že když by vám někdo dokázal vnucovat sny, dokázal by vás absolutně ovládat. Nevím, jak je tomu u vás, ale moje snové vnímání je jiné, než obyčejně - tedy, obvykle jsem zarytý realista, ale sny mám takové, že by se mnozí blázni divili... Dneska to například byl spolužák v zeleném tričku, co přišel do tanečních s rozstřikovačem, ve kterém byl polonium. Samozřejmě, že toho využil.
Ale o to nejde.
Snová skutečnost se mi totiž dosti naváží do onoho realismu a logiky, zvláště ráno. Je to jako - jako prohození hlav, když si to tak uvědomíte. Svět někoho jiného, vnímání někoho jiného.
Taky jsem dneska do školy vlítla jako poslední. Ostuda.
"Ztratit vědomí" - zajímavý výraz. A rozporuplný. Když se odvážeme od toho, co normálně znamená, vyjde nám podivná věc: vědomí je vlastně paměť o vlastních skutcích. Ztratit vědomí BEZ ztráty životních, mluvních, pohybových funkcí (tzn. v daném časovém intervalu se chovat normálně, být při smyslech, ale také jakoby "nevnímat" - při zpětném pohledu) je ekvivalentní ztrátě paměti. Nebyli jste tady, nepamatujete si nic. Ale vaše tělo a mysl bylo v normě, vzhledem ke svědectví lidí kolem.
Teď si na chvíli představme, že je vědomí rovno duši.
Znamená to, že při ztrátě duše člověk funguje normálně dál. Navenek se to nepozná. Existuje teorie, že lidé, co vyšli z kómatu, svým způsobem pozbyli "duše" - ano, jsou to oni, pamatují si, ale některé skutky jakoby nebyly jejich. Například jedna dříve velmi stydlivá dívka ztratila veškerý stud. Náhle. Může se to připsat odumírání neuronů, ale není vyloučeno, že za to může absence vědomí - hodnotícího, svébytného vědomí. Zůstal jen jeho model, funkční nahrážka - jako robot místo živého člověka. Je to velmi jemný rozdíl, ale zhruba poskytuje vodítko, co že ta duše je. Pokud ji ovšem považujeme za ekvivalentní vědomí (neboli svébytnému vnímání).
Církev rozlišuje tři složky člověka: tělo, duše, duch. Přičemž jen dvě poslední jsou považovány za myšlenkové. Jelikož jsem se o tomto dělení dověděla teprve nedávno, mám vše poněkud posunuté: za dvě složky myšlení považuju živočišně praktickou (ekvivalentní církevní duši) a svébytnou duši/vědomí/vnímání (ekvivalentní duchu).
Věříme-li oné teorii, ztrácí člověk po kómatu právě duch.
18. března 2008
Dneska ráno mě napadlo,
výpis ze subjektu Norhi v 14:20
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Zajímavá teorie... Zajímavý je taky to, že ses o tom dozvěděla nedávno, protože co se mě týče, mně ani jiný dělení nenapadlo, bůhvíproč. Asi jsem o tom dřív nepřemejšlela a pak se tím začala zabejvat u astrálních sfér, kde jste se mohli z těla vyrvat jako duše - to jest mysl plus emoce - nebo jako duch - jen to vědomí ve smyslu mysli, bez emocí. Kdoví, jak to ve skutečnosti je a zda to vůbec existuje... Já bych se ale přikláněla k tomu, že ano.
Mimochodem, sny mi taky občas dělají potíže :). Ale to jsou většinou ty obyčejnější. Jednou se mi třeba zdálo, že mi koupili brýle a já se dopoledne mamky ptala, kde je mám :). Je toho víc, ale teď jsem si vzpomněla zrovna na tohle... Sny jsou vlastně naše vědomí, takže do jisté míry se jim věřit dá, možná že nám ukazují nějakou jinou sféru našeho bytí, něco jako M-vesmír a různé ekvivalenty skutečnosti... A možná taky ne a je to úplná volovina :D.
