Jurij Mamleev: Živá smrt

Kousek překladu, který nejspíš nikdy nedodělám.

___________________________


Jsme čtyři: já, totiž Dorios, dále Marius, pak tvor č.8 a Ládinka.
M a r i u s. Jak jsme se sem dostali?
J á. Jenom sami od sebe, jenom od sebe. Právě proto nevíme, jak jsme se tu ocitli.
M a r i u s. Všechno si vymýšlíš. Točí se mi hlava - taky ode mě? A myšlenky vylétají z hlavy jako ptáci z úst. Kdy to skončí? Ale zatím celé vědomí krouží kolem čistého "já" jako planety kolem slunce...
T v o r č. 8. Vpřed, vpřed!.. Haf...haf!
L a d a (zamyšleně). Přátele moji, jediní, tady je špatné to, že se předměty neustále mění: podívejte, tohle bylo křeslem, a teď je to mrtvý pták. Kalamář - jednou propiska, jednou zazděné srdce... Jak rychle... Jak rychle...Vše se mění a mizí. (Tleská)
J á (Ležím na pohovce, která se jednou stává kožešinou tygra, podruhé prostěradlem). Jednou se odsud dostaneme.
T v o r č. 8. Nezapomínejte, že i my jsme kdysi, velmi dávno, byli pánvemi...
A teď nám dovolte představit se konkrétněji. Já jsem já, Marius je mé minulé, středověké ztělesnění, a tvor č.8 již není člověkem, ale byl jím před desítkami tisíciletí; zato Ládinka je mladá, světlá, něžná, neznámo z jakého času, dívka, která se nadpozemsky a neočekávaně přidala k nám, všeho zanechav.
A cestujeme spolu, neznámo odkud, neznámo kam. Nyní jsme tady.
Co nás obklopuje?
Měnící se předměty, avšak mezi nimi je jeden stálý - velká černá hruška, jež jako lampa splývá... z prázdnoty.
A dál - na druhé straně tohoto zvláštního světa - bloudí osamělí klopýtaví lidé. Kupují v lávkách slzy, chléb a vodku. Nás si nevšímají, možná proto, že nás nevidí; ach, proč nás nikdo nevidí! Nás nevidí snad i sám Bůh. Ale jak je možné vidět náš svět, snad vyhozený z prostoru jako korek z vody... Ládinko, Ládinko, možná jsme jenom nemocní? Pamatuješ si, jak se tvor č.8 k tobě přiklonil svým zvláštním tetroidním tělem (miluje tě, stejně jako my všichni) a vyprávěl ti, že z člověka může vzejít dlouhý řetězec nevídaných stvoření, která se vyvíjí ve sférách duševní patologie, a to že jest tajemství veliké. Když ses ty, usměvavá, tázala, jestli nejdeme téže cestou, tvor č.8 se rozchechtal a skočil na jediný nehybný předmět v našem světě - zahleděnou do sebe černou hrušku -, a šibalsky na nás všechny mrkl svýma šedesáti očima. Potom jsme se všichni objali a napili se vína ze sklenic.