Infantilita

Lidi, vzpomněla jsem si na své dětství... Propadla jsem infantilismu... Poprvé za dlouhou dobu jsem byla nepříčetná zlostí.
Jediný rozdíl byl v tom, že, obdařena světlem letitých zkušeností, jsem té holce nevyrazila zuby před celou třídou a učitelem. Tak v pětce bych se takovými okolky nezdržovala.
A já naivně doufala, že tehdejší "rozpustilost" byla jen moji vinou. Omyl. Jsem relativně klidný, nepanikující člověk. Ale tohle, tohle bylo moc - došlo mi, proč jsem jako dítě nenáviděla děti. Protože se chovali jako děti. Ale ve věku šestnácti let je na to trochu pozdě, nemyslíte?

Kristýnka se postavila doprostřed tělocvičny a začala řvát, jaká že jsem to blbá pomalá trapka a řvala to tak přesvědčivě, že už i ostatní začali přikyvovat. Umlčet ji slovy neboli po dobrém to prostě nešlo, jako nemůžete umlčet pětileté děcko uprostřed pískoviště. Předčasně ji zastavit by dokázal jenom vyražený zub. Nebýt několika let, tak bych se o to postarala. Dokonce mě svědila ruka. Ale tohle je inteligentní společnost, že.
A přitom si vybíjela vlastní vinu... heh... když někdo místo podávání míč háže, a pak obviňuje člověka, který stojí deset centimetrů u ní, že to nechytil - přičemž míč pokaždé doletěl až na konec řady, takže nebýt onoho obviňovacího excesu, dělala vlastně dobro. Ale když jsem jí slušně, tiše poprosila, zda by nemohla podávat méně prudce, ona otevřela hubu a už to jelo...

Neříkejte mi, že tohle chování je normální. Možná tak pro rozmazlené pětileté děcko.