejí, které pak lidé považují za své. Ale, jak se mi zdá, je to nevyhnutelný pobočný efekt. Ovšem nemůžu zapomenout, jak jedna spolužačka, na otázku, čím byl význačný komunismus, odpověděla: "Nebyly banány." To ti mandarinky nestačí?
Mimochodem, k těm banánům. Mamka mi vyprávěla, jak otec kdysi, snad z té nějaké expedice, přivezl svazek malých zelených banánků, se kterými si mamka nevěděla rady. Takže je strčila na skřín. Za nějakou dobu je odtud sundala, a vida, byly žluté. Jeden si oloupala, ale nechutnal jí, prý chutí připomínal bramboru.
Taky si pamatuju, jak jsme měli počítač s DOSem. Byla tam jedna hra. Nikdy jsem se s ní moc daleko nedostala, co taky chcete od tříletého děcka. Mlátila jsem do toho a pozorovala obrázky. Heh, taky jsem používala tetris ke stavění domečků, protože normální postup byl příliš nudný... A taky k nám občas zavítal jeden otcův spolužák, fyzik, kterého jsem se bála jak čert kříže...
Doufám, že tajná policie, co pravidelně pročítá blogy, se pobavila nad dětskými vzpomínkami:D No nic.

Mimochodem, nevíte, proč mi nefunguje klávesa, kterou se nadělují háčky a čárky příslušným písmenám? Nic se nemačkalo, mám ten dojem. Ale ten prevít stále funguje jako anglická klávesnice (i y a z má na správných místech), jen místo čísel jsou tam česká písmenka. Snad to restart spraví.

Inu...

... design změněn. Líbí? Asi ne. Ale patlat se s tím nechci...
Zase začínám bláznit:) Novinka to není, co? Prostě mám nervy pěkně vykýblované... Tadyhle kamarádka má ze stálého stresu a nejzení nemocný žaludek. Ale vlézt do špitálu si kvůli času nemůže dovolit - to francouzské gymnázium je ohledně rozvrhu dosti přísné.
Já mám zase na vše času dost, avšak nedělám vůbec nic. Je to dobře? Není. I kdybych ty pusté hodiny něčím zaplnila, pořád ještě zůstává to vypruzení a permanentní namíchnutí, které získávám za dobu pobytu v ČR.
Už se neumím vyjadřovat a upřímně se to nechci znovu učit. Psát povídky už nebudu nikdy. Ani se o to snažit.
Vykašlu se na všechno.
Jdu si číst.

Nestěhování

Lidi, nestěhuju se. Zkoušela jsem to chvíli na pise.cz, ale ta všudypřítomná reklama je na avadu. Všechno bliká, "nový nábytek za nízké ceny!", "webhosting zdarma"... Brr. Nevím, jak to tam může Bella vydržet.
Na jiné jsem se taky dívala, ale blog.com má strašlivé menu, co se nedá změnit, u ostatních se mi kříží oči, jakmile pomyslím na ty css úpravy... mně narozdíl od ostatních je z toho na nic. Nemám trpělivost. Zapomeneš někde čárku a všechno letí k čertu...
Zkrátka, zůstávám tady.
Možná ještě změním design.
Určitě.

