...

Zvláštní věc... čtu starý blog. Kupodivu mi tehdejší vyjadřování nepříjde tak kostrbaté jako kdysi...
Rozhodně nebylo tak praštěné jako tohle.
Škoda. Zrovinka bych ho potřebovala.

Malone je geniální... vzpomněla jsem si na něj v metru. Narozdíl od Tsoa - kterého jsem ani nedočetla, stydík - nebyl marginální, a tak se ve své zdánlivé nečitelnosti četl celkem dobře. Problém byl v tom, že jste se museli uvolnit. Absolutně.
Trklo mě, že Beckett většinou ve svých raných pracích popisuje stavy, které zažijete, když si přečtete práce pozdní. Že by literární vývoj jedince směřoval od popisu k opisu..?

Podivné, že snáz poznám povahu podle stylu psaní než podle zjevů a mimických náznaků... tedy, to druhé trvá mnohem dýl. Právě jsem četla nástěnku naší třídy na Spolužácích, a vida, většina verbálních portrétů se shoduje s vnějšími projevy jejich vlastníků... akorát je občas problém v tom, že je pro některé psaní taky jen vnější projev. I když se podle něj taky dá ledacos (? divný slovo) odhadnout.
Tenhle styl je jen maskou, památkou na staré časy, periody, nečasy. Napodobuje. Neposkýtá.
Převlek...

Křídlatí andělé jsou blbost, stejně jako to sektantsky-americké vzlétnutí. Tělo vzlétne k nebi; duše se odebere přinejlepším do Megapole. I peklo jde s dobou.
Anděli jsou lidé, kteří uviděli... ucítili... a neustáli. Když tu stezku objevíte, zdá se překvapivě rovná a krásná, jako alej z růžových keřů. A na konci je světlo, tedy stěny jsou osvětlené. To si pamatuju.
Lidé, lidé a ještě jednou lidé...
Nic víc? Nic míň.
Nerealitu už nevysvětluju, stejnak vám - tedy Belle - leze krkem. Však víš, o co se jedná.
Nebo ne?
Nedivím se, že ti náboženství připadá směšné a upjaté. Když znáš jen ta evropská a zpopularizovaná asijská... o byzantském, pravoslavném Češí ví prd. A i to, co ví, nechápou.
Protože je rovné, zkratka k obzoru, žlutomodrému... katolicismus je západ slunce, příliš barevný, někdy až kýčovitý svou přímostí. Přetočil to, co bylo známo, do věcí, takřka do obřadů - bez chápání smyslu. V kostelích se tady schází velmi zajímavé publikum - zvířátka mají rádi, ale člověka by do bahna zadupali. A řekli: "Ach, jéje, to se stává..."
Gilotinu na ně.
To bych ale nestačila uklízet.

Jednoduché... chápete, že? Takřka výjimečně. Jenže bezkonceptovost mi stále lítá na pokraji zorného pole. Je to poznání, absolutní poznání... Vědění - síla, vševědoucnost - slabost. Ale za tu slabost byste občas dali cokoliv... Ne, cokoliv ne. Je to ale cíl... jenže když tam jste, na vrcholu, chcete zpět s takovou silou, že vás to vykopne na začátek, úplně dolů.
Prázdnota. Vevnitř. Vyžírá vás, černá díra, nelidská, neživoucí, neumírající... jako v tom snu. Občas chcete zavřít oči.
Možná to je jen obyčejná depka a ne to vše, co popisuju. Ale několik "obyčejných" depek jsem už zažila. Tohle je stav... hrůzy... statické hrůzy. Díváte se jí tváří v tvář a nemůžete uhnout. Pokaždé se mi ruce třesou tak, že neudržím tužku...
Snažíte se vše dělat rychle. Nemáte žádnou trpělivost. Proto nepiju kafe - říká se, že po něm přichází střízlivost. Pro mě bohužel dokonalá střízlivost. Nebo bohudík? Každopádně se tu díru snažíte zaplácnout, naházet na ní klacky, trávu, ale bezvýsledně - vše vysává. A je tam znovu. Dlouho se před ní nemůžete schovat.
Odchází pomalu - nejdřív zanikne rychlé uvažování a schopnost daleko vést myšlenky. Potom objem. Potom vše ostatní... vrátí se obvyklá světová jednolitost, dvojrozměrná trojrozměrnost, jediná Cesta, která jako magnet přitahuje všechny ostatní... vaše vědomí se sužuje. Ráno se často probudíte úplně blbí, zatrpklí, ospalí. To ale po nějaké chvíli přechází (ttt) a jste znovu naprosto normální jedinec, co myslí na žrádlo, zábavu a ostatní věcinky.

Toť vše, vážení, děkuji za pozornost.