Zvláštní den

... to tedy byl, to jo. Ráno, po sobotním "flámu" - tak říkám dni, komplet prosezeným za knížkou a tedy s komplet omráčeným rozumem, - jsem měla pocit, který by se dal vyjádřit slovy "nechte mě sakra na pokoji!" a polospícím stavem, který nezmizel ani v chladném ozónově ranním vzduchu. Zkoušeli jste někdy spát při chůzi? Dělá se to tak, že si vyberete nějaký bezproblémový, dokonale rovný kousek své poutě, odpočítáte si čas, za který ho zdoláte a zavřete oči. Pak jdete poslepu. Nutné je umět držet kurz, vypěstovat si vlastního autopilota.
Čtyři hodiny přelétly snadno - díky bohu. Byla to celkem příjemná posezená, jen ke konci jsem se už vypínala. V metru si ode mne lidé odsedávali.
A to jsem se včera myla, hele! Ne, problém byl asi v něčem jiném, v tzv. "drahé ošuntělosti", aneb schopnosti vypadat jako bezdomovec v bundě za tři tácy. A s čistým ksichtem i s čistými vlasy. Jo, a s deštníkem. Je to hezký deštník. Strašně se mi líbí, zvláště ten železný bodec na konci. Škoda, že přestalo pršet, jakmile jsem se vzdálila od vchodu paneláku...
Nebo se mi to všechno zdálo... když se ponořím do sociálních věcí, začínám být paranoidní. Velmi paranoidní.
Ach jo. To jsou velice inteligentní věci, viďte že? Ale když můj blog nedokázal zaujat návštěvníky filozofickým rozjímáním, snad se to každodenním ptákovinám povede lépe.
Snad.
Nerozumím Bradburymu. Opravdu ne. Logicky chápu, co říká, ale... tatáž logika a cítění se vzpírá. Asi záchvěvům štěstí ze života - těch najdete v jeho svazcích požehnaně. Štěstí ze života, které je však ve stejné rovině jako socium, ve stejné rovině, jako válka - občas vidím, jak přeskakuje na roviny jiné, ale není to nikdy daleko. Příroda, slunce, vítr - štěstí. Nelogismy. Tomu nerozumím. To mi nejde - nikdy to totiž nebylo základem mé filozofie. Příroda není jenom strom - je to i továrna. Příroda je prostor, ne slunce. Ale možná jsem se narodila a vyrostla v nesprávném městě - ve městě, které v zašpiněnosti nemá rovných široko daleko. Těžký, chemický a ještě kdovíjaký průmysl. A komíny. Tisíce komínů. Toť romantika.
A kříže, vrcholky zatopených kostelních věží, které se zvedají nad hladinou nádrže jako výčitka... tam někde byl hřbitov a hrob pradědečka, na nějž si už jeho poslední dcera nepamatuje. Dávno potopeno, lidé vystěhovaní do vesnic s prapodivnými finskými názvy.
Ticho, to ticho. Jediná elektřina - lucerna vedle cibulových záhonů. Když zajdete za ohradu, která pozemek dělí napůl, není tam už nic. Jen tma. A stoleté borovice, které dodávají tichu dálku. Máte nutkání se složit a už nevstávat, vypustit duši - protože dálka, dálka je jediná... Do toho lesa žádný normální člověk v noci nepůjde. Pokud nechce být něčím sežrán - kancem, medvědem, bláznivým sobem... Protože ty lesy jsou nekonečné. Každoročně je několik případů, kdy někdo půjde a už se nevrátí. Borovice jsou všechny stejné.
Složit se a už nedýchat... v zimě, když jiskří sníh, je Orion přímo nad vámi.
Jednou svalil vítr borovici, asi dvěstě metrů od "břehu lesa", tam, kde ještě jsou cesty. Kořeny s tmavohnědou hlínou a pískem tvořily čtyřmetrovou zeď - nelžu, bylo to obrovské. Už to asi zmizelo nebo opadalo.