Pohraničí-2

Lala... je tu někdo? Jsme cizí mezi cizími...
Eh, sorry.
Stále si něco vymýšlím. Tak jako ze setrvačnosti, která se hůř zastavuje, čím rychleji jede. Hmota se rychlostí zvětší.
Pamatujete si na moji poslední českou básničku? Pohraničí se jmenovala. No, takže jsem to rozvila do povídky. Zase. A zase ji nenapíšu.
V pusté krajině západněji od Megapole leží řada vesnic a jedno malé město. Všechny v jedné přímce, nalepené na vysoké šedohnědé zdi. Je to další z míst, kde přebývají lidské duše - jednoduše část posmrtného světa stvořeného nerealitou.
Obyvatelé Pohraničí jsou trojí druhu: megapolští dělníci, jež tvoří větší část populace - řadoví sluhové, pradleny, doktoři, četníci a další. Jako všichni z Megapole, nejsou ani hříšní, ani ctnostní, jen plně zahlcení materiálním světem - svou prací, formálně rodinou. Z Megapole vede jediná cesta - do pekla. A přitom je to jediné větší sídliště, které je nejblíž realitě, našemu "živému" světu. Pohraničí se nepočítá. Stěna je hranice reality.
Druzí jsou takzvaní Blázni, mnichové. Bydlí v hromadných sídlištích. Jsou to duše, jež zhřešily částečně nesvou vinou: zabily nebo se zabily, kradly, ublížily z důvodů psychické poruchy. Jsou to sporné případy a tak dle míry jejich viny jsou nuceni sloužit v Pohraničí jako hlídači Stěny po určitou dobu. Pak můžou jít kam chtějí - i do nejvyšších sfér. Nebo se dát znovu reinkarnovat.
Třetí, základní, takřka prapůvodní skupinou Pohraničí jsou tzv. bezejmenné entity, neboli Bezejmenní. Ti mají zpravidla volnou ruku už od začátku. Mohou jít kamkoliv, ale do jiných sfér jich odchází jen minimum. Důvod je v jejich podstatě - jsou to duše, jež se prodaly, zasvětily realitě. Jiným způsobem, než megapolští - ti se nemohli rozloučit s povrchním lidským světem. Bezejmenní však mají jedinou vášeň - pravdivý svět ve vší jeho nepochopitelnosti. Ale za Stěnu se nemohou podívat, protože jsou lidé. Je nutno podotknout, že ani vyšší bytosti to nesvedou zpříma, jen přes tzv. Most, na jehož vybudování mají Bezejmenní povinost se podílet, pokud zůstávají v Pohraničí. Mohou vidět zástěnnou realitu jen po kouscích, a někdy ani to ne - svět za hranicemi lidského poznání, pravda světa, má zhoubný účinek na vědomí. Proto mají Bezejmenní jednu vyjímku - povolenou sebevraždu způsobem, že skočí za Zeď. Je to čistě na nich, zda se rozhodnou splynout s realitou. Mnozí, například manžel madam Arové (jehož oficiální "jméno" je C-81) nebo Elko (L-2), skončili právě takhle.
Bezejmenní, co stále zůstávají v Pohraničí, jsou vesměs hádaví jako straky, zarytí, melancholiční pedanti. Věci kolem hranice řídí pan Emil "Sedmička" Hepta (E-7, od toho odvozené jméno, příjmení i přízvisko) a jeho poskok Snížek (Z-71). Oba najdete na obrázcích v galerii manga.cz (viz odkazy - poslední dvě dílka).
Dále tu jsou dva místní "mudrci": Hlídač majáku (A-14) a Kočičák (M-24). Okupují dům ve středu města, ne tolik dům, jako bílou podivnou věžičku s přízemní podstavou, neznámo jakého slohu, "můj maják" - dle slov veselého Hlídače, který na jejím vrcholu, jenž přesahuje výšku Zdi, vybudoval miniaturní rozhlednu, kam smí jen on sám: okno, vycházející smerem ke Stěně - a tudíž nabízející pohled na svět za ní -, zazdil, nechav jen dostatečný otvor, kam dal dalekohled a konstrukci, jež dává možnost jím pohybovat, aniž se odkryje něco mimo jeho objektiv. Může tak poznávat realitu po kouscích - na víc si netroufne. Kočičák, jemuž Maják patřil dříve, do horních pater vůbec nechodil - stačil mu jediný zážitek, kdy se o to pokusil a pohlédl z okna. Proto souhlasil, aby se tam Hlídač nastěhoval.
Kočičák (říkají mu tak, protože jako jediný Bezejmenný chová zvíře - kočku, která má evidentně neomezenou dobu života) je poslední ze "staré generace", strávil v Pohraničí bezmála čtyři století. Za tu dobu se z něj pochopitelně stal patetický mrzout a pesimista. Občas ale prohodí nějaký vtípek, jemuž valná většina posluchačů rozumí až druhý den (převážně proto, že vtipy od Kočičáka nečeká nikdo, a on má talent plácat blbosti s naprosto vážnou tváří).
Hlídač, ač energický a nápomocný, se všemi způsoby vyhýbá styku s vyššími moctnostmi, tzv. Anděli, jež představují vyšší správu světa. Proto se jejich kontakt s Bezejmennými omezil takřka výhradně na pana Heptu, jenž je jim přímo zodpovědný. Většinou jde o problémy výstavby Mostu, se kterou Hlídač odmítá mít cokoliv společného. Je patrná i jeho osobní nevole k Andělům, protože "jsou stvořeními své vlastní práce. Jejich práce je jejich podstatou".

