Temnota poznání

Je to zvláštní věc. Bere mě jistota, že nedokážu teď - a možná vůbec - psát naprosto upřímně.

Dočetla jsem Childhood's end. Asi "Konec dětství", nechce se mi hledat přesný překlad. Byla v tom taková... prázdná krása, nezměrné prostory, pravý opak komorního dramatu. A přec tam byla jakási stěna... nevím, nebo se mi prostě nelíbila, ne, spíš jenom byla proti srsti ta idea. Monumentální. Ale z druhé strany, takovýto konec je pro mě noční můrou. Systém složitý přechází do systému ještě složitějšího...

Jsem redukcionista vším srdcem, je to ve mě tak zakořeněno, že nemohu přijmout opačnou myšlenku. Je to... fóbie. JL ví. Myšlení, inteligence jako základ světa, takové téze, jako "vesmír slyší naše přání", "svět byl někým stvořen", ve mě vyvolávají až živočišný strach. Lidé většinou takové myšlenky berou za své, protože je pro ně přijatelnější, když se svět řídí jim známými zákony. Jenže, a to je sakra klíčové, proč by měl inteligenční systém vesmíru, pokud existuje, být jen trochu podobný našemu? Kdyby byl, museli bychom se vrátit k modelu geo- a antropocentrického světa, což je, posuďte sami, velmi skličující. A když ne... víte, ono je většinou chování člověka nepředvídatelné. Tak jak předvídatelné bude chování systému, trilionkrát složitějšího?

To už ani skoro nestojí za to žít.

Vím, jsem horší, než církevní fanatici. Jsem fanatik-redukcionista.

No, hm, a teď něco veselejšího. Právě na fyzice mě dnes parádně setřeli (tss, ale stejně, kruhová dráha je z mechanického pohledu stejně inerciální, jako raketa při startu... a doprdele, je blbý brát Zemi jako souřadný systém, když popisujeme změnu dne a noci!! Prostě jsem nemohla napsat, že se Slunce otáčí kolem Země, příliš to zavání středověkem. Ale byla to správná odpověď, samozřejmě.), ale z druhé strany, za řešení nějakého příkladu u tabule se učitelka smilovala a dala mi 1, takže se to vyrovnalo. Potom nás úžasně mučili o tělocviku, doteď mě bolí všechny svaly... No, pak byla geometrie, kde jsme dokazovali, dokazovali, až se v tom zamotala i vyučující... Naprosto geniální bylo, jak propíchla ten papír propiskou a pak s tím běhala po třídě a mávala... Divíte se, co to bylo? Propiska byla přímka, papír - plocha, i když v onom okamžiku značně neinerciální (sorry, myšlenky mé kruhové...hm, zase:D). Začínáme stereometrii.

Pak byla literatura, strašlivá a hrozivá jako vždy... Ta ženská se zase na něco ptala... holt, cesty její mysli jsou naprosto nevyzpytatelné. Zvláštní, když čtu učebnici, zdá se mi literatura být celkem neškodným předmětem. Když se do toho ale vloží naše třídní, začíná to být, lidově řečeno, maso. Mám dojem, že ji nechápe vůbec nikdo, ani ti nejgeniálnějí, jako třeba můj soused a ještě jedna holčina...

Ach jo. Toť náš život, vážení, syrový a nezastíraný.