Zajímavé... já na tyhle věci nevěřím, tedy ne z apriorního pohledu (v nerealitě je možné všechno, že, v mateřském vesmíru už nikoliv).
Duch že je vědomí? Inu... další zajímavost. Mně připadal vždy jako výluh vědomí, jeho... no, duch. Způsob existence. Vědomí je totiž každé jedno jako druhé. Duch je ale jedinečný. Vědomí samotné většinou spadá do praktiky. Svébytné vědomí - čili vnímání - už nikoliv.
Sakra, teď se v tom začínám sama zamotávat... Ekvivalentní skutečnost? Kvanta vedoou... Pokud je ale ta "mnohovesmírná" interpretace fyzikálně správná, myslím si, že ta správnost nemá vliv na to, zda ve snech vidíme ekvivalentní skutečnosti či ne. Jak si člověk má ověřit, zda jsou ony skutečnosti ekvivalentní nebo jsou jen výplody fantazie? A nebo bloudky nereality (i když mě právě nenapadá, jak by mohly vznikat).
Ale vzhledem k tomu, že ve snech se vám zdají právě NEMOŽNÉ věci, pochybuju, že jsou odrazem... něčeho. Spíš často připomínají denní události nebo vzpomínky na dojmy. A mají nonsensově-děckou logiku - jsou svazky KONCEPTŮ. Což je produkt čistě mozkový, bez závanů metafyzična (třebaže právě koncepty utváří nerealitu).
(hehe, doufám, že jsem tu nenaplácala moc blbostí... kdyžtak sorry:))
Btw, stávalo se ti někdy, že ses budila kvůli hlasům v hlavě..? To je snad nejhorší, co může člověka potkat. Kromě probuzení se hladem, samozřejmě.
Jednou se mi zdálo o integrálech a byl to příjemný sen. Celou noc jsem, zdá se, počítala. Což je kupodivu tisíckrát milejší a příjemnější než "povídačka" - obvykle, když s někým večer rozmlouváš. Povídačka je horor. Nemůžeš ty hlasy vypudit a potom po vzbuzení uprostřed noci ani pořádně usnout. Blé.
Jé, to se to prodloužilo:D Takřka na samostatný příspěvek...
Je pravda, že já to beru kapku romantičtěji a naivněji :D, ale co píšeš, rozhodně není k zahození... Už jsem četla několik teorií na to, co jsou to vlastně sny, a nějakou podivnou náhodou se ke mně dostaly právě ty, které mě celkem potěšily. Myslím si ale především, že člověk ve snu řeší, co přes den nestihl. To jsou pak ty pomotané výjevy z všemožných známých prostředí a třeba i události, které se staly, nebo se obáváme nebo čekáme, že se stanou, a musíme o tom pořád přemýšlet. To přemýšlení je ostatně prý původcem dalšího druhu snů, čím déle a častěji myslíš na něco konkrétního, tím víc se ti o tom i zdá. Vlastně bych to nazvala něčím podobným jako řešení všedních problémů, až na to, že tyhle záležitosti se odehrávají jen v hlavě. Pak ten třetí druh snů jsou jasnovidné a ty už vysvětlit ani v nejmenším nedokážu, rozhodně ne logicky, ačkoli bych docela i věřila lidem, kteří povídali, že se splnilo, co se jim zdálo.
Zase dlouhé :). Ale což, na icq poslední dobou nelezu, tak aspoň pokecáme o dalších neřešitelnostech na komentech :P.
Hlasy v hlavě? Hm... Jestli ano, nevzpomínám si. Ale asi třikrát se mi stalo, že se mi zdálo, jak se snažím probudit. To byl asi nejsmysluplnější čin, o kterém se mi kdy zdálo... :D. Ten poslední sen.. no, z toho by ses určitě taky ráda probudila. Předposlední noční můra. Poslední byla ta zkrvavená ruka...:).
Když tak klidně piš o fyzikálních i mimofyzikálních jevech, já ti do toho kecat nebudu, protože tomu rozumím velký kulový :D. Však to znáš...
Okomentovat