Pohraničí-2

Lala... je tu někdo? Jsme cizí mezi cizími...
Eh, sorry.
Stále si něco vymýšlím. Tak jako ze setrvačnosti, která se hůř zastavuje, čím rychleji jede. Hmota se rychlostí zvětší.
Pamatujete si na moji poslední českou básničku? Pohraničí se jmenovala. No, takže jsem to rozvila do povídky. Zase. A zase ji nenapíšu.
V pusté krajině západněji od Megapole leží řada vesnic a jedno malé město. Všechny v jedné přímce, nalepené na vysoké šedohnědé zdi. Je to další z míst, kde přebývají lidské duše - jednoduše část posmrtného světa stvořeného nerealitou.
Obyvatelé Pohraničí jsou trojí druhu: megapolští dělníci, jež tvoří větší část populace - řadoví sluhové, pradleny, doktoři, četníci a další. Jako všichni z Megapole, nejsou ani hříšní, ani ctnostní, jen plně zahlcení materiálním světem - svou prací, formálně rodinou. Z Megapole vede jediná cesta - do pekla. A přitom je to jediné větší sídliště, které je nejblíž realitě, našemu "živému" světu. Pohraničí se nepočítá. Stěna je hranice reality.
Druzí jsou takzvaní Blázni, mnichové. Bydlí v hromadných sídlištích. Jsou to duše, jež zhřešily částečně nesvou vinou: zabily nebo se zabily, kradly, ublížily z důvodů psychické poruchy. Jsou to sporné případy a tak dle míry jejich viny jsou nuceni sloužit v Pohraničí jako hlídači Stěny po určitou dobu. Pak můžou jít kam chtějí - i do nejvyšších sfér. Nebo se dát znovu reinkarnovat.
Třetí, základní, takřka prapůvodní skupinou Pohraničí jsou tzv. bezejmenné entity, neboli Bezejmenní. Ti mají zpravidla volnou ruku už od začátku. Mohou jít kamkoliv, ale do jiných sfér jich odchází jen minimum. Důvod je v jejich podstatě - jsou to duše, jež se prodaly, zasvětily realitě. Jiným způsobem, než megapolští - ti se nemohli rozloučit s povrchním lidským světem. Bezejmenní však mají jedinou vášeň - pravdivý svět ve vší jeho nepochopitelnosti. Ale za Stěnu se nemohou podívat, protože jsou lidé. Je nutno podotknout, že ani vyšší bytosti to nesvedou zpříma, jen přes tzv. Most, na jehož vybudování mají Bezejmenní povinost se podílet, pokud zůstávají v Pohraničí. Mohou vidět zástěnnou realitu jen po kouscích, a někdy ani to ne - svět za hranicemi lidského poznání, pravda světa, má zhoubný účinek na vědomí. Proto mají Bezejmenní jednu vyjímku - povolenou sebevraždu způsobem, že skočí za Zeď. Je to čistě na nich, zda se rozhodnou splynout s realitou. Mnozí, například manžel madam Arové (jehož oficiální "jméno" je C-81) nebo Elko (L-2), skončili právě takhle.
Bezejmenní, co stále zůstávají v Pohraničí, jsou vesměs hádaví jako straky, zarytí, melancholiční pedanti. Věci kolem hranice řídí pan Emil "Sedmička" Hepta (E-7, od toho odvozené jméno, příjmení i přízvisko) a jeho poskok Snížek (Z-71). Oba najdete na obrázcích v galerii manga.cz (viz odkazy - poslední dvě dílka).
Dále tu jsou dva místní "mudrci": Hlídač majáku (A-14) a Kočičák (M-24). Okupují dům ve středu města, ne tolik dům, jako bílou podivnou věžičku s přízemní podstavou, neznámo jakého slohu, "můj maják" - dle slov veselého Hlídače, který na jejím vrcholu, jenž přesahuje výšku Zdi, vybudoval miniaturní rozhlednu, kam smí jen on sám: okno, vycházející smerem ke Stěně - a tudíž nabízející pohled na svět za ní -, zazdil, nechav jen dostatečný otvor, kam dal dalekohled a konstrukci, jež dává možnost jím pohybovat, aniž se odkryje něco mimo jeho objektiv. Může tak poznávat realitu po kouscích - na víc si netroufne. Kočičák, jemuž Maják patřil dříve, do horních pater vůbec nechodil - stačil mu jediný zážitek, kdy se o to pokusil a pohlédl z okna. Proto souhlasil, aby se tam Hlídač nastěhoval.
Kočičák (říkají mu tak, protože jako jediný Bezejmenný chová zvíře - kočku, která má evidentně neomezenou dobu života) je poslední ze "staré generace", strávil v Pohraničí bezmála čtyři století. Za tu dobu se z něj pochopitelně stal patetický mrzout a pesimista. Občas ale prohodí nějaký vtípek, jemuž valná většina posluchačů rozumí až druhý den (převážně proto, že vtipy od Kočičáka nečeká nikdo, a on má talent plácat blbosti s naprosto vážnou tváří).
Hlídač, ač energický a nápomocný, se všemi způsoby vyhýbá styku s vyššími moctnostmi, tzv. Anděli, jež představují vyšší správu světa. Proto se jejich kontakt s Bezejmennými omezil takřka výhradně na pana Heptu, jenž je jim přímo zodpovědný. Většinou jde o problémy výstavby Mostu, se kterou Hlídač odmítá mít cokoliv společného. Je patrná i jeho osobní nevole k Andělům, protože "jsou stvořeními své vlastní práce. Jejich práce je jejich podstatou".

Ha, to se to protáhlo. Každopádně víte, co dělám o volných chvílích - a proč je mi můj antitalent ke psaní tolik nepříjemný. Musím ale poznamenat, že tento výmysl žádným způsobem nenese nějaký náboženský smysl. A taky nechci poškodit památku lidí, kteří se stali prototypy jednotlivých Bezejmenných - ano, každý charakter je založen na reálné osobě. Není tu vypsané vše, co jsem za tu dobu vymyslela, jen ten nejnutnější výtažek.

Budu ráda, když mi napíšete, co si o takovémto projektu myslíte. Nekopírujte a ani se, jak se říká, "neinspirujte" bez výslovného povolení.

Toť vše:)