Dneska jich tady bylo 14. No nemám s tím minulým příspěvkem pravdu?:)
Už začínám přicházet na kloub tomu, proč mi odsud lidé utíkají. Protože některé příspěvky jsou tuze deptající (á la Marvin), a ne tím soucit vyvolávajícím způsobem. Dneska jsem totiž viděla zápis v jednom nejmenovaném blogu "Mám depku!!! Jsem strašně tlustááá!!!" a deset utěšujících komentářů k tomu. Člověku najednou stoupne sebevědomí, jednak proto, že by se styděl něco takového napsat, a jednak proto, že nedostatek komentářů neznamená nedostatek smysluplnosti výlevu.
Třetí den pokračuju v tom, že nic nedělám. Tuze nic.
Přemýšleli jste nad tím, jaké typy postav se vám líbí? U člověka se průměrně vyskytnou jeden či dva vzorce chování-vzhledu, které mu automaticky připadají sympatické. Někdo letí na záporáky. Někdo na milostné hrdiny. Někdo - a taky já - na nehmotné entity, z nichž vystupuje jen hlas.
Ono je těch mých milovaných typů víc. Většinou to jsou zdravě zlomyslné počítače a prohnaní roboti. Přičemž, čím míň lidského v nich je, tím víc u mě bodují (Dělej, HALe, na ně!:D). Míň lidského neznamená více zlosti a vychytralosti. To jsou totiž tuze lidské vlastnosti.
Taky je mi sympatické všechno, co sice z předurčení slouží, ale může se kdykoliv vzepřít (či vzpříčit v zásuvce). Tato skupina obsahuje i předchozí případ, neomezuje se ale jenom na něj. Třeba "nevímco" z jedné poněkud gothlé pohádky, neviditelný hlas, který staví domy, buduje mosty, připravuje v mžiku oka honosná jídla, ale nikdy nebyl pozván ke stolu či mu nebyl dán vlastní pokoj.
Další skupinou jsou hloupí záporáci (Voldemort, Auditoři), ale těch je mi spíš líto. Z druhé strany, jsou mi naprosto lhostejní různí Snapové, Malfoyové apod., po nichž z neznámého důvodu šílí snad polovina příslušného fanu. "Něžně milující" hrdinové by potřebovali, podle mě, pár facek a studenou sprchu.
Inu, toť vše.
8 komentářů:
Nevim jestli tě to bude zajmat. Pro mě nejsympatyčtější hrdiny vytvořil L. Klíma. Vyzvednu z Velkého romanu:
Pietro Rapini: donkichotský typ, vědom si své hlouposti, bojuje nejvíce sám se sebou.
Fabio Rapini: nelítostně vše podmaňuje své vůli, mučí a vraždí s rozkoší, volnost.
Cesare Ottajano (Dios): solipsista v nejpřísnějším slova smyslu.
Ziata (jeho sestra): Nejdivočejší žena o který jsem slyšel, zmrtvýchvstavší.
Nuno Gomes
Zajímavé... zkusím si sehnat v knihovně. Zvláště dva poslední jsou zajímaví - já jsem se setkala se solipsistou jenom v mamleevských Šatunech, tam ale byl solipsizmus něco jako uznávaná religie.
Děkuji za komentář:)
Tak to je mi trochu záhadou, takováhle forma solipsismu, na to se budu muset taky podívat. Znám ho jako Věčné Vítězství, grandiózní způsob nahlížení světa, to však není doporučení, neboť je to zároveň prokletí, pokud to někoho chytne.
Přesto úryvek snad uškodit nemůže :)
http://www.odaha.com/klima.php?f=FilosofickaFakulta
Nuno Gomes
Ještě jednu věc bys měla vědět. Člověk k tomu potřebuje zvláštní smysl pro humor, takovej absurdně vážný.
N.G.
Do nich, Andy. Ta tvá poslední věta k hrdinům jakoby vzešla zároveň i z mý hlavy :D. Ačkoli to není tak dávno, co jsem na nich sama ulítávala. Lituji toho :-/.
Netuším, kam by se dal zařadit Sam, snad je taky přehnaně sentimentální (v některých pasážích). Možná se mi líbí postavy, které jsou dost různorodé, ví o svých mínusech a nijak neskáčou do stropu ze svých plusů, možná proto, že si myslí, že žádné nemá. Hm. Čím dýl o tom přemýšlím a čím víc Andyiných článků na toto téma čtu, tím míň si jsem jistá, co se mi vlastně líbí :D. No fuj, kam jsem to založila svoji páteř??
Noo... Možná se na ty postavy taky podívám. Ačkoli, jak se znám, to zase neudělám :D.
Btw, co se týče toho stěžování si, taky mě vždycky iritovalo, že kamkoli přijdu, nějaké sentimentální slečinky píšou o svých problémech a milion dalších lidí se rozplývají a snaží se poradit, zatímco když z depky něco napíšu já, jediní, kteří komentují (pokud vůbec), jsou nejbližší přátelé.
Buď ráda, že sem nejspíš nechodí lidé, kteří čtou blog oné holky. Nejspíš by tě šli taky ukamenovat, i když jsi v podstatě nic špatného nenapsala a každopádně míň špatného než já.
N.G.: v Šatunech to bylo něco jako pronikání do vlastního absolutního Já, božstva, kterému vesmíry jsou jenom kulisy. Takovéto akce se podnikaly hromadně.) Smysl pro humor někteří ze zúčastněných měli, ale nejsem si jistá, zda to bylo podstatné... Každopádně, asi se to knížka od knížky, člověk od člověka mění...
Bella: No jo, Samuel je unikátní postava. Není zařaditelný do žádného typu, je příliš realistický - občas.
I kdyby chodili, stěží poznají, která z holek to je. Jsou jich mraky. A jejich kůl dark blogísky jsou jeden jako druhý... No no.
Překvapivě opět souhlasím, vystihlas to přesně obojí :D.
Okomentovat