Pohraničí

Dřív to měla být povídka. Ale na ty už nemám sílu. Je tu tedy báseň - měla navodit dojem nerytmického šílenství.

Příliš dlouho jsme stáli
u stěny - pod mostem
prostor sežrala mlha.
Na téhož a hranici světa
našeho - byla zeď. My
chránili jsme tentýž kus.
Jak dřív. Jak věčně.

Stáli jsme na stráži Země?
Sami sebe. Že neopustíme tenhle chlad.
A jinovatka lezla přes zeď dnes -
jak každou noc. A koně zas
se splašili. Jak dřív. Jak věčně.

Rozpůleni obzorem tu stojíme -
nám písek snědl paty.
Noci šeré hnáty, tam za stěnou, tou zdí
nás projít nenechají.
Taky chrání.
Sami sebe, že nepřejdou k nám.
Že my nezahltíme žárem je.

Jak daleko
jsou světla velkoměst. Jejich, jako srdce, oheň
nestačí, aby zahnal mráz.
Tulíme se k sobě a pod stan.
Strážnici zkoumá plíseň. Ať zas.

Jinovatka se plazila přes zeď.
Jak dnes. Jak věčně.
Nespálí ji oheň měst, bezděčných cest a pustých číší.
Neonová světla
nepohltí chlad. Ten příjde,
dokud jsme tu my,
co pískem potírají stěnu
...


Pochopila jsem některé věci... zase? Z nějakého důvodu jsem se v ten okamžik, co mi došly veškeré souvislosti, chtěla smát. Ne, nejedná se o žádné životní dilema, o žádný pro lidi závažný problém. Jen o metafyziku.