Volba

Příslib prostoru...
nevím, co si mám vybrat. Neobvyklý problém - volit mezi šíleným světem s normálními obyvateli a normálním světem s šílenými, hloupými dušemi, které nemohu vystát - a se kterými se nikdy nesblížím, pokud budu stejná jako teď. Můžu se změnit. Jenže změna k lepšímu to nebude.
Příliš se tady operuje s tělem. Tělo je naše vše, povídají ony ztracené duše a cpou se svíčkovou. Nebo drží dietu.
Některé věci jsou pro ně nepředstavitelné. Porušit úmluvu, společenský zákon - už ani nemají tolik odvahy, aby se vzbouřili proti tomu, co se jim příčí. A terorizují toho, kdo na to jenom pomyslí. Jsou tu takoví, kteří vidí a nevěří, ale bojí se, a takoví, kteří berou úmluvu za svou vlastní morálku. Spíše za absenci morálky.
Mohu mezi nimi žít? Až do nějaké chvíle. Moje trpělivost začíná překypovat už teď, a to jsem v Praze teprve první rok... studium? S NIMI? Děkuji pěkně.
To druhé je... prostor. Nemám ale odvahu. Tenhle zatracený rok jsem už promarnila. Nebýt zkoušek, tak se vracíme už teď. Takhle musíme být rok tady a dělat, že "cože? o ničem nevíme!". A pak dohánět matiku, jazyk a fyziku. Největší vítr mám z poslední. I když, logicky by to mělo být to druhé...
Na druhou stranu... jít na vejšku v sedmnácti je pořád lepší než to táhnout s gymplem do dvacítky. A pak čert ví, jestli se tam dostanu. Sakra.
Pak tu jsou metafyzické problémy, ale ty radši nerozepisuju - i bez toho mě mají někteří za blázínka. Není dobré jim k tomu dávat ještě jednu příčinu...
Volba - ach jo. Kéž by to bylo jednodušší...

Nevím...