...

Někdo chce, abych psala. Ale proč, když vím, že mě nikdo neposlouchá?
Nepřesvědčivé. Prostě nechci. Nechci se mlátit hlavou o stěnu.
Polospím, avšak ráno jsem měla radost. Snad z teorie relativity, snad z naší spolucestující, snad z faktu, že se nám kupé proměnilo v bažinu, jelikož sousedi byli hluší a použili ono umyvadlo pod stolem. Jim se nic nestalo. Jenže my jsme dostali potopu. Ke všemu, ještě lilo ze stropu a z okna. Ach ty ruské vlaky...
Byla to malá radost, taková, co proudí z toho, že máte něco, k čemu se můžete vrátit. Kéž by to bylo pravdou.
Knížku musím odevzdat patnáctého. Jsem v polovině, právě u relativity. Neodevzdám ji dřív, než ji nepřečtu. Pokuty jsou mi ukradené. Poprvé v životě. Tý malý zelený potvůrky se budu držet zuby nehty, až do konce. Asi.
Možná budete sdílet můj elán, takže tady je její celý (ač dlouhý) název: Einstein, Infeld: Fyzika jako dobrodružství poznání . Zkuste se juknout do knihovny, třeba tam bude:)

Mlčím, už radši mlčím.