Ha, to se to protáhlo. Každopádně víte, co dělám o volných chvílích - a proč je mi můj antitalent ke psaní tolik nepříjemný. Musím ale poznamenat, že tento výmysl žádným způsobem nenese nějaký náboženský smysl. A taky nechci poškodit památku lidí, kteří se stali prototypy jednotlivých Bezejmenných - ano, každý charakter je založen na reálné osobě. Není tu vypsané vše, co jsem za tu dobu vymyslela, jen ten nejnutnější výtažek.

Budu ráda, když mi napíšete, co si o takovémto projektu myslíte. Nekopírujte a ani se, jak se říká, "neinspirujte" bez výslovného povolení.

Toť vše:)

No...

... včera to byl fakt přístup nepříčetnosti, jak tak na to koukám. Omlouvám se. Ale většinou dobré věci nestojí za zmínku, a ty zlé si vybíjíme kdoví na kom, například na čtenářích blogu. Jelikož evidentně neexistují, záporné fluidum se uzemnilo relativně neškodně. Hm.
Ještě troška neuškodí, že..?
Začíná mi lézt na nervy zdejší prostředí. To noosférické, ať už i s nerealitou či ne. Ono to vyjde nastejno. Stejně jste ovládáni, bez rozdílu, jestli to probíhá nějakou prostorovou interakcí nebo nikoliv. Prostě se cítím, jakoby mně zevnějš byly vnucovány myšlenky a postoje, místní logika, omezenost. Kdyby jen to - nejhorší je, že to vím, že to cítím, jako cítíte činnost prášků na spaní - a chci se omlátit hlavou o zeď. Propadám dětství. Začínám být maniakální.
Jeden z léků, jak se zjistilo pokusem, je dobré, svobodné čtení, a ne ty tendenční soudobé (s prominutím) sračky. Ne, neodporuje si to. Ta plastová próza a poezie jakoby sledovala určitý cíl - oblbnutí, spoutání. Samozřejmě, že autor vychází ze svého vlastního cítění, ale když je sám oblbnut a spoután živočišným bytím, je jasné, co z toho vzejde. A tak se nákaza šíří dál.
To, co tady píšu, není zcela objektivní. Jsem si vědoma rozporu mezi svými slovy. Kdyby se mě někdo zeptal, co přesně tvoří ono oblbnutí, neodpovím. Je to součást mého nynějšího živočišně oblblého stavu, že jiný takový stav nedokážu rozpoznat. Ale teoreticky i občasnými záblesky nezkresleného vnímání o něm vím.

Co dál? Už nic.

Infantilita

Lidi, vzpomněla jsem si na své dětství... Propadla jsem infantilismu... Poprvé za dlouhou dobu jsem byla nepříčetná zlostí.
Jediný rozdíl byl v tom, že, obdařena světlem letitých zkušeností, jsem té holce nevyrazila zuby před celou třídou a učitelem. Tak v pětce bych se takovými okolky nezdržovala.
A já naivně doufala, že tehdejší "rozpustilost" byla jen moji vinou. Omyl. Jsem relativně klidný, nepanikující člověk. Ale tohle, tohle bylo moc - došlo mi, proč jsem jako dítě nenáviděla děti. Protože se chovali jako děti. Ale ve věku šestnácti let je na to trochu pozdě, nemyslíte?

Kristýnka se postavila doprostřed tělocvičny a začala řvát, jaká že jsem to blbá pomalá trapka a řvala to tak přesvědčivě, že už i ostatní začali přikyvovat. Umlčet ji slovy neboli po dobrém to prostě nešlo, jako nemůžete umlčet pětileté děcko uprostřed pískoviště. Předčasně ji zastavit by dokázal jenom vyražený zub. Nebýt několika let, tak bych se o to postarala. Dokonce mě svědila ruka. Ale tohle je inteligentní společnost, že.
A přitom si vybíjela vlastní vinu... heh... když někdo místo podávání míč háže, a pak obviňuje člověka, který stojí deset centimetrů u ní, že to nechytil - přičemž míč pokaždé doletěl až na konec řady, takže nebýt onoho obviňovacího excesu, dělala vlastně dobro. Ale když jsem jí slušně, tiše poprosila, zda by nemohla podávat méně prudce, ona otevřela hubu a už to jelo...

