Kdyby...

... se valná část mého vědomí nepodílela na svém vlastním rozkladu, mohla bych být celkem příčetnou osobou. Roztřídit na složky vše, včetně (spíš hlavně) času a prostoru - to je činnost, které se věnuju. Víceméně je to takový koníček. Jediný.
Zase čtu Pratchetta. Na začátku mi připadal...cizí? Nerozkládá na složky. Operuje s koncepty (hú, nové fejvrit slovo), což víceméně my všichni.

Další pošetilé pochody. Ne, neříkejte, že ne. Na hraně smrti jsou koncepty jediné, co vás zachrání od... rozkladu? To, co tady dělám, dělám jen proto, že mám postel, teplé jídlo, perspektivy, nevědomost. Kdyby to bylo všechno pryč... nezůstane nic. Jen hrůza, holá hrůza, a tehdy vám bude nějaká filozofie ukradená. Zůstanou jen koncepty. Budete doufat, že posmrtný život existuje - protože jinak... jáma. Povídka. Součet vnitřních úhlů trojúhelníku se rovná sto osmdesát stupňů...
Poslední slova před rozpadem. Ten chlap miloval smrt od dětství. Ah, jakže to byl překvapen, když se setkal... s jámou. Temnou propastí, kde jednotlivá vědomí nevydržela ani minutu. Kde se rozpadla - protože byla vytvořená za života, byla průpravou hmoty, ozdůbkou - nic víc. Rozpadla se. Na čísla. Na geometrii. Na to, čím vesmír funguje.
Je to jediná Mamleeva povídka, která vyznívá... takhle. Jinde vesele a hlavně optimisticky opěvuje metafyziku - ten šatunský solipsizmus, kulisy světa před věčností Já... Bůh... Bloudící vtělení, ráj, peklo...
Jakoby Jámu napsal úplně někdo jiný. Ona i Živá smrt se dosti vymyká jeho obvyklému stylu...
Nebo jsem už možná na to všechno zpola zapomněla. Nemůžu si být jistá.

A když si v nebezpečí vybavíte tohle... což si zajisté vybavíte... budete si sakra přát žít. Jakkoliv. Nakonec vždycky vyplavou instinkty a všechny ty syté voloviny - láska, rohlík, pohodlí, filozofie - se budou muset jít vycpat. Ach! Holčinky ve škole mě důsledně přesvědčovaly že "je sex důležitý, jinak by lidstvo vymřelo!". Neodpověděla jsem. Jen ten, kdo má vlastní zadek v suchu, se může starat o nějaké lidstvo.

Nechápu, jak mohl někdo reagovat na Remarqua: "jo, dost depresivní", nebo "oo, klasika, vždycky dobrá". Autor se nejspíš otáčí v hrobě. Kdyby hlavní postava mohla, praštila by onoho čtenáře knížkou přes hlavu. Já taky.
Zní to hloupě. Ale někteří nechápou. Když vidí nějaké nesrovnalosti, nesouvislosti se svým obrazem (televizního) života, důsledně je ignorují. A pak řeknou: "to je depresivní, fňuk".
Vy tupci...
Omlouvám se.