Meziprostor

Kde? Na začátku světla. Vklíněn mezi písně, mezi symfonie her... různých her. Stanul a vysmívá se jak kráse, tak rozumu. Občas do něj zavítáte, avšak se nezdržíte příliš dlouho. Je blízký spánku. Tichý a opojný... ale hlavně mlžný. Nedává nic víc než čiročiré bytí - správně by bylo však říct, že dává vše kromě onoho bytí, avšak v záporné hodnotě.
Budu?
Koneckonců, můžu si vzpomenout. Teď ale nechci nic. Jakoby začal existovat éter - vzduch vám klade větší odpor než dříve.
Je to stav, který býval rozcestníkem pro jiné stavy. Únava z nicnedělání. Přestáváte věřit v kauzalitu - ba i v samotný čas. Dříve mi připadalo, že je to největší nerealitní protipól. Kdepak. Nevím sic, co by tím pólem tedy mohlo být, ale už vím, že bezdůkazná mlha to není. Nejblíž má k němu čistý rozum, věda, matematika - něco, co teď absolutně neposkládám. Chci to ale chápat, znovu, zítra, od rána do večera, celý život. Protože tam někde, někdy, kdysi bylo štěstí - třebas absolutně banální a nepoetické.
Toť vše, milí vážení, opona spadla. A přídavek nebude.