No...

... včera to byl fakt přístup nepříčetnosti, jak tak na to koukám. Omlouvám se. Ale většinou dobré věci nestojí za zmínku, a ty zlé si vybíjíme kdoví na kom, například na čtenářích blogu. Jelikož evidentně neexistují, záporné fluidum se uzemnilo relativně neškodně. Hm.
Ještě troška neuškodí, že..?
Začíná mi lézt na nervy zdejší prostředí. To noosférické, ať už i s nerealitou či ne. Ono to vyjde nastejno. Stejně jste ovládáni, bez rozdílu, jestli to probíhá nějakou prostorovou interakcí nebo nikoliv. Prostě se cítím, jakoby mně zevnějš byly vnucovány myšlenky a postoje, místní logika, omezenost. Kdyby jen to - nejhorší je, že to vím, že to cítím, jako cítíte činnost prášků na spaní - a chci se omlátit hlavou o zeď. Propadám dětství. Začínám být maniakální.
Jeden z léků, jak se zjistilo pokusem, je dobré, svobodné čtení, a ne ty tendenční soudobé (s prominutím) sračky. Ne, neodporuje si to. Ta plastová próza a poezie jakoby sledovala určitý cíl - oblbnutí, spoutání. Samozřejmě, že autor vychází ze svého vlastního cítění, ale když je sám oblbnut a spoután živočišným bytím, je jasné, co z toho vzejde. A tak se nákaza šíří dál.
To, co tady píšu, není zcela objektivní. Jsem si vědoma rozporu mezi svými slovy. Kdyby se mě někdo zeptal, co přesně tvoří ono oblbnutí, neodpovím. Je to součást mého nynějšího živočišně oblblého stavu, že jiný takový stav nedokážu rozpoznat. Ale teoreticky i občasnými záblesky nezkresleného vnímání o něm vím.

Co dál? Už nic.