Štěstí...

... když čtu všechny ty aforismy o něm, připadá mi, jakoby se mluvilo o čemsi... hmotném. Jako by štěstí bylo úspěch. Jako by štěstí byla pochvala. Jako by štěstím bylo nabytí sama sebe...
Lidi, je to pravý opak od toho všeho.
Je to jen pocit.
Nevím, jak pro vás, ale pro mě je největším štěstím chápat, že je prostor trojrozměrný a že má nějaké zákony. Vlastně je jedno, zda má vůbec nějaké rozměry... prostě... existuje, na té úrovni, na jaké je schopen - trošku míň než hmota/energie, ale ne zas tak moc.
Mamleev se kdysi zmínil, že hmota je (z metafyzického hlediska) největším projevením jsoucna - jedna z mála vět, kterou bych mu mohla vytknout. Hmota z našeho pohledu, jsoucno z našeho pohledu. Nemáme, neznáme žádné jiné, ale MY nejsme absolutní vědění - na tohle ve své filozofii obyčejně nezapomíná. Nebo zapomíná, ale částečně. Ale promineme mu - vždyť se přece určitě jedná o něco, co jsem jaksi nepobrala... No nic.

Láska k vyhraněné osobě je cosi egoistického. Jako by se všechno světlo slunce nasměrovalo do jednoho paprsku (au). Láska ke světu, ke každé molekule, je něco jiného - tomu říkám štěstí. Rozplynutí vědomí, proměna ho v čistou lásku - jako selský rozum v čistý rozum. Nemá to nic společného se vztahy muže a ženy - v dnešní době už vůbec ne. Kdybychom trochu zabruslili do volné filozofie, dalo by se říct, že Bůh je svět a zároveň láska k světu... a když milujete svět - ne jenom život (i když to taky, jako součást světa) - jsou vám hmotné pudy ukradené. To zas nás vede k pojmu duše a nadhmota, ale to je jiný, nerealitní problém. Problém vyšlapané cesty.

Jak krásné jsou přehnaně slunečné dny a vysoký tlak... Protože mám čistou hlavu a vidím prostor a fyziku v něm. Když je anticyklona aktivní delší dobu, pak dokonce cítím matematiku. Ale žijeme v mírném podnebí, že - a furt prší. Hlavně poslední dobou. Nevím, jak vám, ale mně dělá déšť potíže s učením. A kafe nepomáhá - nic nepomáhá. Jen čekám na další anticyklónu a modlím se, aby přišla co nejdřív a co na nejdelší dobu.