Racci

Nechte nás stát -
uprostřed cesty.
Přestaňte hrát
falešný smích.
Nechte nás žít -
a pít
a splývat
po kamenech městské vesty.
Nechte nás plout -
a topte se dál.

Nemám co psát, protože myšlenky, jak vidím, je lepší nechávat si pro sebe. Nejsou... normální. Pro vás ne. Co byste řekli na takovouhle malilinkou poznámku v zápisníku: Dokážu pojmout čas, prostor a smysl. Ale ne vše najednou.
Divné, řeknete.
Určitě vás nenapadne, že tato věta je teď náplní mého života.
A tma. Ne její metafory. Tma, absence světla. Zůstává v rozích u stropu. Prosvítá, podklad pod světlem... prostor beze zraku.
Prostor.
Zdá se, že je to náboženství. Kdo pochopí jeho podstatu, koncepci - rozplyne se. Nestane se lepším, nestane se horším. Jen uvidí.
Bláboly.
Prostor není... věc. Je to část celku, ve spojení s časem - rychlost. Pohyb. Existence.

A taky mě trklo, jak moc závisíme na svých smyslech. Myslíme si, že jsou objektivní - nic jiného nám taky nezbývá. A to, co ukazují, si spojujeme do jediného obrazu.
Což je chyba.
Občas se tu totiž vyskytnou složky, které se vlastně propojit nedají. Vlastně žádné složky se nedají propojit. Je to klam. Zase klameme sami sebe. Další koncepty.

Vidíte, jak útržkově se vyjadřuju? To je nepsavostí.