Neříkejte mi, že tohle chování je normální. Možná tak pro rozmazlené pětileté děcko.

Báseň

Už dávno tu nic takového nebylo...

Бездонным светом отразилась мгла,
а атомы - померкли летом.
На остановке прожила она
весь мир - от меты к мете.
И не кончалась ночь, где вся сполна
струилась темнота; и мысли где-то
умерли в канаве, под лунным светом
забыв усмешку звёзд.

...

V relativitě je cosi, co vysvětluje vše a vše staví na svá místa. A není to přímo v textu, spíš v pocitu z ní... zkrátka, není divu, že svého času měla takový ohlas a svého původce obdařila až sprostou mírou slávy, která nevyprchala dodnes. Sprostou, toho slova se nevzdávám. Komu se líbí, když je jeho tělo veřejným míněním roztaháno na orgány? Prostě se mi zdá, že nazývat literární soutěž "Einsteinův mozek" je neslušné. A strkat ono jméno tam, kde se to naprosto, ale naprosto, nehodí, taky tak.

Potřebovala bych se dneska vypořádat se všemi základoškolními záležitostmi. Zejtra se vrhnu na chemii.
Včera mamce volali z externu a říkali, že od února budou pořádat doplňující kursy na dva povinné a dva zvolené předměty (v mém případě tedy angličtina a chemie), kvůli těm státním zkouškám. Neví se ještě, kolik to bude stát.
Jediná kladná věc na tom je, že budou začínat až ve tři. Takže se alespoň vyspím.

Ach!

Kašlu na učení. Našprtala jsem se rovnice z geometrie a z fyziky, na chápání teď není čas. Tedy, o prázdninách jsem to celé chápala, avšak teď mám v hlavě tak vymydleno, že si na nic nevzpomínám. Leda tak na postřeh, že se at2/2 jest nárust rychlosti za určitý čas (oproti případu, kdy by byla stálá), jenž má podobu pravoúhlého trojúhelníku, když to dáme na graf. Oproti tomu učebnicové vysvětlení přes lichoběžník je trochu zavádějící... Ale komu se co líbí, že.
Potom je v geošce ještě ta kružnicová rovnice... ták, teď si ji zopakujem... r2=(x-xo)2 + (y+yo)2 . Jsem trochu mimo, jak je vyvozena. Z čeho - to vím (ze vzdálenosti, že jo), umocněné to je. Jen nevím proč. Nebo to nedoháním. Zkrátka se zítra zeptám učitelky...

Není ještě ani sedm, ale mám všechno nominálně hotové. Ale asi si to ještě potom zopakuju. Stejnak to přes noc zapomenu...

Doznání

Ach jo. Promiňte mi, všichni, ke kterým jsem kdy byla hrubá, nepozorná, jak se říká, "s nosem nahoru". Do nového roku jsem si vzala předsevzetí, že budu na lidi pro změnu hodná, i když nevím, zda to vydrží - ty ignorantské kecy pramenily, co naplat, z deprese. Takové té tiché, o níž postižený ani neví a dojde mu až když se "uzdraví". V mém případě po prázdninách...
Byly tomu vinou jisté problémy se spolužáky - né těmi ze třídy, nýbrž z jiných tříd -, s jejich pomluvami a narážkami. Pak ještě učení a chápání, že většina mých názorů je jiným ukradená, jelikož se nesetkali s věcmi, ze kterých pramení a proto jsou radikální. Že věci, o které se zajímám, nezajímají v okolí nikoho, a tudíž je nemám s kým rozebírat a s kým se o ně podělit. Že vše musím každému vysvětlovat dvakrát, protože mluvím příliš tiše na to, aby to ten dotyčný slyšel napoprvé.

Ne, nehodlám se ospravedlňovat. Jen se snažím vyložit fakta a příčiny toho či onoho jednání...

Jurij Mamleev: Živá smrt

Kousek překladu, který nejspíš nikdy nedodělám.

