Liath

Šest! To jsou mi věci...
Před chvílí jsem se patlala se slohovkou. Psaní nikdy nebylo mou silnou stránkou, takže si nejspíš představíte, jak to nakonec vypadalo... ale co. Přece se nebudem nořit do pesimismu.
Čeká mě ještě jedna prácička, veskrze hloupá, budu se muset přemoct a pustit se do ní. Ach jo.

Včera jsem začala Dunu, kterou si dosud prokládám čtením Hoegových Příběhů jedné noci. Je obrovské štěstí, že ho v knihovně vůbec měli.
Co se týče první knížky - všechno krásné, věrohodné, do detailů promyšlené - až na ty lidi. Buď jsou schválně stvoření jako ostří klaďasové a záporáci, nebo autor šáhl vedle. Duna je epos do morku kostí. S tím už nic nenadělám... budu se muset smířit s dokonalostí kladných hrdinů, třebaže je to dokonalost dokonale nastavená a charakterní.
Budete-li někdy psát knížku, prosím, neutápějte se v náznacích. Někdo samozřejmě z vašeho pohledu může být dokonalý, ale když to přestřelíte, vznikne kýč. Nic z toho nakonec mít nebudete, jen váš čtenář se bude chudák cítit jako úplný idiot, který nepochopil plané náznaky, jimiž se postavy v rozhovoru častují. Musíte si uvědomit, že i většina postav by je v reálu nepochopila.
Nesnažte se dělat všechny své lidi nadprůměrně inteligentní. Jeden, dva - prosím. Ale i géniové přece občas něco přeslechnou, nejsou vždy očima, ušima, nohama pevně na zemi a v ději. Nedělejte lidi z sociálního hlediska dokonalými. Je to chyba. Z nějakého důvodu to skoro pokaždé začne zapáchat jakýmsi utopickým socialismem, sounáležitostí všech se všemi. Přestáváte psát povídku o mnoha postavách - začínáte tvořit epos o davu, byť superinteligentním.

Toť vše, neznámí anonymové...