Kámen

Neskončí. Kde? Ne. Kruhu... round and round. Obraz. Obrazárna, němé portréty mrtvých vlastníků.
Kation. Jeden. Jeden jediný.
Klec.
Křik.
Mlk.
Kámen.
Bezprostředně tlačí zpět.
Na konec.
Neskončí.
Za nic, za nic, za nic.
Jakápak poezie...
bez konceptů?
Ah.
Stojíme.
Už žádné emoce, proto jsme horší. Horší, protože nemluvíme, protože nedělíme, protože neklejeme. Překrásné. Hoňte se. My zůstaneme. Jak chcete. A budeme pozorovat, jak se vy, barevní, míháte. Nakonec budeme tím, čím jste nás nazvali - kameny.
Kamenění půjde odzdola. Nejdřív se zastaví nohy, potom kolena, potom pánev. Bezmocně se ohneme. A ono to bude pokračovat dál. Budou z nás zlatovlasé sochy. Jednou. Kvůli vám, barevným.
Máte převahu.
Kde je roh? Víte-li toho příliš mnoho, přestanete mluvit. Pak se k nám připojíte - v němém chápání, ve znaveném opovrhování, v aktivní opovrženíhodnosti. Vítejte, naznačíme vám. Vy se zasmějete - oprava, nevesele zaštkáte. A budete stát a zírat.
V údivu.
Protože údiv je to jediné, co z nás zbylo - ohlodali nás ti barevní. Jen k němu, k té kosti, naši páteři se nedostali. Byla příliš hluboko. Nepředpokládali, že ji máme.
Některé z nás zesměšnili, některé oslintali, některé podrželi. A začli mluvit..! Příliš mnoho slov.
Mluví jen ti, kdo nevidí.
Nevědí.