___________________________


Jsme čtyři: já, totiž Dorios, dále Marius, pak tvor č.8 a Ládinka.
M a r i u s. Jak jsme se sem dostali?
J á. Jenom sami od sebe, jenom od sebe. Právě proto nevíme, jak jsme se tu ocitli.
M a r i u s. Všechno si vymýšlíš. Točí se mi hlava - taky ode mě? A myšlenky vylétají z hlavy jako ptáci z úst. Kdy to skončí? Ale zatím celé vědomí krouží kolem čistého "já" jako planety kolem slunce...
T v o r č. 8. Vpřed, vpřed!.. Haf...haf!
L a d a (zamyšleně). Přátele moji, jediní, tady je špatné to, že se předměty neustále mění: podívejte, tohle bylo křeslem, a teď je to mrtvý pták. Kalamář - jednou propiska, jednou zazděné srdce... Jak rychle... Jak rychle...Vše se mění a mizí. (Tleská)
J á (Ležím na pohovce, která se jednou stává kožešinou tygra, podruhé prostěradlem). Jednou se odsud dostaneme.
T v o r č. 8. Nezapomínejte, že i my jsme kdysi, velmi dávno, byli pánvemi...
A teď nám dovolte představit se konkrétněji. Já jsem já, Marius je mé minulé, středověké ztělesnění, a tvor č.8 již není člověkem, ale byl jím před desítkami tisíciletí; zato Ládinka je mladá, světlá, něžná, neznámo z jakého času, dívka, která se nadpozemsky a neočekávaně přidala k nám, všeho zanechav.
A cestujeme spolu, neznámo odkud, neznámo kam. Nyní jsme tady.
Co nás obklopuje?
Měnící se předměty, avšak mezi nimi je jeden stálý - velká černá hruška, jež jako lampa splývá... z prázdnoty.
A dál - na druhé straně tohoto zvláštního světa - bloudí osamělí klopýtaví lidé. Kupují v lávkách slzy, chléb a vodku. Nás si nevšímají, možná proto, že nás nevidí; ach, proč nás nikdo nevidí! Nás nevidí snad i sám Bůh. Ale jak je možné vidět náš svět, snad vyhozený z prostoru jako korek z vody... Ládinko, Ládinko, možná jsme jenom nemocní? Pamatuješ si, jak se tvor č.8 k tobě přiklonil svým zvláštním tetroidním tělem (miluje tě, stejně jako my všichni) a vyprávěl ti, že z člověka může vzejít dlouhý řetězec nevídaných stvoření, která se vyvíjí ve sférách duševní patologie, a to že jest tajemství veliké. Když ses ty, usměvavá, tázala, jestli nejdeme téže cestou, tvor č.8 se rozchechtal a skočil na jediný nehybný předmět v našem světě - zahleděnou do sebe černou hrušku -, a šibalsky na nás všechny mrkl svýma šedesáti očima. Potom jsme se všichni objali a napili se vína ze sklenic.

...

Někdo chce, abych psala. Ale proč, když vím, že mě nikdo neposlouchá?
Nepřesvědčivé. Prostě nechci. Nechci se mlátit hlavou o stěnu.
Polospím, avšak ráno jsem měla radost. Snad z teorie relativity, snad z naší spolucestující, snad z faktu, že se nám kupé proměnilo v bažinu, jelikož sousedi byli hluší a použili ono umyvadlo pod stolem. Jim se nic nestalo. Jenže my jsme dostali potopu. Ke všemu, ještě lilo ze stropu a z okna. Ach ty ruské vlaky...
Byla to malá radost, taková, co proudí z toho, že máte něco, k čemu se můžete vrátit. Kéž by to bylo pravdou.
Knížku musím odevzdat patnáctého. Jsem v polovině, právě u relativity. Neodevzdám ji dřív, než ji nepřečtu. Pokuty jsou mi ukradené. Poprvé v životě. Tý malý zelený potvůrky se budu držet zuby nehty, až do konce. Asi.
Možná budete sdílet můj elán, takže tady je její celý (ač dlouhý) název: Einstein, Infeld: Fyzika jako dobrodružství poznání . Zkuste se juknout do knihovny, třeba tam bude:)

Mlčím, už radši mlčím.

René Magritte

Asi ho znáte, vždyť znáte všechno. Ale jeho obrazy jsou dokonalé a s tím nic nenadělám. Pěvec prázdnoty...