Prožil jsem svůj věk,
ne však jako člověk...
Ta píseň není krásná... ne v dnešním pojetí. Ale ta slova jsou vzata z anonymních básní ruského středověku.
Mrazí vás z toho. A z Pelageina hlasu.
Ne jako člověk...
Předtím, v lesích, tiše, byl jsem hlasem, hlasem bez rozumu...
Daleká, daleká pole...
A smích. Dutý, snad už neveselý. Smích nad tím, smích nad smíchem, větou, slovem...
Nebo jiná, o nejstarší sestře, pod kterou se zlomila lávka přes řeku - utopila se... Pak se zjevila ve snu bratrovi a řekla, že trávou jsou její vlasy, jejím hlasem je voda a očima stříbrné ryby. A nic víc. Nedořčenost...
A to byla, prosím, národní píseň.
19. října 2007
Věk
výpis ze subjektu Norhi v 21:47
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
4 komentáře:
Hezká slovíčka...
Někdy mám ale dojem, že ať cokoli pochopíme sebevíc, nic nám to nepomůže. Budem furt ve svým těle, v tomhle světě, vesmíru,.... Achjo.
Ale o tom jsi nejspíš nepsala.
O tom jsem psala jinde a dosti obšírně...:D
Sem se vtírá ta otázka vědomí - zda je absolutní a zda se udrží pohromadě v naší nerealitou nezasažených "jiných světech". Ale uvnitř toho našeho - samozřejmě s nerealitní nástavbou, jak jinak, - je povolené víceméně vše. Až na to, že s ohledem na existenci (jestli vůbec existují...) "jiných světů" (a zda to vůbec jsou "světy" v našem pojetí), bude vše, s čím se v nerealitě setkáme, více méně iluzí.
Vyčerpávající... :)
Hehe, když to teď po sobě čtu, taky nechápu:P To se stává, když se snažíte vyložit v několika větách téma, které by si zasloužilo zvláštní stránku...
Okomentovat